30 Cdo 3220/2013

30 Cdo 3220/2013

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D.,

v právní věci žalobce V. F., zastoupeného JUDr. Vladislavou Palatinovou,

advokátkou se sídlem v Kroměříži, Tovačovského 2784/24, proti žalovaným 1) P.

N., a 2) K. N., zastoupeným JUDr. Ctiborem Palichem, advokátem se sídlem v

Kroměříži, Vejvanovského 384/1, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u

Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 6 C 269/2010, o dovolání žalobce proti

rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 14. února 2013, č. j.

60 Co 521/2012-102, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 14. února

2013, č. j. 60 Co 521/2012-102, jakož i rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze

dne 25. června 2012, č. j. 6 C 269/2010-86, se zrušují a věc se vrací Okresnímu

soudu v Kroměříži k dalšímu řízení.

Žalobce se podanou žalobou proti žalovaným domáhal soudního určení, že

je vlastníkem domu a pozemků st. p. č. 2416 a p. č. 1957/4 a p. č. 1959/6, vše

v obci a katastrálním území K. (dále též „předmětné nemovitosti“). Žalobu

postavil (ve stručnosti shrnuto) na tvrzeních, že kupní smlouvou ze dne 28.

ledna 2009 převedl na žalované vlastnické právo k předmětným nemovitostem, a to

za kupní cenu 400.000,- Kč, která měla být uhrazena nejpozději do 90 dnů ode

dne jejího podpisu. Žalovaní však na úhradu kupní ceny zaplatili žalobci dne

11. března 2009 (v hotovosti) pouze částku 200.000,- Kč. Okolnosti stran úhrady

této částky pak žalobce v žalobě vylíčil následovně: „Vím, že peníze jsem

fyzicky neměl nikdy v ruce, neboť k předání části kupní ceny, a to částky 200

000 Kč došlo tak, že mne navštívila žalovaná č. 2, kdy byla u mne na návštěvě

moje neteř V. P. Žalovaná č. 2 předala peníze přímo V. P., která dle mých

pokynů rozdělila finanční částku na 4 díly mezi své sourozence, a každý z nich

podepsal potvrzení, že převzal částku 50 000 Kč…“ Protože žalovaní ani v

dodatečně žalobcem poskytnuté lhůtě doplatek kupní ceny ve výši 200.000,- Kč

žalobci neuhradili, žalobce od této kupní smlouvy písemně odstoupil a žalobou

se domáhá určení svého vlastnictví k předmětným nemovitostem.

Okresní soud v Kroměříži (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze

dne 25. června 2012, č. j. 6 C 269/2010-86, uvedenou žalobu zamítl a rozhodl o

náhradě nákladů řízení. Mj. ze svědecké výpovědi V. P. zjistil, „že dne 11. 3.

2009 v Nemocnici Milosrdných sester v Kroměříži jí žalobce oznámil, že jí předá

částku 200.000,- Kč, která je určena pro ni a ještě pro její tři sourozence A.

V., H. S. a J. W. a to tak, že každému z nich je určena částka 50.000,- Kč. Do

uvedené nemocnice se dostavila žalovaná 2), žalobce jí řekl, aby svědkyni

předala částku 200.000,- Kč, s čímž tato souhlasila. Poté žalovaná 2) předala

svědkyni v cukrárně v Kroměříži částku ve výši 200.000,- Kč.“ Na základě v

odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku vyložených dílčích skutkových

