2 3
30 Cdo 320/2018-367
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Simonem v právní věci žalobce M. K., nar. XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Štěpánská 630/57, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 81/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2017, č. j. 25 Co 177/2017-294, takto:
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2019, č. j. 30 Cdo 320/2018-340 se ve výroku opravuje tak, že tento výrok zní: „Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2017, č. j. 25 Co 177/2017-294, ve výroku I, v rozsahu, v jakém jím byl dotčen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IV, ve výroku II, a v závislém nákladovém výroku III a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 12. 2016, č. j. 11 C 81/2014-235, ve výrocích III a IV se zrušují a věc se v uvedeném rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení; jinak se dovolání žalobce odmítá.“
Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2019, č. j. 30 Cdo 320/2018-340 bylo rozhodnuto o podaném dovolání žalobce.
Podle § 164 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“) předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku rozhodnutí nebo není-li možné provést opravu ve stejnopisech rozhodnutí, vydá o tom opravné usnesení, které doručí účastníkům; jde-li o opravu výroku rozhodnutí, může odložit vykonatelnost rozsudku na dobu, dokud opravné usnesení nenabude právní moci. S ohledem na zjevné písařské pochybení zatěžující výrok uvedeného rozsudku předseda senátu Nejvyššího soudu v návaznosti na to opravil postupem podle § 243b a § 164 o. s. ř. chybu v psaní, aby bylo zřejmé., že došlo ke zrušení výroků o peněžitém plnění a závislého výroku odvolacího soudu o nákladech řízení.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2019
JUDr. Pavel Simon předseda senátu
5. V rovině vlastního právního posouzení dospěl soud prvního stupně v rámci kompenzačního řízení k závěru, že usnesení o sdělení obvinění představuje nezákonné rozhodnutí za situace, kdy účinky pravomocného odsuzujícího rozsudku byly odklizeny usnesením soudu o povolení obnovy trestního řízení, aby následně bylo trestní stíhání žalobce pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin ublížení na zdraví, podle ustanovení § 223 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, zastaveno s odůvodněním, že skutek, pro který byl žalobce stíhán, není trestným činem a nebyl důvod k postoupení věci jinému orgánu.
Při aplikaci zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), soud prvního stupně při posuzování délky trestního řízení vycházel z toho, že je třeba řízení rozdělit na dva relativně samostatné úseky – od sdělení obvinění až do okamžiku odmítnutí ústavní stížnosti, když druhý úsek byl naopak vymezen od okamžiku zahájení řízení o návrhu na povolení obnovy trestního řízení až do právní moci usnesení o zastavení trestního stíhání.
Konstatoval, že trestní řízení probíhalo vůči žalobci korektním způsobem, a proto z písemné omluvy, kterou jinak uložil žalované zaslat žalobci, vypustil (formou zamítnutí žaloby) údaj o nedbalém postupu orgánů činných v trestním řízení. Současně ani neshledal, že by bylo porušeno právo žalobce na spravedlivé řízení a neměl rovněž za prokázané, že by nezákonné rozhodnutí vedlo k těžko odčinitelným následkům v žalobcově osobním životě. Proto žalobci, vedle již žalovanou vyplacené částky 90 000 Kč, náleží toliko k ní se připínající příslušenství a dále částka 55 110 Kč s příslušenstvím vážící se k nároku uplatněnému z titulu nepřiměřené délky trestního řízení.
6. Odvolací soud, který vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, se v převážném rozsahu ztotožnil i s hodnocením skutkového stavu a při právním posouzení vycházel z týchž zákonných ustanovení, která aplikoval již soud prvního stupně. Dospěl ke shodnému závěru, že žalobci vznikla nemajetková újma jako následek nezákonného usnesení o sdělení obvinění, respektive nezákonného odsuzujícího rozsudku, po zhodnocení jednotlivých kritérií přitakal soudu prvního stupně v tom, že již žalovanou dobrovolně poskytnuté zadostiučinění nemajetkové újmy v částce 90 000 Kč je dostačující; naopak ve vztahu k požadavku na náhradu imateriální újmy spočívající v nepřiměřené délce řízení se sice odvolací soud se soudem prvého stupně shodl v tom, že je třeba odškodnit dvě relativně samostatné fáze trestního řízení, odchylně však měl za to, že stav nejistoty se u žalobce v druhé fázi projevoval nikoliv již od okamžiku podání návrhu na obnovu trestního řízení, nýbrž až od právní moci usnesení o povolení obnovy, jímž byl současně odklizen do té doby pravomocný odsuzující rozsudek a rozhodnutí na něj obsahově navazující.
