30 Cdo 3164/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v
právní věci žalobce R. M., zastoupeného advokátem, proti žalované obchodní
společnosti M., a.s., zastoupené advokátkou, o uveřejnění odpovědi, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 39/2004, o dovolání žalobce proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. května 2005, č.j. 1 Co 81/2005-43,
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí
zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalované částku 1.940,- Kč její
zástupkyni, advokátce.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. října 2004, č.j. 37 C 39/2004-21,
zamítl žalobu, aby žalovaná byla uznána povinnou uveřejnit v deníku M. f. D.
odpověď ve znění:
Odpověď na článek uveřejněný dne 19. ledna 2004 pod názvem \"Malí akcionáři
trápí velké firmy\"
Článek \"Malí akcionáři trápí velké firmy\" uveřejněný dne 19. ledna 2004 je
neobjektivní a nesprávně popisuje skutečnost. Hrubou neznalost problému
prokázala autorka článku P. N. v otázce výkupu zaměstnaneckých akcií S. P.
Spor, o kterém píše, se totiž netýká bezprostředně samotného S., nýbrž způsobu,
jakým získal zaměstnanecké akcie ovládající akcionář S. firma E.-B. GmbH SRN.
Skutečnost, že byli přitom poškozeni zaměstnanci S. nejméně
o polovinu skutečné hodnoty svých akcií je věcí zaměstnanců samotných. Z
pohledu akcionáře však nelze přijmout, že odkup důležitých 3 % akcií se provedl
s vyloučením ostatních rovnoprávných akcionářů (plné znění žaloby je uveřejněno
na www.osma.aktualne.cz).
Autorka článku P. N. se také nezmiňuje o rozšířených praktikách velkých
akcionářů omezit práva ostatních podílníků (popřípadě je bez spravedlivého
odškodnění úplně vyvlastnit) a následně zcela legitimní protiopatření některých
poškozených bránících se proti takovému jednání soudní žalobou, kvalifikuje
jako šikanování nebo dokonce vydírání velkých malými s pomocí těžkopádného
soudnictví.
Ve skutečnosti nahrávají nejen soudnictví, ale zejména tvorba právních předpisů
v oblasti kapitálového trhu, velkoakcionářské loby. České zákony sice jakoby
kopírují zákony západních zemí, především německé a rakouské, ale většinou tak,
že práva malých akcionářů jasně definovaná v západní předloze jsou okleštěná
nebo úplně chybí.
Zajímavý je také zdroj pisatelky. Jsou to vesměs organizace spolupracující
s velkými akcionáři, jejichž \"odborné posudky\" jsou vždy identické s přáním
štědře platící objednatelů.
Zdá se mi podivné, že seriózní deník, jakým je MF D., svěřuje redaktorům
témata, která jsou jim zcela cizí, a kteří tudíž nejsou schopni proniknout do
skutkové podstaty věci. R. M.
Soud prvního stupně dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Důvodem zamítnutí žaloby byla úvaha soudu, že text požadované odpovědi
nesplňuje formální náležitosti ustanovení § 10 a § 12 zákona č. 46/2000 Sb., o
právech a povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých
zákonů, ve znění pozdějších zákonů (dále jen „tiskový zákon“). Skutková tvrzení
uvedená v předmětném článku se (totiž) textem odpovědi neuvádějí na pravou
míru. Požadovaná odpověď je spíše jakousi kritikou autorky článku a kritikou
soudnictví.
K odvolání žalobce proti uvedenému rozhodnutí Vrchní soud v Praze rozsudkem ze
dne 26. května 2005, č.j. 1 Co 81/2005-43, podle ustanovení § 219 občanského
soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\") rozsudek Městského soudu v Praze potvrdil.
Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud s odkazem na ustanovení § 10 odst. 1 věta první tiskového zákona
převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním
závěrem, že nejsou splněny předpoklady pro uložení povinnosti žalované jako
vydavatelce uveřejnit žalobcem požadovanou odpověď. Z obsahu žaloby je zřejmé,
že žalobce se cítil dotčen tvrzením o likérce, jíž žalobami hrozí dva malí
akcionáři za to, jak vykupovala akcie od svých zaměstnanců, a dále tvrzením o
vydírání jako běžné praktice malých akcionářů. Žalobce však je jmenovitě v
předmětném článku uveden pouze v souvislosti s tvrzením, že likérce (S. P.,
a.s.) hrozí žalobami dva malí akcionáři, a že „ředitel o sporech s R. M. a A.
