30 Cdo 3154/2018-336
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobců a) Z. B., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Horní lán 1328/6, b) H. P., nar. XY, bytem XY, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za vedlejšího účastenství na straně žalované R. O., bytem XY, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 21/2014, o dovolání žalobce a) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2017, č. j. 55 Co 314/2016-244, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 11. 2017, č. j. 55 Co 314/2016-256, takto:
I. Dovolaní se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se v řízení na žalované domáhali zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení vedeného u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 51 Nc 7945/2008 a u Exekutorského úřadu Mgr. Ing. Radima Opletala v Olomouci pod sp. zn. 057 Ex 7758/2008. Z uvedeného titulu se žalobce a) na žalované domáhal zaplacení částky 100 000 Kč a žalobkyně b) částky 80 000 Kč. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 5. 2016, č. j. 11 C 21/2014-159, zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobkyni b) částku ve výši 80 000 Kč (výrok I), zastavil řízení o částce 100 000 Kč, kterou požadoval žalobce a) jako náhradu nemajetkové újmy (výrok II), uložil žalobcům, aby společně a nerozdílně zaplatili žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 200 Kč (výrok III) a uložil žalobcům povinnost společně a nerozdílně zaplatit vedlejšímu účastníkovi na straně žalované náhradu nákladů řízení ve výši 32 792,50 Kč (výrok IV).
Napadeným rozsudkem ve znění opravného usnesení Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III tak, že žalobce a) zaplatí žalované částku 534 Kč a žalobkyně b) částku 666 Kč, a ve výroku IV jej změnil tak, že žalobce a) zaplatí vedlejšímu účastníku částku 14 592,66 Kč a žalobkyně b) částku 18 199,84 Kč, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Ohledně náhrady nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud tak, že uložil žalobci a) zaplatit žalované náhradu ve výši 133,50 Kč a vedlejšímu účastníku ve výši 4 704,76 Kč, žalobkyni b) pak uložil zaplatit žalované náhradu ve výši 166,50 Kč a vedlejšímu účastníku ve výši 5 867,74 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce a) ve všech částech týkajících se jeho osoby dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl. Otázka existence překážky zahájeného řízení nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud zhodnotil, že v řízení vedeném před soudem prvního stupně pod sp. zn. 12 C 13/2015 a v projednávané věci jde o tentýž předmět řízení daný totožným nárokem, totožnými skutkovými tvrzeními žalobce a totožnými účastníky řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
7. 2000, sp. zn. 20 Cdo 723/2000, uveřejněné pod číslem 46/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4310/2014). Skutečnost, že žalobce v řízení vedeném před soudem prvního stupně pod sp. zn. 12 C 13/2015 žádal zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou pouze v důsledku části délky posuzovaného řízení, konkrétně v důsledku délky řízení před Ústavním soudem, ze skutkových zjištění soudů neplyne. Námitka žalobce v daném směru je námitkou proti skutkovým zjištěním, která je nezpůsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o.
s. ř.).
Vada řízení namítaná žalobcem (nevypořádání se s námitkou vůči přistoupení vedlejšího účastníka do řízení), nemůže založit přípustnost dovolání, neboť k namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v daném případě není. V projednávané věci žalobce dovoláním napadl rovněž výrok II rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o povinnosti žalobců uhradit žalované a vedlejšímu účastníku náhrady nákladů odvolacího řízení. Takové dovolání je však podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. rovněž nepřípustné, proto je i v tomto rozsahu Nejvyšší soud odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 5. 2019
JUDr. Bohumil Dvořák předseda senátu