zjištění soud prvního stupně uzavřel, že „kupní cena byla žalovanými uhrazena

ve sjednané výši 400.000,- Kč. Na tuto skutečnost soud usuzuje především z

písemného potvrzení, které žalobce vystavil dne 11. 3. 2009 a ve kterém uvedl,

že částku v uvedené výši dne 11. 3. 2009 převzal, přičemž toto potvrzení je

opatřeno vlastnoručním podpisem žalobce ověřeným notářem…Dále soud usuzuje na

to, že žalobce skutečně od žalovaných částku 400.000,- Kč převzal, ze svědecké

výpovědi F. H., který uvedl, že mu žalobce sdělil, že žalovaná 2) mu zaplatila

uvedenou peněžní částku a že žalobci nic nedluží. Soud dále usuzuje, že k

zaplacení uvedené peněžní částky žalovanými žalobci došlo, rovněž z té

skutečnosti, že částku 400.000,- Kč obdrželi od Stavební spořitelny a. s. na

základě smlouvy uzavřené dne 18. 2. 2009. Na skutečnost, že žalovaní zaplatili

žalobci toliko částku 200.000,- Kč, nelze usuzovat ze svědecké výpovědi V. P.,

která uvedla, že jí žalovaná 2) předala částku 200.000,- Kč v Kroměříži v

cukrárně, neboť touto svědeckou výpovědí není prokazováno, zda žalobce převzal

celou kupní cenu ve výši 400.000,- Kč. Jelikož tedy nebyl prokázán důvod k

odstoupení od předmětné kupní smlouvy ze strany žalobce, tedy ta skutečnost, že

žalovaní žalobci nezaplatili celou kupní cenu, bylo soudem dovozeno, že

odstoupení od kupní smlouvy žalobcem není důvodné.“

K odvolání žalobce Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, (dále již

„odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem dle § 219 o. s. ř. potvrdil

(jako věcně správné rozhodnutí) rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o

náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního

stupně z provedeného dokazování učinil správná skutková zjištění, z nichž

dospěl ke správným právním závěrům.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již

„dovolatel“) prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, jehož přípustnost

dovozuje z § 237 o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvod ve smyslu § 241a

odst. 1 o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném

právním posouzení věci. Vytýká odvolacímu soudu, stejně jako i soudu prvního

stupně, že nehodnotil důkazy (zejména listiny), jež byly v řízení provedeny. Zdůrazňuje, že samo (žalobcem podepsané) potvrzení o převzetí částky 400.000,-

Kč ještě nesvědčí o tom, že tato částka byla žalobcem fakticky převzata. Poukazuje na svůj zdravotní stav v inkriminovaný den, kdy měl dle tvrzení

žalované strany převzít částku 400.000,- Kč, na svou tehdejší hospitalizaci v

nemocnici a z toho všeho dovozuje, že „Z jazykového výkladu je tedy patrno, že

jsem já, který byl tohoto dne hospitalizován v léčebně pro dlouhodobě nemocné v

Kroměříži, měl fyzicky převzít 400.000,- Kč od žalované č. 2. Tyto bych si

musel uschovat právě v této nemocnici, což však prokázáno nebylo. Jednoznačně

totiž bylo prokázáno, a to svědeckou výpovědí V. P. a e-mailem žalované č. 2, a

potvrzeními o převzetí částek po 50.000,- Kč, že dne 11. 3. 2009 došlo k

předání částky 200.000,- Kč fyzicky do rukou V. P. v cukrárně, od žalované č. 2, tedy nikoliv v nemocnici a 12. 3. 2009 jsem od žalované č. 2 obdržel

potvrzení o předání této částky. Toto je ucelený logický řetězec důkazů, který

zpochybňuje pravdivost potvrzení ze dne 11. 3. 2009, kterým se žalovaní brání…“

Dovolatel dále vytýká oběma soudům, že nepostupovaly důsledně podle § 118a

odst. 3 o. s. ř. Své dovolání uzavírá s tím, že se odvolací soud „odchyluje od

ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, kdy při reálných kontraktech, čímž

kupní smlouva bezesporu je, je vyžadováno prokázání fyzického převzetí částek,

které jsou předmětem reálných kontraktů a nepostačí bez dalšího podepsané,

předepsané potvrzení o převzetí částek. Tato otázka přitom je základní otázkou

posouzení zákonného důvodu odstoupení od kupní smlouvy a s tím souvisejícím

určením (obnovením) vlastnického práva k nemovitosti.“ Dovolatel proto navrhl,

aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soudu“ nebo „dovolací

soud“) dovoláním napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k

dalšímu řízení. Současně navrhl, aby dovolací soud odložil právní moc rozsudku

odvolacího soudu, aby nemohlo dojít ke změně vlastnických vztahů. Žalovaní ve svém stručném písemném vyjádření k dovolání pouze uvedli,