Druhá fáze řízení tak podle odvolacího soudu netrvala nalézacím soudem zvažovaných dvacet devět měsíců, nýbrž jen měsíc jediný, proto v jejím rámci nelze hovořit o nepřiměřené délce řízení. Odvolací soud tak ve vztahu k částce 18 360 Kč s příslušenstvím, jež podle výpočtů soudu prvního stupně měla připadnout právě na onu druhou etapu trestního řízení, neshledal v uvedeném rozsahu nárok oprávněným. Znovu
pak rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů s tím, že žalobce byl ve všech svých požadavcích v základu nároku úspěšný.
II. Dovolání a vyjádření k němu 7. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním v rozsahu pro něj částečně nepříznivého výroku I rozsudku odvolacího soudu, jímž byl, mimo jiné, potvrzen i výrok II a IV rozsudku soudu prvního stupně. Dále napadl výrok II rozsudku odvolacího soudu v té jeho části, v níž došlo k částečnému zamítnutí žaloby ohledně částky 18 360 Kč s příslušenstvím.
8. Žalobce předeslal, že jeho dovolání je přípustné ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zejména v hodnocení dopadů trestního stíhání a výše přiznaného zadostiučinění. Naopak ve vztahu k posouzení celkové délky řízení v závislosti na povolení obnovy trestního řízení se dožadoval odlišného posouzení, než které dříve Nejvyšší soud učinil při zvažování vztahu délky řízení a povolení obnovy (občanskoprávního) řízení.
9. V dovolání (a jeho včasném doplnění) žalobce ohlašoval následující dovolací výhrady na adresu napadeného rozsudku odvolacího soudu: 1) soudy porušily jeho základní právo na spravedlivý proces, k čemuž bylo odkazováno na rozličná rozhodnutí Ústavního soudu. Zdůraznil, že 2) odvolacím soudem řešená otázka celkové délky řízení s ohledem na hlediska vtělená do ustanovení § 31a OdpŠk a se zřetelem k povolené obnově trestního řízení má být dovolacím soudem vyřešena jinak. Napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu (ve smyslu stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Žalobce zdůraznil, že 3) rozsudek odvolacího soudu je nesprávně založen na právním závěru, že trestní stíhání žalobce nebylo nezákonné a postup orgánů činných v trestním řízení vůči němu nebyl nedbalý, a proto mu měla být omluva přiznána v celém jím požadovaném rozsahu. Rovněž 4) nebyl potvrzen předpoklad obsažený v usnesení o zahájení trestního stíhání o spáchání trestného činu ze strany žalobce (obviněného) a určující je proto toliko konečný výsledek trestního stíhání. Také 5) celkovou dobu trestního řízení je třeba posuzovat jednotně a nikoliv izolovat jeho jednotlivé fáze. Řízení o obnově sleduje v trestním procesu jiný účel, nežli je tomu v řízení občanskoprávním, a nelze tak mechanicky aplikovat závěry dosavadní judikatury plynoucí např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2780/2015. Žalobce se domáhá, aby tam řešená právní otázka byla dovolacím soudem nyní vyřešena jinak. Namítal dále, že 6) je zcela nedostatečná výše přiznaného zadostiučinění, kdy při jejím zvažování nebyla respektována judikatura Nejvyššího soudu, odkazoval přitom na rozsudek ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, a to ať už ve vztahu k délce řízení nebo k výši a formě zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání. Argumentoval rovněž, že výsledná částka přiznaného zadostiučinění neodpovídá tradicím, životní úrovni a ani právnímu systému České republiky. Žalobce, vědom si nepřípustnosti dovolání do výroku o nákladech řízení, jen upozornil, že ač byl zastoupen advokátem, nebyly mu odvolacím soudem přiznány náklady odvolacího řízení, a to z důvodu zjevného opomenutí.
10. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení ve smyslu ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
13. Pokud se týče dovolacích námitek uvedených výše pod bodem 1), žalobce v dovolání řádně neuvádí, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání pro tyto otázky. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
14. K otázce 1) ohledně výtek na adresu porušení základních práv žalobce, Nejvyšší soud připomíná, že početné odkazy žalobce na judikaturu Ústavního soudu mluví toliko o obecných právních principech, které však žalobce konkrétněji nepropojuje právě a jen s důvody napadeného rozsudku odvolacího soudu. Ke splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro jeho věcné projednání taková argumentace zjevně nepostačuje (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 2000/16, uveřejněný pod číslem 235/2016 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, zejm. bod 14 in fine). Nejedná se o případ, kdy by žalobce prostřednictvím odkazů na rozhodnutí Ústavního soudu (nepřímo) poukazoval na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, která na rozhodnutí Ústavního soudu navazuje, a z dovolání by tedy bylo zřejmé, od jaké judikatury Nejvyššího soudu se podle žalobce odvolací soud při řešení konkrétních právních otázek odchýlil (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16, uveřejněný pod číslem 251/2016 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) a zejména jakým konkrétním způsobem.
15. Ohledně otázky 3) platí, že pokud žalobce předkládá vlastní skutkové závěry (když nesouhlasí se skutkovým závěrem odvolacího soudu, že postup orgánů činných v trestním řízení vůči němu nebyl nedbalý), na nichž buduje své vlastní, od odvolacího soudu odlišné právní posouzení, uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod podle ustanovení § 241a o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K námitkám, kterými žalobce zpochybňuje hodnocení důkazů odvolacím soudem, Nejvyšší soud jen stručně připomíná, že samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
16. Výtky žalobce vtělené do otázky 4) se váží k závěru odvolacího soudu, který ovšem nebyl určující pro jeho výsledné posouzení, a to za situace, kdy odvolací soud (shodně se žalobcem) dovodil – v plné shodě s obsahem žalobních tvrzení – vznik odpovědnosti státu za újmu vzniklou probíhajícím trestním stíháním, jež bylo nakonec zastaveno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
17. Dovolání tak v části obsahující otázky 1), 3) a 4), pokud se vztahovalo k výroku I rozsudku odvolacího soudu ve spojení s výroky I a II rozsudku soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť, ve vztahu k otázce 1) trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.), ve vztahu k otázkám 3) a 4) jde z výše rozebraných důvodů o dovolání nepřípustné.
IV. Přípustnost dovolání
18. Jelikož u ostatních dovolacích důvodů žalobce v dovolání vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání [srov. otázky 2), 5) a 6)] a dovolání v této části obsahuje všechny náležitosti vyžadované zákonem, Nejvyšší soud se dále zabýval jeho přípustností.
19. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
20. Přestože dovolání v této části směřuje i proti výroku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč [srov. § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], je dovolání přesto přípustné, neboť v obou částech výroku odvolacího soudu o věci samé bylo rozhodnuto o totožném nároku založeném na totožném skutkovém základě, a proto je namístě, aby jednotlivé části takto jen procesně rozděleného nároku v rozhodnutí dovolacího soudu sledovaly stejný právní osud, když žalobce se nijak na štěpení nároku svojí dispozicí nepodílel (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 117/04, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 37/2005, nález Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2006, sp. zn. I. ÚS 85/04, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 136/2006, část II, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 543/2009).
21. Nejvyšší soud nepovažuje dovolání žalobce ve smyslu § 237 o. s. ř. za přípustné ve vztahu k otázkám 2) a 5), které spolu skutkově i právně úzce souvisejí a jsou vybudovány na jednotící úvaze žalobce, podle níž zvláštnosti trestního řízení soudního (oproti občanskému soudnímu řízení) odůvodňují, aby doba mezi právní mocí konečného rozhodnutí ve věci a mezi okamžikem, kdy nabylo právní moci později vydané rozhodnutí soudu o povolení obnovy (trestního) řízení, byla zahrnuta do celkové délky posuzovaného řízení.
