30 Cdo 3162/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce JUDr. M. H., advokáta, proti žalovanému L. F., zastoupenému advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu
v Praze pod sp. zn. 31 C 55/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. června 2005, č.j. 1 Co 332/2004-185, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalovaného jednak změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. ledna 2005, č.j. 31 C 55/97-129, tak, že zamítl žalobu, aby žalovaný zaslal žalobci omluvný dopis ve znění uvedeném ve výroku rozsudku, jednak potvrdil uvedený rozsudek ve výrocích, jimiž byla ve zbytku textu žádosti o omluvu žaloba zamítnuta a bylo vyhověno žalobě
o úhradu nemajetkové újmy v částce 150.000,- Kč. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně tak, že zavázal žalovaného zaplatit žalobci v zákonné lhůtě 4.000,- Kč, a o náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Rozhodl tak poté, co Nejvyšší soud ČR k dovolání žalovaného rozsudkem ze dne 23. března 1995, sp. zn. Cdon 27/94, zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. května 1994, č.j. 5 Co 223/93-115, i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. července 1993, č.j. 31 C 110/92-71, kromě výroků, které zůstaly nedotčeny, a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Důvodem zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu ČR bylo neurčité vymezení předmětu řízení s tím, že soudu prvního stupně bylo uloženo, aby v součinnosti s žalobcem odstranil uvedené vady řízení, mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vrchní soud v Praze (dále též „odvolací soud“) vycházel v záhlaví označeném rozsudku shodně se soudem prvního stupně ze zjištění, že v poledníku Špígl, jehož vydavatelem byl žalovaný, byly postupně uveřejněny články, v nichž o žalobci v souvislosti s jeho činností prvního náměstka ředitele Sboru nápravné výchovy byla uveřejněna nepravdivá difamující tvrzení týkající se lustrace, korupce, propuštění kpt. M., obvinění ze závažného trestného činu, odvolání kpt. B. a valut. Odvolací soud se ztotožnil i s právním závěrem soudu prvního stupně, že uveřejněním uvedených tvrzení došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce chráněných ustanovením § 11 a násl. obč. zák. Pokud soud prvního stupně dovodil neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce i v souvislosti s tvrzením týkajícím se emigrace žalobce a údajného trestného činu J. H., přehlédl podle odvolacího soudu, že shora citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR nebyl zrušen zamítavý výrok rozsudku odvolacího soudu týkající se omluvy za tato tvrzení. Odvolací soud dospěl k odlišnému právnímu závěru ohledně žalobcem uplatněného nároku na morální zadostiučinění ve formě omluvy, která mu byla soudem prvního stupně přiznána. Dovodil, že omluva požadovaná žalobcem nesplňuje hledisko přiměřenosti ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák., poněvadž její navrhované znění není přiléhavé
ve vztahu k prokázanému neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce, a nelze ji proto přiznat. Naproti tomu odvolací soud shodně se soudem prvního stupně shledal předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení
§ 13 odst. 2 obč. zák., neboť uvedená nepravdivá tvrzení jsou pro jejich difamující obsah způsobilá ve značné míře snížit důstojnost a vážnost žalobce ve společnosti. Přiznaná částka 150.000,- Kč odpovídá hlediskům vyjádřeným v ustanovení § 13 odst. 3 obč. zák. a zejména pak skutečnosti, že k neoprávněnému zásahu docházelo tiskem a opakovaně, takže lze dovodit cílenou kampaň.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání směřující proti potvrzujícímu výroku odvolacího soudu o věci samé, jímž se žalovanému ukládá zaplatit žalobci 150.000,- Kč, a proti navazujícím výrokům o náhradě nákladů řízení. Jeho přípustnost žalovaný zřejmě dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podává je
z důvodů ustanovení § 241a odst. 1 písm. b) a písm. a) a odst. 3 o.s.ř. Namítá zejména, že nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce předmětnými, dle soudu nepravdivými tvrzeními, uveřejněnými v Poledníku Š. Žalovaný dovozuje, že „nepravdivost těchto tvrzení v řízení nebyla jednoznačně zjištěna, právě naopak v průběhu řízení vyplynula pravdivost jednotlivých tvrzení, např. svědek B. v řízení jednoznačně prohlásil, že se domníval, že důvodem jeho odvolání z funkce byla kritika žalobce pro provádění personální politiky. Nicméně i v případě, že by bylo prokázáno, že některé z uvedených informací byly nepravdivé, nelze mít automaticky rovněž za prokázanou objektivní způsobilost takových informací narušit osobnostní práva žalobce. Soud prvního stupně i odvolací soud se omezily toliko na zkoumání pravdivosti uveřejněných tvrzení, a nikoliv na zkoumání konkrétních dopadů, které zveřejnění těchto informací ve společnosti mělo, resp. tím, zda tyto informace mohly objektivně ohrozit důstojnost a vážnost žalobce ve společnosti. Soud prvního stupně