že napadený rozsudek odvolacího soudu považují za správný a navrhují dovolání

zamítnout, přičemž náhradu nákladů řízení „neúčtují.“

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že

dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou

osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem v zákonné lhůtě, dospěl k

závěru, že dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné, neboť odvolací soud

při řešení otázky naplnění podmínek pro odstoupení žalobce od předmětné

převodní smlouvy nevycházel - jak bude rozvedeno níže - z ustálené judikatury

Nejvyššího soudu. Podle § 237 o. s. ř.

není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti

každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže

napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe

dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla

vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být

dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že

rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Nesprávné právní posouzení je zde třeba chápat ve vztahu k napadenému

rozhodnutí odvolacího soudu, jež podle dovolatele závisí na vyřešení otázky

hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení byl naplněn jeden ze čtyř v §

237 o. s. ř. předvídaných důvodů přípustnosti dovolání. Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení

zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede k závěru o právech

a o povinnostech účastníků. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo

4111/20009 (který je veřejnosti přístupný na internetových stránkách Nejvyššího

soudu http://nsoud.cz) zaujal právní názor, že rozhodnutí spočívá na nesprávném

právním posouzení věci i tehdy, jestliže z odůvodnění jeho písemného vyhotovení

nelze (např. pro úplnou nebo částečnou absenci právně významných skutkových

zjištění anebo pro vnitřní rozpor významných dílčích skutkových zjištění ve

vztahu k závěru o skutkovém stavu) zjistit, na základě jakého skutkového stavu

soud vlastně přistoupil k právnímu posouzení věci. Z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) vyplývá, že dovolatel

vymezuje dovolací důvod tvrzením, že odvolací soud se napadeným rozhodnutím

odchýlil od rozhodovací praxe tím (zrekapitulováno z podaného dovolání), že a)

„nehodnotil důkazy, zejména listiny, které byly soudu spolu s žalobou

předloženy“; z obsahu dovolací argumentace je také zřejmé, že dovolatel

zpochybňuje, že by na základě učiněných skutkových zjištění bylo možno „opřít

rozsudek v tom směru, že došlo k fyzickému předání kupní ceny 400.000,- Kč

(žalobci), b) „nezabýval se také (dosahem) ust. § 591 OZ, a to ve světle

předložených důkazů, s ohledem na dovolatelem zaujímaný právní názor, že „kupní

smlouva je smlouvou reálnou a je tedy nutno prokázat i jinak než listinou,

faktické převzetí kupní ceny, pokud kupní cena byla hrazena v hotovosti“, což v

tomto řízení podle dovolatele prokázáno nebylo, a c) „soud prvního stupně, ani

soud druhé stupně nepostupoval důsledně ve smyslu ust. § 118a odst. 3 o. s. ř.,

ač tak oba soudy postupovat měly.“

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně

vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Přitom vychází z

toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 41 odst. 2 o. s. ř.). Důvod

dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá

za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení

(§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Protože proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným

po účinnosti (1. ledna 2013) zákona č. 404/2012 Sb., jímž byl novelizován

občanský soudní řád i v úpravě dovolání, lze dle § 241a odst. 1 o. s. ř. podat

dovolání pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném

právním posouzení věci (kdy rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení

otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení byl naplněn jeden ze

čtyř v § 237 o. s. ř. předvídaných důvodů přípustnosti dovolání, není-li v §

238 či § 238a o. s. ř.

