30 Cdo 3233/2019-258
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu Mgr. Vítem Bičákem v
právní věci žalobkyně I. E., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Ing. Janem
Boučkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované
České republice-Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská
424/16, o zaplacení 196 674 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 10 pod sp. zn. 8 C 465/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2018, č. j. 51 Co 241/2018-178, takto:
I. Dovolací řízení se zastavuje.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se domáhala náhrady škody z důvodu, že si
exekutor JUDr. Milan Usnul vyplatil náklady exekučního řízení vedeného pod sp.
zn. 34 EXE 1364/2010 z majetku žalobkyně (část výtěžku z prodeje nemovitosti v
jejím vlastnictví). Exekuční řízení bylo vedeno proti žalobkyni jako proti
povinné, přičemž exekuční titul, kterým byl rozhodčí nález rozhodce JUDr.
Václava Svobody, byl shledán nezákonným, a pro tuto skutečnost bylo exekuční
řízení zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „soud prvního stupně“) v pořadí druhým
rozsudkem ve věci ze dne 28. 3. 2018, č. j. 8 C 465/2015-137, zamítl žalobu,
aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 196 674 Kč s tam
specifikovaným příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost nahradit
žalované náklady řízení (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně napadeným
rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Dovolatelka, zastoupená advokátem, podala včasné dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu, aniž by byl zaplacen soudní poplatek za dovolání. V odpovědi
na usnesení (výzvu) soudu prvního stupně ze dne 5. 11. 2018, č. j. 8 C
465/2015-193, aby dovolatelka zaplatila soudní poplatek za dovolací řízení ve
výši 14 000 Kč, tato požádala podáním ze dne 6. 11. 2018 o zproštění povinnosti
hradit soudní poplatek z důvodu nemajetnosti. O žádosti dovolatelky bylo
rozhodnuto usnesením soudu prvního stupně ze dne 5. 3. 2019, č. j. 8 C
465/2015-215, tak, že se jí osvobození nepřiznává a stejným soudem jí byla
zaslána opětovná výzva k zaplacení soudního poplatku za dovolání. Dovolatelka
poté složila platbu za soudní poplatek na účet soudu dne 15. 4. 2019 a následně
také vzala zpět odvolání proti posledně zmíněnému usnesení a odvolací soud svým
usnesením ze dne 14. 6. 2019, č. j. 51 Co 198/2019-236, odvolací řízení
zastavil. Soud prvního stupně ve svém dalším postupu usnesením ze dne 25. 7. 2019, č. j. 8 C 465/2015-239, zrušil dosavadní výzvy k zaplacení soudních
poplatků za odvolací a dovolací řízení a vrátil dovolatelce na účet
odpovídající částky. Vrácení poplatku za dovolací řízení odůvodnil tím, že dle
nálezové judikatury Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 3283/18 a sp. zn. I. ÚS
1415/18) není dovolatelka povinna platit soudní poplatek za dovolání při
uplatnění nároku dle zákona č. 82/1998 Sb. Po předložení dovolání Nejvyššímu soudu byla dovolatelka vyzvána jeho usnesením
ze dne 8. 1. 2020, č. j. 30 Cdo 3233/2019-252, k opětovnému zaplacení soudního
poplatku za dovolací řízení, a to ve lhůtě 15 dnů od doručení usnesení, přičemž
dovolatelka byla současně poučena, že nebude-li soudní poplatek ve stanovené
lhůtě zaplacen, bude dovolací řízení zastaveno. Dne 10. 1. 2020 zaslala dovolatelka Nejvyššímu soudu jako reakci na jeho výzvu
opětovnou žádost o osvobození od povinnosti hradit soudní poplatek, a to z
důvodu nemajetnosti, aniž by jakkoli v této žádosti nemajetnost specifikovala a
doložila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a rozhodl podle zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2
zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Nejvyšší soud nepřihlédl k opětovné žádosti žalobkyně o osvobození od soudních
poplatků za dovolací řízení, neboť její poměry za účelem zvážení, zda splňuje
podmínky pro osvobození od soudních poplatků, již byly předmětem posouzení ze
strany soudu prvního stupně, který jejich naplnění neshledal. Soud prvního
stupně rozhodnutí odůvodnil tím, že žalovaná svá tvrzení o majetkové situaci
nedoložila, když soudu neposkytla ani potvrzení o příjmu manžela, ani
nedoložila soudu, zda je či není evidována na úřadu práce a zda pobírá dávky.
Dovolatelka, tím spíše její právní zástupce, si při podání nové žádosti musela
být vědoma z předchozího řízení o žádosti, že imanentní součástí takové žádosti
jsou žadatelem doložené jeho majetkové poměry nebo jejich případné změny, které
by měly soudu prokazovat oprávněnost přiznání osvobození od soudního poplatku
(zvláště za situace opětovné žádosti v krátké době po pravomocném rozhodnutí o
v pořadí první žádosti). Krom toho právnímu zástupci dovolatelky musela být
známa judikatura Ústavního soudu (srov. jeho nález ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 1439/09, či usnesení ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. I. ÚS 1968/19), ze které
vyplývá závěr, že o opakované žádosti o osvobození od soudního poplatku v rámci
jednoho řízení (zde dovolacího) je soud povinen rozhodnout jen v případě, že
tato žádost obsahuje nové, dříve neuplatněné skutečnosti, zejména došlo-li ke
změně poměrů účastníka řízení. Dovolatelka však, vyjma prostého tvrzení o
nemajetnosti, které totožně tvrdila i v první žádosti o osvobození od soudního
poplatku za dovolací řízení, ničeho nedoložila. Pro výše uvedené by tak bylo
zahájení opětovného řízení o žádosti o osvobození od soudních poplatků pouze
formálním nehospodárným úkonem, a tak dovolací soud i z tohoto důvodu k žádosti
dovolatelky nepřihlédl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2019, sp. zn. 32 Cdo 4665/2018; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz
). Podáním dovolání ze dne 21. 9. 2018 vznikla dovolatelce povinnost zaplatit
soudní poplatek za dovolání [srov. § 4 odst. 1 písm. c) zákona č. 549/1991 Sb.,
o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů], který činí podle položky
23 bodu 1 písm. d) Sazebníku poplatků 14 000 Kč. Dovolací soud nesdílí právní úvahy soudu prvního stupně o tom, že dovolatelka
není v její věci povinna platit soudní poplatek za dovolání. I ze závěrů
uvedených v usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2019, sp. zn. I. ÚS 675/19
(rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz), vyznívá ústavnost
stávající zákonné úpravy zpoplatnění dovolání v řízeních dle zákona č. 82/1998
Sb. zejména pro skutečnost, že zákonodárce vyjádřil poplatkovou povinnost pro
dovolací řízení (na rozdíl od řízení odvolacího) v ustanoveních zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, zcela jasně a srozumitelně. Přesto, že se
Ústavní soud v komentované věci vyjadřoval k povinnosti platit poplatek ve výši
7 000 Kč dle položky 23 bodu 1 písm. a) Sazebníku poplatků, lze jeho závěry o
ústavní konformitě dané povinnosti a bagatelnosti výše poplatku vztáhnout i na
povinnost platit poplatek ve výši 14 000 Kč dle jeho položky 23 bodu 1 písm. d), jak je tomu v případě nynější dovolatelky (srov. usnesení Ústavního soudu
ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2098/19). Konečně správnost zpoplatnění
dovolání v řízeních dle zákona č. 82/1998 Sb. odůvodnil ve výše komentovaném
usnesení Ústavního soudu i Nejvyšší soud ve svém vyjádření, na které v
podrobnostech odkazuje. Protože dovolatelka ve lhůtě k tomu určené nezaplatila soudní poplatek za
dovolání, Nejvyšší soud řízení o dovolání proti napadenému rozsudku podle § 9
odst. 2 zákona č.
549/1991 Sb., o soudních poplatcích, zastavil. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.