22. Podle § 278 odst. 1 věty první tr. řádu platí, že obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem nebo trestním příkazem, se povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu.
23. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2780/2015, který byl uveřejněný pod číslem 112/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v poměrech občanského soudního řízení, vyložil, že z důvodu, že okolnosti, jež mohou být důvodem obnovy řízení, nemohou být přičítány k tíži rozhodujícího orgánu, resp. státu, činí tento mimořádný opravný prostředek natolik odlišným od jiných opravných prostředků, že jej nelze zahrnout do celkové délky řízení. Umožňuje-li právní řád nad rámec povinností uložených čl.
6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) prolomit právní moc rozhodnutí i z důvodů objektivní povahy, tedy nikoliv z důvodů pochybení rozhodujících orgánů, pak řízení, v němž je rozhodováno o tom, zda řízení bude obnoveno, či nikoliv, nelze zahrnout pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť v době rozhodování o obnově řízení již účastník původního řízení není v nejistotě ohledně jeho výsledku. V případě, že bude povolena obnova řízení, čímž dojde k prolomení právní moci rozhodnutí, však již je nutné k dalšímu průběhu řízení přihlížet.
Soudy nižších stupňů tudíž postupovaly správně, když pro určení relevantní délky řízení rozdělily posuzované řízení do dvou úseků, a to od zahájení řízení do právní moci prvního rozsudku odvolacího soudu a následně od právní moci usnesení, jímž byla povolena obnova řízení, do dne rozhodování soudu v tomto řízení. Uvedený závěr byl znovu zopakován např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4011/2016.
24. Žalobce má v podaném dovolání za to, že citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, která se zabývala účinky povolení obnovy v řízení občanskoprávním (na jehož úvahách založily své závěry v této věci soudy obou stupňů) nelze aplikovat v poměrech trestního řízení soudního, a to pro specifika trestního procesu. Takový závěr ovšem Nejvyšší soud nesdílí, neboť v rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 18. 3. 2010, ve věci Kulnev proti Rusku, stížnost č. 7169/04, bylo zdůrazněno, že pro určení relevantní délky (trestního) řízení je třeba vzít do úvahy pouze období, kdy řízení před orgány veřejné moci trvalo, tedy kdy zde nebylo pravomocného rozhodnutí ohledně obvinění stěžovatele. Naopak období, kdy národní soudy rozhodovaly o obnově (trestního) řízení nelze zahrnout pod účinky čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Výše uvedený závěr byl tehdy ESLP jednoznačně vysloven ve vztahu k trestnímu řízení, přičemž rozhodující bylo právě a jen to, že stěžovatel po dobu rozhodování o obnově (trestního) řízení již nebyl obviněn, resp. nebylo zde žádné (trestní) řízení, v němž by se o oprávněnosti jeho obvinění rozhodovalo. Uvedené závěry lze přitom bez dalšího promítnout i do zcela souměřitelných poměrů právě projednávané věci, kde nastala – opět v průběhu trestního řízení soudního – pro žalobce procesně zcela srovnatelná situace. Řečeno jinak: závěry ESLP vážící se k obnově trestního řízení byly až následnou judikaturou vztaženy též do poměrů řízení občanskoprávního. Oponentní dovolací argumentace žalobce, akcentující specifický charakter trestního řízení, tak zjevně nemá potenciál zpochybnit správnost právního posouzení soudů obou stupňů, jež je s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i ESLP v souladu, tím méně přivodit změnu stabilizované judikatury. Dovolání ve vztahu k otázkám 2) a 5) tak přípustné není, neboť posouzení uvedených právních otázek odvolacím soudem je v souladu s výše zmiňovanou judikaturou Nejvyššího soudu, od které nemá Nejvyšší soud důvod se ani po zvážení argumentace žalobce odchylovat.