i odvolací soud se tedy již nezabývaly tím, že žalobce i po uveřejnění předmětných článků nadále zastával stejnou funkci náměstka ředitele SNV. Žalobce i po odchodu
ze SNV byl dále aktivně veřejně činný, neboť vykonával řadu významných funkcí, z čehož vyplývá, že zveřejněním předmětných článků neutrpěla jeho vážnost či důstojnost ve společnosti, neboť kdyby tomu tak bylo, pouze stěží by mohl vykonávat
i v současné době činnost advokáta. Je potřeba vzít v úvahu, že se jednalo o články,
ve kterých byla veřejnost informována o činnosti žalobce jako osoby veřejně činné.“ Žalovaný uzavírá, že neoprávněnost zásahu do osobnostních práv žalobce je v napadeném rozsudku odůvodněna pouze „nepravdivostí“ jednotlivých tvrzení
o žalobci, přičemž již neplyne, ze kterých důkazů u jednotlivých neoprávněných zásahů tak soud dovozuje. Současně se soud vůbec nezabývá případnou mírou intenzity, rozsahu zásahu do osobnostních práv žalobce, i když právě zjištění této intenzity je základem pro posouzení případné náhrady nemajetkové újmy v penězích. Žalovaný navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu v rozsahu napadeném dovoláním a vrácení věci k dalšímu řízení.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon
č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. března 2005.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek v dovoláním dotčeném rozsahu bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má
ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu
s hmotným právem.
Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu především z důvodu uvedeného
v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.; z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy. Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a musí být pro rozhodnutí věci určující; za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání
k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Dovolání žalovaného směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé, jímž se žalovanému ukládá zaplatit žalobci 150.000,- Kč a proti navazujícím výrokům o náhradě nákladů řízení. Zbývající část rozsudku odvolacího soudu nebyla dovoláním dotčena, a to v měnícím výroku, jímž byla zamítnuta žaloba
na ochranu osobnosti, aby žalovaný zaslal žalobci omluvný dopis ve znění uvedeném
ve výroku rozsudku, a v potvrzujícím výroku, jímž byla ve zbytku textu žádosti
o omluvu žaloba zamítnuta. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Pokud se týče samotného dovolacího důvodu, pak je třeba zkoumat, zda rozhodnutí skutečně spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). O zákonných předpokladech tohoto dovolacího důvodu byl podán výklad výše. Jak vyplývá z obsahu spisu, o žádnou z možných eventualit naplnění uvedeného ustanovení se v souzené věci nejedná. Úvahy soudů obou stupňů, pokud se týkaly otázky neoprávněnosti předmětného zásahu do osobnostních práv žalobce, jeho rozsahu i určení míry přisouzené výše náhrady nemajetkové újmy v penězích, je třeba pokládat za souladné z právní úpravou vyplývající z ustanovení § 11 a § 13 odst. 2 a 3 o.z., stejně tak i s judikaturou dovolacího soudu (srv. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. září 2004, č.j. 30 Cdo 193/2004-186, i rozsudek Nejvyššího soudu ČR
ze dne 16. března 2006, č.j. 30 Cdo 563/2006-365).
Již tedy především z tohoto důvodu není možno považovat napadené rozhodnutí v uvedeném výroku za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jak to má
na mysli ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.
Žalovaný v dovolání dále podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru žalovaného pro posouzení věci významné. Žalovaný tedy uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Pokud žalovaný dovoláním rovněž napadá rozsudek odvolacího soudu
ve vedlejších výrocích o náhradě nákladů řízení, přípustnost dovolání proti takovému rozhodnutí podle ustanovení § 237 o. s. ř. není dána, a to již proto, že se nejedná
o rozhodnutí ve věci samé. Dovolání není v tomto případě přípustné ani podle ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., protože v taxativních výčtech těchto zákonných ustanovení není usnesení o nákladech řízení uvedeno.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného není přípustné. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalovaného - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř. s tím, že žalobci podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. května 2006
JUDr. Karel Podolka,v. r.
předseda senátu