30 Cdo 3221/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci
žalobce E - P. s.r.o, zastoupeného advokátkou, proti žalované K., p., a.s., V.
I. G., o zaplacení částky 2,457.049,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 57/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2006, č.j. 13 Co 69/2006-56, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. dubna 2006, č.j. 13 Co 69/2006-56,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3. listopadu 2005, č.j.
13 C 57/2005-34, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k
dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem zamítl žalobu, aby žalované bylo uloženo
zaplatit žalobci částku 2,457.049,90 Kč s příslušenstvím, a současně rozhodl,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze
zjištění, že mezi účastníky byla uzavřena dne 14. 9. 2000 pojistná smlouva,
jejímž předmětem bylo pojištění majetku žalobce v prodejně v P., a to do 13. 9.
2001. Pro případ odcizení bylo sjednáno pojištění movitých věcí do částky
300.000,- Kč, pojištění zásob do částky 3,100.000,- Kč a tržeb do výše 30.000,-
Kč. Dne 8. 8. 2001 došlo k pojistné události vloupáním do prodejny, na základě
které žalovaný částečně plnil, odmítl však plnění za odcizené dobíjecí karty do
mobilních telefonů s tím, že nejde o zásoby, ale ceniny, které pojištěny nebyly.
V projednávané věci vznikla o obsahu pojistné smlouvy pochybnost, zda
uvedené dobíjecí karty mají charakter cenin, na které se pojištění
nevztahovalo, či zda šlo o zásoby, jež byly na základě pojistné smlouvy pro
případ odcizení pojištěny. Výkladem obsahu smluvního ujednání účastníků soud
prvního stupně dospěl k závěru, že dobíjecí karty jsou pro účely předmětného
pojištění ceninami. Vycházel přitom z ustanovení článku III. (výkladu pojmů)
předmětné pojistné smlouvy, podle kterého se za zásoby pro účely dotčeného
pojištění nepovažují cennosti, není-li v pojistné smlouvě výslovně uvedeno
jinak. Za cennosti se považují peníze, drahé kovy, mince a předměty z drahých
kovů, šekové knížky, platební karty a jiné podobné dokumenty, cenné papíry a
ceniny (např. poštovní známky, kolky, lístky a kupony MHD). Dovodil, že pojem
cenin je tak vymezen demonstrativním, a nikoli taxativním výčtem. Dále ze
znaleckého posudku P. C., znalkyně v oboru, odvětví účetní evidence
(vypracovaného na základě objednávky žalobce), dospěl ke zjištění, že dobíjecí
karta je cenina. V účetnictví je dobíjecí karta zbožím pro toho, kdo s ní jako
se zbožím obchoduje. Zboží je pak dle předpisu o účetnictví součástí zásob. Z
účetního hlediska je důležité, zda jsou věci určeny k prodeji nebo ke spotřebě
v rámci podnikatelské činnosti. Konečně vzal v úvahu obsahové vymezení pojmu
cenin dle opatření Federálního ministerstva financí č. j. V/20 100/1992, ze dne
15. července 1992, kterým se stanoví účtová osnova a postupy účtování pro
podnikatele, vydaného podle § 4 odst. 2 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví. V
citovaném předpise se v ustanovení upravujícím účtovou třídu 2 - finanční účty
v článku III. za ceniny považují poštovní známky, kolky, telefonní a ostatní
karty, mají-li hodnotu, ze které bude moci být po vydání do užívání čerpáno.
Jako ceniny se účtují i zakoupené stravenky do provozoven veřejného stravování
apod. Dle soudu prvního stupně si zakoupením dobíjecí karty uživatel mobilního
telefonu předplatí možnost mobilním telefonem telefonovat, právě tak jako
zakoupením stravenek na obědy si vlastník stravenek předplácí možnost v budoucí
době odebírat obědy.
Soud prvního stupně uzavřel, že jsou-li dobíjecí karty ceninou a tudíž i
cennostmi, které nebyly v předmětné pojistné smlouvě samostatně pojištěny, nemá
žalobce právo na poskytnutí pojistného plnění za odcizené dobíjecí
karty.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. dubna 2006, č.j.
13 Co 69/2006-56, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil (výrok
I.). Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení (výrok I.). Z odůvodnění potvrzujícího rozsudku vyplývá, že
odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a z
nich vyvozenými právními závěry. Zdůraznil, že při výkladu obsahu pojistné
smlouvy, o němž existuje mezi smluvními stranami výše uvedená pochybnost, bylo
třeba vyjít z definice ceniny dle citovaného opatření Federálního ministerstva
financí č. j. V/20 100/1992.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozuje zřejmě
z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podává je z důvodů, že řízení je
postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., a že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř. Zásadní právní význam spatřuje ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.
v tom, že napadený rozsudek řeší v rozporu s hmotným právem otázku, zda jsou
dobíjecí kupony k mobilním telefonům ceninou, a dále otázku posouzení dobrých
mravů podle ustanovení § 3 obč. zák. při plnění žalovaného z pojistné smlouvy.