25. Naproti tomu Nejvyšší soud považuje dovolání za přípustné ve vazbě na předloženou otázku 6) potud, pokud žalobce odvolacímu soudu vytýká, že při stanovení výše zadostiučinění za imateriální újmu způsobenou nezákonným usnesením o sdělení obvinění rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou reprezentovanou kupř. jím zmiňovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011. Dovolací soud ve vztahu k této otázce – ohledně odpovídající výše odškodnění za imateriální újmu způsobenou trestním stíháním, které bylo završeno usnesením o zastavení řízení z důvodu, že stíhaný skutek nemá znaky trestného činu – shledal, že dovolání je nejen přípustné, ale i důvodné.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
26. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.
27. Dle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
28. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněném pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (též jako „R 67/2016“), bylo vyloženo, že výše zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2 OdpŠk na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Nelze-li nalézt takový případ, který by se v podstatných znacích shodoval s projednávanou věcí, je třeba provést srovnání s jinými případy náhrad nemajetkové újmy (např. z titulu odpovědnosti státu za nezákonné omezení osobní svobody, nepřiměřenou délku řízení, náhrady nemajetkové újmy na zdraví ve formě bolestného nebo ztížení společenského uplatnění, újmy na osobnostních právech v rámci ochrany osobnosti, újmy z titulu porušení zákazu diskriminace podle obecné úpravy i v pracovněprávních vztazích, apod.). Soud přitom neopomene uvést podstatné společné a rozdílné znaky a v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlit, jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítly do výše stanoveného zadostiučinění, tj. z jakého důvodu je přiznané zadostiučinění přiměřené ve srovnání s jiným zadostiučiněním přiznaným z jiného právního důvodu. Nebude-li možné postupovat ani podle jiného případu náhrady nemajetkové újmy, je třeba stanovit přiměřené zadostiučinění v takové výši, která bude odpovídat ekonomické realitě České republiky a tomu, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé (např. s ohledem na cenovou úroveň nebo výši průměrné mzdy). V každém případě je primárně na žalobci, aby zvolil přesvědčivé srovnání, podle kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka.
29. Z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu se podává, že odvolací soud souhlasil se soudem prvního stupně v závěru, že podmínky odpovědnosti žalované jsou ve věci dány, avšak současně měl za to, že žalobce již byl ze strany žalované dostatečně odškodněn částkou 90 000 Kč.
30. Odvolací soud zvažoval stejné skutkové okolnosti, kterými se poměrně podrobně zabýval již soud prvního stupně, avšak z odůvodnění napadeného rozsudku nevyplývá, že by oba soudy porovnávaly adekvátnost výše přiznávaného zadostiučinění s jinými případy, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují, přičemž z důvodů přezkoumávaného rozhodnutí se nepodává, že by příčinou byl nedostatek takové srovnávané judikatury, a to i přes případnou výzvu k součinnosti účastníků řízení. Z odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí není zřejmé, v jakém jiném obdobném případě bylo poškozenému přiznáno shodné nebo alespoň srovnatelné zadostiučinění jako žalobci, příp. čím jsou odůvodněny případné odchylky. Tento nedostatek zatěžující již rozhodnutí soudu prvního stupně přitom nenapravil v rámci své přezkumné činnosti ani odvolací soud. Soudy obou stupňů se jen omezily na konstatování, že projednávaná věc je zcela nesouměřitelná s obecně známým způsobem odškodnění někdejšího policejního prezidenta L., komparaci s jinými vhodnými případy však (v rozporu s výše nastíněnou judikaturou) neprovedly. Právní posouzení výše zadostiučinění za újmu způsobenou trestním stíháním žalobci je ve sledovaných souvislostech neúplné a tudíž i nesprávné.
31. Je-li dovolání již jinak (ve světle ustanovení § 237 o. s. ř.) přípustné, je povinností Nejvyššího soudu přihlédnout ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. též k jiným vadám řízení, jež mohly mít vliv na věcnou správnost přezkoumávaného rozhodnutí. Takovou vadou jsou podle obsahu spisu v této věci zatížena rozhodnutí soudů obou stupňů.
32. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněném pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v souvislosti s nárokem na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo odsuzujícím rozsudkem, uvedl, že „je třeba věnovat zvýšenou pozornost možnému zdvojení uplatňovaného nároku založeného na totožném skutkovém základě, a to zejména ve spojení s možnou nepřiměřenou délkou trestního stíhání. Úkolem soudu proto je, aby na základě vylíčených skutkových tvrzení právně posoudil, mezi jakou újmou (jako následkem) a jakou skutečností (jakožto příčinou této újmy) má být příčinná souvislost zjišťována a zda se jedná o nárok jediný, či zda žalobce v rámci svých žalobních tvrzení vymezuje nároků více. Zatímco nepřiměřená délka řízení typicky způsobuje újmu spočívající zejména v nejistotě ohledně výsledku řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010) a udržování osoby obviněné z trestné činnosti v tomto stavu nejistoty, samotné trestní stíhání způsobuje zpravidla újmy, jež vylíčil žalobce a které by se souhrnně daly označit za morální poškození osobnosti (integrity) poškozeného v době trestního stíhání a narušení jeho soukromého, rodinného, popřípadě i jiného života (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2773/2011)“.
33. Soudy obou stupňů tak sice správně rozlišovaly mezi oběma uplatněnými nároky žalobce, nepostaraly se však o to, aby každý z uplatněných samostatných nároků byl náležitě žalobcem v žalobě kvantifikován. Žalobce v žalobě původně uplatnil ve vztahu k oběma nárokům souhrnnou částku 290 000 Kč, a to aniž by bylo ve světle pozdějších jeho podání zřejmé, v jakém rozsahu má být žalovanou plněno na samostatný nárok z titulu nepřiměřené délky trestního řízení a kolik naopak připadá na samostatný nárok z titulu vedeného trestního řízení, které skončilo jeho zastavením, protože stíhaný skutek nebyl trestným činem.
VI. Závěr
34. Nejvyšší soud proto postupoval podle § 243e odst. 1 o. s. ř. a rozsudek odvolacího soudu zrušil v části, jímž byly dotčeny výroky III až V rozsudku soudu prvního stupně. Vzhledem k tomu, že se v posuzovaném případě jedná o věc, ve které z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (§ 153 o. s. ř.), nebyl dovolací soud vázán rozsahem dovolacích návrhů [§ 242 odst. 2 písm. c) o. s. ř.]. Dovolací soud v souladu s citovanou úpravou může změnit nebo zrušit rozhodnutí odvolacího soudu i v širším rozsahu, než bylo dovoláním napadeno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný pod číslem 37/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K uvedenému postupu přikročil Nejvyšší soud i v nyní posuzovaném případě, neboť odvolací soud postupoval při určení výše přiměřeného zadostiučinění v rozporu s judikaturou, a není zřejmé, zda při správném postupu a navíc s respektem k potřebě nezbytného odstranění nedostatků prozatím neprojednatelné žaloby nedospěje k závěru, že výše přiměřeného zadostiučinění má být případně nižší, nežli kterou mu přiznal přezkoumávaným rozsudkem. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo v uvedeném rozsahu zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v odpovídajícím rozsahu i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Již jen se zřetelem k výše popsané procesní vadě pak Nejvyšší soud neměl příležitost v této fázi řízení prověřovat důvodnost ostatních přípustně formulovaných dovolacích námitek.
35. V dalším řízení soud prvního stupně žalobce nejprve postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř. vyzve, aby rozlišil, jakého odškodnění (v jaké výši) se na základě každého z těchto samostatně uplatnitelných nároků (titulů) domáhá (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, zapovídající možnost žádat odškodnění z více skutkově samostatných důvodů jedinou částkou). Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za obě újmy, jejichž odškodnění se žalobce domáhá, soudy následně neopomenou zohlednit specifika vzájemného vztahu mezi oběma uplatněnými nároky tak, aby nedocházelo k nepřípustnému „zdvojení“ přiznaného zadostiučinění za tutéž újmu (srov. odst. 29 shora).
36. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy v dalším řízení závazný ve smyslu ustanovení § 243g odst. 1 části věty první za středníkem o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 226 o. s. ř.
37. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 2. 2019
JUDr. Pavel Simon předseda senátu