H. ... nechce moc mluvit.“, což se objektivně nemůže dotknout ani žalobcovy
cti, ani jeho důstojnosti. Jestliže žalobce vzhledem k dalším údajům uvedeným v
článku (Stovky milionů zablokovaného majetku, obchody za další stovky milionů,
které se nemohou hnout z místa. To je výsledek žalob drobných akcionářů, které
podle právníků i ekonomů již nemají nic společného s ochranou jejich investic.
Šikanování velkých malými, které už nemá nic společného s ochranou drobných
akcionářů, se nedaří v Česku vymýtit a k následnému tvrzení o vydírání malých
akcionářů), tyto subjektivně vztahuje ke své osobě, nemění to nic na závěru, že
citovaná tvrzení jsou zcela obecná a žalobce jistě není jediným malým
akcionářem v České republice. Údaj o blokování navýšení kapitálu K. b. a
zdržování fúze pivovarů se pak netýká žalobce, ale výlučně pana A. H. Žalobcem
požadovaná odpověď rovněž neodpovídá požadavkům zmíněného ustanovení tiskového
zákona, ale vysvětluje to, co bylo v článku uvedeno, uvádí vlastní pohled na
odkup zaměstnaneckých akcií S. P., a.s., vytýká autorce článku, že nehovoří o
praktikách velkých akcionářů, a deníku žalované, že svěřuje redaktorům témata,
která jsou jim cizí.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 22. července 2005, přičemž
zástupci žalobce byl doručen téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 22. září 2005 včasné
dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z tvrzeného naplnění předpokladů ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., když má zato, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Uplatňuje dovolací důvod ve smyslu
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., když vytýká, že uvedené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle dovolatele zásadní právní význam má otázka, zda článek uveřejněný v
periodickém tisku může být na újmu cti a důstojnosti žalobce ve smyslu
tiskového zákona, pokud jsou v něm v prvém plánu uvedena obecná difamující a
nepravdivá tvrzení, a v těsném prostorovém i obsahovém kontextu s těmito
tvrzeními je pak podána informace o žalobci a jeho soukromoprávním sporu tak,
že z pohledu čtenáře tvoří podávaná informace jeden celek. Význam má též, co
může být přípustným obsahem odpovědi při respektování úpravy dané ustanovením §
10 a § 12 tiskového zákona. Pro případ, že by některé pasáže žalobcem
požadované odpovědi vybočovaly z mezí stanovených § 10 uvedeného zákona, bylo
možno žalobě vyhovět částečně. Žaloba však byla v této věci zamítnuta jako
celek.
Přitom v návaznosti na obecná bombastická a difamující tvrzení, které
článek obsahuje, následuje odstavec o žalobci a o jeho soudním sporu, který
vede se společností S. P., a.s. Čtenáři článku je tak nevyhnutelně podsouváno,
že tento soudní spor, který žalobce vede, je právě toho druhu, který je obecně
popisován v úvodu článku, že je tedy šikanózní až vyděračský. To se dotýká cti
a důstojnosti žalobce. Není proto správný právní názor odvolacího soudu, že
dotčený článek se objektivně nemůže dotknout žalobcovy cti a důstojnosti, když
je v článku přímo jmenován v těsné souvislosti s popsanými negativními jevy.
Dále pak z prostého porovnání sporem dotčeného článku a navrhované odpovědi je
podle dovolatele zřejmé, že rozsah odpovědi je v podstatě totožný s rozsahem
pasáží článku, které se odpovědí doplňují, resp. zpřesňují.
Závěry soudů obou stupňů o tom, že článek se objektivně nemůže dotknout
žalobcovy cti ani důstojnosti, a že text požadované odpovědi nesplňuje
požadavky stanovené v § 10 a § 12 tiskového zákona tak nejsou podle dovolatele
správné. Proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů,
a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se žalovaná vyjádřila písemným podáním ze dne 23. ledna 2006, v němž
se ztotožnila se závěry soudů obou stupňů. Proto navrhla, aby toto dovolání
bylo odmítnuto, resp. zamítnuto.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobce bylo podáno oprávněnou osobou, řádně
zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve
lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Je charakterizováno obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Dále se
zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237
odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení)
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí
zrušil
(§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
V označené věci není dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního
stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a odvolacím
soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.
Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle
§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy,
dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy jde o
rozsudek po právní stránce zásadního významu se příkladmo uvádí v ustanovení §
237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní
význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem. Podstatné současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro
rozhodnutí ve věci určující význam.