Namítá zejména, že pro závazek pojišťovny k pojistnému plnění je rozhodující
smluvní ujednání obsažené v pojistné smlouvě, která v článku III. ve výčtovém
vymezení pojmu cenin dobíjecí karty neuvádí. Soudy obou stupňů přesto
nepřípustně nahrazují chybějící smluvní ujednání odkazem na definici obsaženou
v podzákonném přepisu – opatření Federálního ministerstva financí č. j. V/20
100/1992, ze dne
15. července 1992 (ve Sbírce zákonů č. 106/1992). Tato definice nezahrnuje
dobíjecí kupony k mobilním telefonům, když z těchto kuponů není přímo čerpána
určitá hodnota, čímž se liší od klasických karet do telefonních automatů. V
době vydání citovaného opatření dobíjecí kupony ještě v prodeji nebyly a
nemohlo na ně být v tomto předpise pamatováno. V jeho příloze 1 – účtová osnova
pro podnikatele – účtová třída l je obsažena i definice zásob, a to výčtem
druhů těchto zásob, z nichž jedním druhem je zboží. V příloze 2 – postupy
účtování – v kapitole o účtové třídě 1 – zásoby je definice zboží. Zbožím se
rozumí movité věci nabyté za účelem prodeje, pokud účetní jednotka s těmito
věcmi obchoduje. Nejsou zde tedy stanoveny žádné výjimky, a to ani ceniny. Dle
názoru žalobce jsou tedy dobíjecí kupony k mobilním telefonům zásobami ve formě
zboží, jestliže byly žalobcem zakoupeny za účelem dalšího prodeje a jako takové
měly být při likvidaci pojistné události proplaceny. Odvolacím soudem byl
jejich charakter posouzen chybně, když jediný podzákonný předpis, který
definici cenin obsahuje, se na tyto kupony výslovně nevztahuje a ani pod
definici zde uvedenou je nelze podřadit. Žalobci nelze přičítat k tíži, že si
nepojistil zvlášť dobíjecí kupony jako ceniny, když z pojistné smlouvy
nevyplývá, že kryty pojištěním nejsou. Pojistnou smlouvu uzavřel v dobré víře s
tím, že má pojištěny veškeré zásoby proti odcizení tak, jak zamýšlel, a to
včetně dobíjecích kuponů, které pojistná smlouva neuvádí jako výjimku. Na její
uplatnění žalovanou, na základě kterého odmítl poskytnout část pojistného
plnění, pohlíží žalobce jako na jednání v rozporu s dobrými mravy ve smyslu
ustanovení § 3 obč. zák. Při předcházející pojistné události (odcizení věcí z
prodejny dne 31.8.2000) z pojistné smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 13. 9.
1999 byly přitom proplaceny veškeré zásoby bez rozdílu, a to včetně dobíjecích
kuponů pro mobilní telefony. Výklad pojmů pro účely pojištění, tj. co se rozumí
zásobami, byl přitom naprosto shodný jako v pojistné smlouvě ze dne 14. 9.
2000. V rámci likvidace předmětné pojistné události z 8. 8. 2001 byly
proplaceny jako zboží i tzv. G. sady a T. sady, jejichž součástí je kromě
telefonu vždy i dobíjecí kupon. V těchto sadách tedy dobíjecí kupony žalovaná
považovala za zásoby, a proto není důvodu, aby samostatně prodávané kupony byly
považovány za ceniny.
Žalobce dále namítá, že navrhoval provedení důkazů obsahem spisů žalované k
oběma pojistným událostem a výslechem znalkyně P. C., které soud prvního stupně
neprovedl. Odvolacímu soudu vytýká, že nevyhověl návrhům na doplnění dokazování
odůvodněného ustanovením § 205a odst. 1 písm. b), c) o.s.ř., a to vyjádřením
mobilních operátorů T - M. C. R. a.s. a E. P., spol. s r.o. na termín uvedení
dobíjecích kuponů na trh.
Žalobce navrhl zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i rozsudku
soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolací soud shledal, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ust. § 240
odst. 1 o.s.ř. a je přípustné. Dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.], neboť
řeší právní otázku týkající ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. v rozporu s
hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů
uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v
posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. § 229 odst. 1, §
229 odst. 2
písm. a), b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly
mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o.s.ř.).
