U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobce J. N., zastoupeného JUDr. Květuší Blaškovičovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Pod Vinicemi 2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 60.000,010.000,- Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 11 C 92/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 8. 2009, č. j. 18 Co 389/2009 – 68, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
(§ 243c odst. 2 o. s. ř.):
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba, prostřednictvím níž se žalobce domáhal, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit mu v záhlaví uvedenou částku, a to z důvodu žalobcem tvrzeného nároku na ušlý zisk a na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nesprávným úředním postupem. Nesprávný úřední postup měl spočívat ve zbavení osobní svobody žalobce za účelem šetření jeho duševního stavu po dobu dvou měsíců, a to v souvislosti s řízením o způsobilosti k právním úkonům vedeném u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 15 Nc 1231/2003.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěním soudu prvního stupně, že žalobce byl vzat do vazby dne 21. 4. 2006 v trestním řízení vedeném u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 1 T 60/2002. Usnesením téhož soudu ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 15 Nc 1231/2003, soud ustanovil znalce s úkolem posoudit psychický stav žalobce, a to za situace, kdy žalobce již byl ve vazbě. Omezení osobní svobody žalobce tedy souvisí s trestním řízením, nikoliv s řízením o způsobilosti žalobce k právním úkonům. Odvolací soud proto uzavřel, že neexistuje žádná příčinná souvislost mezi vydáním usnesení ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 15 Nc 1231/2006, a údajnou nemajetkovou újmou způsobenou žalobci. Vzetí do vazby i formu ústavního zkoumání psychického stavu si navíc žalobce sám zapříčinil, když znalcům ustanoveným v trestním řízení neposkytl potřebnou součinnost, a znemožnil tak ambulantní formu vyšetření.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, které na výzvu soudu prvního stupně doplnil. Důvodnost dovolání spatřuje žalobce v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dále dovolatel rekapituluje průběh dosavadního soudního řízení. Dodává, že jeho „nárok měl být správně posouzen Ústavou, čl. 90, Listinou práv a svobod a Evropskou Úmluvou, Protokol č. 1, čl. 6 odst.1“. Dále dovolatel uvádí, že řízení týkající se jeho způsobilosti k právním úkonům bylo zastaveno dne 12. 3. 2007, čímž byl potvrzen nezákonný postup, a že znalecký posudek znalců v Brně ze dne 21. 7. 2006 jasně potvrdil, že netrpí duševní nemocí. To také dokazuje, že byl donucen strpět rozsah opatření po dobu dvou měsíců zbytečně, nezákonně v rozporu s výkladem práva přirozeného, logického a především v rozporu se zněním čl. 1 Ústavy. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“ Dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.). Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolatel dovolacímu soudu žádnou právní otázku (natož pak zásadního významu), pro níž by dovolání mohlo být shledáno přípustným, nepředkládá. Opakuje pouze výhrady předestřené již soudu prvního stupně a soudu odvolacímu, s nimiž se tyto soudy zcela přiléhavě vypořádaly. Dovolatel vůbec nenapadá závěr, na němž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, tedy že mezi usnesením Okresního soudu Plzeň – město ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 15 Nc 1231/2006, a jím tvrzenou nemajetkovou újmou není žádná příčinná souvislost. Nenapadá ostatně ani závěr, že si vazební stíhání a ústavní zkoumání svého psychického stavu zavinil sám, neboť odmítl spolupracovat se znalci ustanovenými v trestním řízení dobrovolně. Dovolací soud tedy z důvodů uplatněných a vymezených v dovolání neshledal, že by v napadeném rozhodnutí byla řešena otázka zásadního právního významu, a proto dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 27. července 2011
JUDr. František I š t v á n e k, v. r. předseda senátu