stanoveno jinak), je dovolacímu soudu zapovězeno

posuzovat správnost skutkových zjištění, z nichž při rozhodování vycházel

odvolací soud. Pokud tedy dovolatel v dovolání brojí proti nesprávně zjištěnému

skutkovému stavu věci, nebylo možné z vyložených důvodů k této jeho argumentaci

při zkoumání přípustnosti dovolání přihlédnout. Dovolatel dále uplatňuje dovolací námitku, že (ve zkratce vyjádřeno)

skutkový stav, jak byl zjištěn soudem prvního stupně a z nějž při odvolacím

přezkumu též vycházel odvolací soud, neumožňovaly odvolacímu soudu (stejně jako

soudu prvního stupně) přistoupit k právnímu závěru, že nebyly naplněny podmínky

pro odstoupení od předmětné kupní smlouvy dovolatelem, neboť žalovaní kupní

cenu dovolateli zaplatili. Z této části dovolací argumentace lze - z hlediska

zkoumání podmínek přípustnosti dovolání – dovodit, že takto vymezený dovolací

důvod by byl dle dovolatele osvědčen tehdy, pokud by rozsudek odvolacího soudu

v meritorním závěru o absenci podmínek pro důvodné odstoupení dovolatele od

kupní smlouvy (z důvodu, že dovolateli nebyla ani v dodatečně přiměřené lhůtě

zcela zaplacena kupní cena žalovanými), postrádal podklad ve skutkových

zjištěních, příp. vycházel-li by závěr o skutkovém stavu z rozporných

skutkových zjištění, resp. pokud by byť jedna ze zásadně významných skutkových

okolností byla v rozporu s ostatními skutkovými okolnostmi. K takové situaci,

jež ve svém důsledku znemožňuje dovolacímu soudu podrobit rozsudek odvolacího

soudu věcnému posouzení naplnění těchto hmotněprávních limitů, došlo v daném

případě. Jak již bylo zmíněno, odvolací soud převzal (jako úplná a správná)

skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně. Z obsahu spisu je zřejmé, že

soud prvního stupně se projednávanému případu pečlivě věnoval, provedl korektní

dokazování a skutková zjištění a své myšlenkové závěry o právním posouzení

případu se zjevně snažil vyložit způsobem, který by co nejvíce měl vést k

přesvědčivosti jeho písemného vyhotovení rozhodnutí. Přesto se soud prvního

stupně dopustil jednoho základního pochybení stran zjišťování skutkové stránky

věci, k jehož odstranění nedošlo ani v odvolacím řízení. Dovolatel totiž v žalobě vylíčil skutkový děj takovým způsobem, že v

případě jeho prokázání by bylo nutné dospět k právnímu závěru, že po právu

odstoupil od předmětné kupní smlouvy z důvodu, že žalovaní coby dlužníci v

prodlení se zaplacením zbytku kupní ceny ve výši 200.000,- Kč, tuto svou

platební povinnosti nesplnili ani poté, co jim dovolatel dodatečně ve smyslu §

517 odst. 1 obč. zák. poskytl přiměřenou lhůtu ke splnění tohoto dluhu. Mezi

účastníky přitom byla (pro meritorní rozhodnutí) sporná zásadně významná

okolnost, a to, zda žalovaní (jak tvrdili po celou dobu sporu) zaplatili kupní

cenu dovolateli řádně a včas, anebo zda (jak zase tvrdil dovolatel) žalovaní

dlužili dovolateli na úplné vypořádání kupní ceny částku 200.000,- Kč i přes

dovolatelem dodatečně poskytnutou přiměřenou lhůtu ke splnění tohoto peněžitého

dluhu. Dovolatel přitom skutkově tvrdil, že údaje uvedené v potvrzení ze dne

11.

března 2009, které (před notářem) podepsal a v němž se uvádí, že dovolatel

uvedeného dne „převzal částku ve výši 400.000,- Kč…od paní K. N.…kterou mi byla

povinna zaplatit za prodej rodinného domu ..“, neodpovídají skutečnosti, neboť

dovolatel uvedeného ani jiného dne od žalované 2) žádné peníze nepřevzal, když

na jeho pokyn žalovaná 2) v nepřítomnosti dovolatele předala částku 200.000,-

Kč jeho neteři V. P., která posléze dle pokynu dovolatele tyto peníze rozdělila

na čtyři částky po 50.000,- Kč, jež předala (coby dar dovolatele) také svým

třem sourozencům, jak bylo zjištěno soudem prvního stupně. Soud prvního stupně přitom na straně jedné vycházel z dílčího