Obsah dovolání opravňuje závěr, že žalobce uplatnil jako dovolací důvod
nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.,
a to
v závěrech o výkladu dotčeného právního úkonu, přičemž s objasněním jeho obsahu
učiněným odvolacím soudem ve vztahu k ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák., jakož
i
s důsledky z toho vyplývajícími dovolatel nesouhlasí.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nemůže
založit dovolatelova námitka, že odvolací soud neposoudil uplatněný nárok z
hlediska ustanovení § 3 obč. zák. Za otázku zásadního právního významu nelze
považovat otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových
okolností významných pro posouzení konkrétní věci, v rozporu s dobrými mravy
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.3.2001, sp. zn. 26 Cdo
931/2000, uveřejněné v časopise Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu/C.H.BECK pod číslem
RNs C 308, svazek 3, ročník 2001).
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže, odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba
vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle
toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Uvedené ustanovení předpokládá, že o obsahu právního úkonu může vzniknout
pochybnost, a pro takový případ formuluje výkladová pravidla, která ukládají
soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem založeným na tom, že vedle
jazykového vyjádření právního úkonu vyjádřeného slovně (nikoliv konkludentně
podle § 35 odst. 3 ObčZ) podrobí zkoumání i vůli jednajících osob. Jazykové
vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno
prostředky gramatickými
(z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z
hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska
řazení pojmů
ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě
provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání
smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v
rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněný v časopise
Právní rozhledy pod číslem 7/1999, str. 386).
V projednávané věci vznikla o obsahu předmětné pojistné smlouvy pochybnost, zda
dobíjecí karty do mobilních telefonů mají charakter cenin, na které se
pojištění nevztahovalo, či zda šlo o zásoby, jež byly na základě pojistné
smlouvy pro případ odcizení pojištěny. Z hlediska skutkového se podle
ustanovení článku III. (výkladu pojmů) pojistné smlouvy, za zásoby pro účely
dotčeného pojištění nepovažují cennosti, není-li v pojistné smlouvě výslovně
uvedeno jinak. Za cennosti se považují peníze, drahé kovy, mince a předměty z
drahých kovů, šekové knížky, platební karty a jiné podobné dokumenty, cenné
papíry a ceniny (např. poštovní známky, kolky, lístky a kupony MHD). Z
uvedeného je zřejmé, že ve smlouvě jsou jednotlivé pojmy výslovně vymezeny
zvlášť pro účely sjednaného pojištění. Za těchto okolností platí v prvé řadě
to, co si účastníci v souladu se smluvní autonomií mezi sebou dohodli (lex
contractus), a povinností soudu bylo pokusit se nejdříve gramatickým, logickým
a systematickým výkladem interpretovat obsah jazykového vyjádření sjednaného
vymezení dotčených pojmů. Pokud odvolací soud uvedený postup nerespektoval,
jeho závěr o obsahu pojistné smlouvy, založený pouze na definici obsažené v
podzákonném předpisu, kdy je tak nepřípustně nahrazováno smluvní ujednání
účastníků, není správný. Jestliže by ani uvedenými výkladovými prostředky
nebylo možno dojít k jednoznačnému závěru o obsahu pojistné smlouvy, bylo
povinností soudu provést na základě dokazování posouzení skutečné vůle
účastníků v okamžiku uzavírání pojistné smlouvy, a to s přihlédnutím k účelu
právního úkonu, k okolnostem za jakých k němu došlo, k následnému chování
smluvních stran, jakož i k zásadě, že pojem, připouštějící různý výklad a
nejasnosti, je třeba v pochybnostech vykládat vždy k tíži strany, která jako
první tohoto výrazu v jednání použila (contra preferentem). Jestliže tak soudy
obou stupňů nepostupovaly, bylo jejich právní posouzení podle ustanovení § 35
odst. 2 obč. zák. nesprávné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR v Praze ze dne
28. 11. 1986, sp. zn. 4 Cz 61/86, uveřejněný pod číslem 2 v Bulletinu
Nejvyššího soudu, ročník 1987, str. 87, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.
dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 386/96, uveřejněný pod číslem 46 v časopise Soudní
judikatura, ročník 1998, nález Ústavního soudu ze dne 30.11.2001, sp. zn. IV.
ÚS 182/01, uveřejněný pod číslem 188 Sb. ÚS, sv. 24, str. 401).
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Nebylo přitom zjištěno, že by rozsudek
odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanoveních § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., a nebyla zjištěna
ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci
(§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.); Nejvyšší soud České republiky z vyložených
důvodů napadený rozsudek podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za
středníkem o.s.ř. zrušil, aniž by se již zabýval dovolací námitkou, že odvolací
soud neposoudil uplatněný nárok z hlediska ustanovení § 3 obč. zák. Protože
důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek
soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc v tomto
rozsahu vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3,
věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím
řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1, část první
věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.) a přihlédne ke všemu, co vyšlo v řízení
najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132, část věty za středníkem
o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. dubna 2008
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu