U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy v právní
věci žalobců a) M. K., a b) M. Š., obou zastoupených Mgr. Bc. Tomášem Hodysem,
advokátem se sídlem v Plzni, Lochotínská 18, proti žalovaným 1) Statutárnímu
městu Plzeň, se sídlem v Plzni, Náměstí Republiky 1, IČO 0075370, 2) Ing. V.
D., Ph.D., oběma zastoupeným JUDr. Václavem Rubášem, advokátem se sídlem v
Plzni, Žižkova 52, 3) J. B., 4) Z. Š. B., a 5) H. K., žalovaní 3) - 5)
zastoupení Mgr. MUDr. Janou Kollrossovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Náměstí
Republiky 28, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn.
19 C 108/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
19. března 2013, č.j. 1 Co 38/2012 – 701, takto :
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Žalobce a) a žalobkyně b) jsou povinni zaplatit na náhradu nákladů
dovolacího řízení žalovanému 1) každý 2783,- Kč a žalobce a) je povinen
zaplatit žalovanému 2) na náhradu nákladů dovolacího řízení 2.783,- Kč, a to do
tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám JUDr. Václava Rubáše, advokáta se
sídlem v Plzni, Žižkova 52.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 7. října 2011, č.j. 19 C 108/2008 – 558,
výrokem I. zamítl žalobu, kterou se žalobce a) domáhal po 1. žalovaném zdržet
se tvrzení o tom, že žalobce a) se dopustil činností popsaných v „důvodových
zprávách (důvěrné!)“ k usnesením Rady města Plzně č. 960 z roku 2005 a
Zastupitelstva města Plzně č. 464 z roku 2005 a dalších listinných materiálech
vypracovaných žalovanými 1 a 2, která jsou dále vyjmenována ve výroku, dále
zamítl žalobu, kterou se žalobkyně b) domáhala po 1. žalovaném zdržet se
tvrzení o tom, že žalobkyně b) se dopustila činnosti popsané v „důvodových
zprávách (důvěrné!)“ k usnesením Rady města Plzně č. 960 z roku 2005 a
Zastupitelstva města Plzně č. 464 z roku 2005 a dalších listinných materiálech
vypracovaných žalovanými 1 a 2, a které dále rozvádí, a kterou se oba žalobci
domáhali uložení povinnosti 1. žalovanému do dvou měsíců od právní moci
rozsudku zaslat žalobci a) a žalobkyni b) omluvný dopis a tento v zastoupení
primátorem/kou města Plzně rovněž přečíst na nejbližším jednání zastupitelstva
města Plzně v rámci prvého bodu jednání ve znění uvedeném ve výroku. Výrokem
II. zamítl žalobu, aby 2. žalovaný zaslal žalobci a) omluvný a vlastnoručně
podepsaný dopis ve znění uvedeném ve výroku, výrokem III. zamítl žalobu, aby 3. žalovaný zaslal žalobci a) omluvný a vlastnoručně podepsaný dopis ve znění
uvedeném ve výroku, výrokem IV. zamítl žalobu, aby 4. žalovaná zaslala žalobci
a) omluvný a vlastnoručně podepsaný dopis ve znění uvedeném ve výroku a výrokem
V. zamítl žalobu, aby 5. žalovaná zaslala žalobci a) omluvný a vlastnoručně
podepsaný dopis ve znění uvedeném ve výroku. Výroky VI. až XI. rozhodl o
náhradě nákladů řízení mezi účastníky. K odvolání žalobců Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 19. března 2013, č.j. 1
Co 38/2012-701, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé ve
výrocích I. až V. potvrdil podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen
„o.s.ř.), ve výrocích VI. až XI. týkajících se nákladů řízení jej co do výše
částek změnil, jinak jej potvrdil. Na závěr rozhodl o náhradě nákladů
odvolacího řízení mezi účastníky (výrok II.). Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen žalobci a), který byl zároveň
zástupcem žalobkyně b) dne 2. června 2013 (uložením na poště) a právní moci
nabyl téhož dne. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalobci a) a b) prostřednictvím svého
advokáta dovolaní dne 5. srpna 2013. K dovolání se vyjádřili žalovaní 1) a 2) podáním ze dne 23. září 2013, ve
kterém uvádějí, že dovolání není podle jejich názoru přípustné. Navrhují proto,
aby dovolací soud dovolání žalobců odmítl jako nepřípustné, případně jej
zamítl. Požadují nahradit náklady dovolacího řízení tak, že po žalobci a)
žádají nahradit žalovanému 1 a 2) každému částku 2.783,- Kč a po žalobkyni b)
nahradit žalovanému 1) 2 783,- Kč. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a dále k čl. II
bodu 2.
zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, takže
vyšel ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2013 do 31. prosince téhož roku. Ustanovení § 240 o.s.ř. stanoví k možnému podání dovolání dvouměsíční lhůtu
počítanou od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Podle § 49 odst. 2 o.s.ř. věty první, “nezastihl-li doručující orgán adresáta
písemnosti, písemnost uloží a adresátu zanechá vhodným způsobem písemnou výzvu,
aby si písemnost vyzvedl”. Podle odstavce 4 téhož ustanovení, “nevyzvedne-li si
adresát písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla připravena k vyzvednutí,
považuje se písemnost posledním dnem této lhůty za doručenou, i když se adresát
o uložení nedozvěděl“. Podle § 57 odst. 1 a 2 téhož zákona se do běhu lhůty
nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty, lhůty určené
podle týdnů, měsíců nebo let se končí uplynutím toho dne, který se svým
označením shoduje se dnem, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty, a
není-li ho v měsíci, posledním dnem měsíce. Z doručenky adresované žalobci a) určené mu do vlastních rukou dovolací soud
zjistil, že zásilka (rozsudek Vrchního soudu) byla uložena a připravena k
vyzvednutí dne 23. května 2013 a poslední den desetidenní lhůty připadl na
neděli 2. června 2013. Dvouměsíční lhůta k dovolání tak uběhla v pátek 2. srpna
2013. Žalobci však podali svoje dovolání faxem i na poště až v pondělí 5. srpna
2013, a tedy opožděně. Dovolacímu soudu proto nezbylo, než podané dovolání pro opožděnost odmítnout (§
218a o.s.ř. ve spojení s § 243c odst. 3 téhož zákona). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř.,
když v dovolacím řízení žalovaným vznikly náklady spojené s jejich zastoupením
advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis vyjádření k
dovolání). Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše
odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení a kterou byla
původně změněna vyhláška č. 177/1996 Sb., byla zrušena nálezem Ústavního soudu
ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013,
kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Odměna činí pro žalovaného
1) částku 2 x 2.000,- Kč, pro žalovaného 2) částku 2.000,- Kč podle § 6, § 7
bod 5., § 9 odst. 3 písm. d), § 11 odst. 1 písm. k) a § 12 odst. 4. vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb (advokátní tarif) ve znění vyhl. č. 486/2012 Sb., kterou se mění
vyhláška č. 177/1996 Sb. (srov. Čl. II vyhl. č. 486/2012 Sb.), neboť úkon byl
učiněn po 1. lednu 2013. Žalovaným dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši
300,- Kč za jeden úkon právní služby podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. 2.300,- Kč. Rovněž jim náleží náhrada za
daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle § 137 odst. 3 o.s.ř., tj. 483,- Kč.
Celková výše nákladů dovolacího řízení činí u žalovaného 1) částku 2 x 2.783,-
Kč a u žalovaného 2) částku 2.783,- Kč. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.