skutkového zjištění, že předmětným potvrzením ze dne 11. března 2009 bylo

prokázáno, že dovolatel uvedeného dne převzal od žalované částku ve výši

400.000,- Kč (představující celou kupní cenu), současně však ze svědecké

výpovědi V. P. vzal také za zjištěné, že dne 11. března 2009 žalovaná 2) dle

pokynu dovolatele předala této svědkyni „v cukrárně v Kroměříži částku ve výši

200.000,- Kč.“ Tato dvě skutková zjištění ovšem vnášejí zásadní rozpor a

nelogičnost konstrukce právního závěru o úhradě kupní ceny potud, že jestliže

dle uvedeného potvrzení mělo být prokázáno soluční chování žalovaných

prostřednictvím jednání žalované 2), která měla v hotovosti předat dovolateli

(jenž se nenacházel v tu dobu v dost nepříznivém zdravotním stavu při své

hospitalizaci v nemocnici v Kroměříži) částku 400.000,- Kč, pak se vnáší

zásadní pochybnost a dosud logicky nijak nevysvětlitelné chování žalované 2),

která přesto měla ještě svědkyni V. P. předat částku 200.000,- Kč. Při

souslednosti těchto skutkových okolností, jak je vnímal, posuzoval a formuloval

v rozhodnutí soud prvního stupně i odvolací soud, totiž subjekt interpretace

takto zjištěného skutkového stavu nutně musí dospět k závěru, že v takovém

případě měla žalovaná 2) dne 11. března 2009 vyplatit dovolateli částku

400.000,- Kč a kromě toho (protože z dokazování nevyplynulo a ani nebylo žádnou

ze stran tvrzeno, že by dovolatel takto inkasované peníze či jejich část

žalované 2/ opět předal) svědkyni V. P. ještě další částku 200.000,- Kč, celkem

tedy 600.000,- Kč. Poněvadž žalovaná 2) takovou okolnost netvrdila, je zjevné,

že mělo-li by se jednat ze strany žalované 2) o předání peněz zmíněné svědkyni

z titulu částečné úhrady kupní ceny dovolateli k rukám jím určené třetí osobě

(v situaci, kdy dovolatel ani netvrdil, že by po inkasování kupní ceny od

žalované 2/ měl jí z těchto peněz předat částku 200.000,- Kč s pokynem, aby

tuto částku předala uvedené svědkyni coby dar svědkyni a jejím třem

sourozencům, každému ve výši 50.000,- Kč), pak by byl tímto zjištěním zásadně

zpochybněn obsah předmětného kvitančního potvrzení ze dne 11. března 2009 a

úhradě celé kupní ceny žalovanou 2) dovolateli.

Skutkový stav vycházející též ze shora uvedených dílčích zjištění tak v

zásadní otázce úhrady kupní ceny vykazuje nepominutelný rozpor, jenž podle

přesvědčení Nejvyššího soudu znemožňoval odvolacímu soudu v rámci přezkumu

napadeného prvoinstančního rozhodnutí, přistoupit k danému právně

kvalifikačnímu závěru. Přitom z popsaných okolností zřetelně prostupovala

nezbytnost vyjasnit tyto rozporné skutečnosti, třeba i výslechem žalované b),

jak v řízení před soudem prvního stupně navrhoval dovolatel. Dovolateli, byť

nelze sdílet jeho konstrukci o charakteru závazkového právního vztahu

založeného kupní smlouvou jako reálného kontraktu (dovolatel zde nepřípadně

odkazuje na judikaturu dovolacího soudu vztahující se k závazkům ze smluv o

půjčkách, neboť kupní smlouva je konsenzuálním kontraktem, jenž vznikne v

okamžiku, kdy se smluvní strany dohodnou na jejích podstatných náležitostech; k

tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2004, sp. zn. 25

Cdo 695/2003), se tak podařilo osvědčit dovolací důvod nesprávného právního

posouzení věci odvolacím soudem. Nejvyššímu soudu tudíž nezbylo, než přistoupit k vydání tohoto

kasačního rozhodnutí, tj. ve smyslu § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušit napadený

rozsudek odvolacího soudu. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí

odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil

Nejvyšší soud i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení

(§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.). Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí

o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení,

ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.