Žalobcem uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř. se vztahuje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním
posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy
soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo
jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží.
Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen
tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde především
o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
S ohledem na skutečnost, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán
(§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního
významu, posuzovat jen z hlediska námitek obsažených v dovolání.
Podle ustanovení § 10 odst. 1 věta první zákona č. 46/2000 Sb., o právech a
povinnostech při vydávání periodického tisku a o změně některých dalších
zákonů,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tiskový zákon“), jestliže bylo v
periodickém tisku uveřejněno sdělení obsahující tvrzení, které se dotýká cti,
důstojnosti nebo soukromí fyzické osoby, nebo jména a dobré pověsti určité
právnické osoby, má tato osoba právo požadovat na vydavateli uveřejnění
odpovědi, přičemž podle druhého odstavce téhož ustanovení se musí odpověď
omezit pouze na skutková tvrzení, kterými se tvrzení podle prvního odstavce
uvádí na pravou míru nebo neúplné či jinak pravdu zkreslující tvrzení se
doplňuje nebo zpřesňuje. Odpověď musí být přiměřená rozsahu napadeného sdělení,
a je-li napadena jen její část, pak této části a z odpovědi musí být patrno,
kdo ji činí.
Dovolací soud má zato, že odvolací soud náležitě a pro danou věc přiléhavě
aplikoval uvedené ustanovení tiskového zákona, z něhož vyplývá, že pro
realizaci práva na odpověď je především nezbytné zjištění, že bylo uveřejněno
sdělení obsahující tvrzení, které se dotýká cti, důstojnosti nebo soukromí
určité fyzické osoby (anebo jména nebo dobré pověsti určité právnické osoby).
To předpokládá v prvé řadě porovnání obsahu uveřejněného sdělení s možnou
složkou osobnosti fyzické osoby, jež má být takovým sdělením dotčena.
V souzené věci nebylo seznáno z obsahu předmětného článku, že se dotkl cti a
důstojnosti žalobce, přičemž odvolací soud tento svůj závěr přesvědčivě
vyložil. Nadto má dovolací soud zato, že současně nelze pominout ani možnost
určitého zjednodušení podávaných informací, jež vlastní článek obsahuje. Zde je
třeba připomenout, že právo a svoboda je obsahově omezeno právy jiných, ať již
tato práva plynou jako ústavně zaručená z ústavního pořádku republiky či z
jiných zábran daných zákonem chránících celospolečenské zájmy či hodnoty. Právo
vyjadřovat názory mohou zbavit právní ochrany nejen obsahová omezení, ale i
forma, jíž se názory navenek vyjadřují. Vybočí-li totiž publikovaný názor z
mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti, ztrácí
charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla
ocitá již mimo meze právní ochrany (obdobně srovnej nález
sp. zn. III. ÚS 359/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, C.H.
Beck, 1998, str. 367). Základní právo podle čl. 17 Listiny je zásadně rovno
základnímu právu podle čl. 10 Listiny (srovnej nález sp. zn. II. ÚS 357/96,
Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, C.H. Beck, 1998, str. 355),
přičemž je třeba dbát na to, aby
s přihlédnutím k okolnostem každého případu jednomu z těchto práv nebyla
bezdůvodně dána přednost před právem druhým (obdobně srovnej nález sp. zn. IV.
ÚS 154/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, C.H. Beck, 1998,
str. 113).
V konkrétním případě je proto vždy nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného
porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré pověsti), a
to právě v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem
na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany).
Zároveň je nutné, aby příslušný zásah bezprostředně souvisel s porušením
chráněného základního práva, tj. aby zde existovala příčinná souvislost mezi
nimi. Takto je nutno interpretovat
i právní názor (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.7.1995, Cdon
24/95), podle něhož \"samo uveřejnění nepravdivého údaje, dotýkajícího se
osobnosti fyzické osoby, zakládá zpravidla neoprávněný zásah do práva na
ochranu její osobnosti.\" To -
v kontextu výše uvedených úvah - znamená, že k zásahu do práva na ochranu
osobnosti sice zásadně může dojít i objektivně, tedy s vyloučením zavinění
narušitele práva, nicméně každé zveřejnění nepravdivého údaje nemusí
automaticky znamenat neoprávněný zásah do osobnostních práv; takový zásah je
dán pouze tehdy, jestliže existuje mezi zásahem a porušením osobnostní sféry
příčinná souvislost a jestliže tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou
přípustnou intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti
tolerovat nelze.
Je proto nutno respektovat určitá specifika běžného periodického tisku,
určeného pro informování nejširší veřejnosti (na rozdíl např. od publikací
odborných), který
v určitých případech musí - především s ohledem na rozsah jednotlivých
příspěvků a čtenářský zájem - přistupovat k určitým zjednodušením, a nelze bez
dalšího tvrdit, že každé zjednodušení (či zkreslení) musí nutně vést k zásahu
do osobnostních práv dotčených osob. Nelze tak trvat na naprosté přesnosti
skutkových tvrzení a klást tím
na novináře - ve svých důsledcích - nesplnitelné nároky. Významné proto musí
vždy být to, aby celkové vyznění určité informace odpovídalo pravdě (obdobně
srovnej nález Ústavního soudu ČR sp.zn. I. ÚS 156/99).
Z dovoláním napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud se při svém
rozhodování s uvedenými zásadami nedostal do rozporu, přičemž na základě
zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že dotčená skutková tvrzení není
možno považovat za způsobilá dotknout se žalobcovy cti a důstojnosti.
Podstatné je však současně to, že již soud prvního stupně správně konstatoval,
že navrhované znění odpovědi, které je předmětem tohoto sporu, není v souladu s
citovaným ustanovením § 10 odst. 1 a 2 tiskového zákona. Jde v postatě o
hodnocení článku pisatelky i např. úrovně normotvorby v České republice.
Jestliže tak rozsudek odvolacího soudu nelze posuzovat jako jsoucí v
rozporu s hmotným právem a ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, nemá proto
charakter rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jak to má na mysli
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. Není tak dán v označené věci
žádný z případů přípustnosti dovolání. Nejvyššímu soudu České republiky jako
soudu dovolacímu
(§ 10a o.s.ř.) proto nezbylo, než dovolání žalobce jako nepřípustné odmítnout
(§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona). Dovolací soud
rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. l věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst.
5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř.,
když dovolání žalobce bylo odmítnuto, zatímco v dovolacím řízení žalované
vznikly náklady spojené s jejím zastoupením v tomto řízení. Konkrétně jde o
jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 11 odst. 1 písm. k)
vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Výše odměny za zastupování
advokátem je pak určena podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví
paušální sazby výše odměny
za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě
nákladů
v občanském soudním řízení, a kterou se mění vyhláška Ministerstva
spravedlnosti
č. 177/1996. Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen \"vyhláška\").
Podle § 2 vyhlášky se sazby a odměny stanoví pro řízení v jednom stupni
z peněžité částky, která je předmětem řízení, nebo podle druhu projednávané
věci (odstavec 1). V sazbě podle prvního odstavce uvedeného ustanovení jsou
zahrnuty všechny úkony právní služby provedené advokátem nebo notářem, s
výjimkou odměny za úkony, které patří k nákladům řízení, o jejichž náhradě soud
rozhoduje podle § 147 o.s.ř. (odstavec 2).
Podle § 10 odst. 3 vyhlášky ve věcech odvolání a dovolání se sazba odměny
posuzuje podle sazeb, jakými se řídí odměna pro řízení před soudem prvního
stupně, není-li stanoveno jinak. Podle § 6 odst. 1 písm. b) vyhlášky činí sazba
odměny v této věci 6.200,- Kč.
Protože však byl učiněn v tomto případě pouze jediný úkon právní služby, bylo
nutno s přihlédnutím k § 18 odst. 1 této vyhlášky takto určenou výši odměny
zástupce žalované snížit o 50 %, t.j. na částku 3.100,- Kč. Současně však
vzhledem k tomu, že dovolání bylo odmítnuto, byla tato částka snížena o dalších
50 % na částku 1.550,- Kč (§ 15, § 14 odst. 1 vyhlášky).
Vyhláška č. 484/2000 Sb. upravuje pouze paušální sazby odměny za zastupování
účastníka advokátem, nikoliv tedy již nároky advokáta na náhradu hotových
výdajů a
na náhradu za promeškaný čas, jež stojí vedle odměny (§ 2 odst. 1 vyhlášky č.
177/1996 Sb.). K nákladům řízení žalované proto patří též paušální náhrada
hotových výloh advokáta v částce 75,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb.). Celkem tak výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení žalované
činí 1.625,- Kč, což činí s připočtením 19 % daně z přidané hodnoty 1.933,75
Kč, což po zaokrouhlení podle
§ 16 odst. 2 vyhlášky činí 1.940,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. dubna 2006
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu