U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci
žalobkyně České republiky – Státního pozemkového úřadu, se sídlem v Praze 3,
Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby 013 12 774, jednající Úřadem pro
zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží
390/42, Územní pracoviště Ústí nad Labem, Mírové náměstí 36, proti žalovaným 1)
J. H., a 2) E. H., a zastoupeným JUDr. Milanem Štětinou, advokátem se sídlem v
České Lípě, Jiráskova 614/11, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem,
vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 37 C 23/2014, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci
ze dne 11. září 2015, č. j. 30 Co 434/2014-76, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
2. Po provedeném řízení soud prvního stupně uzavřel, že žalovaní jako
oprávněné osoby, na které byly postoupeny restituční nároky, respektive na J.
H. za nevydané pozemky, uzavřeli dne 6. února 2004 s tehdejším Pozemkovým
fondem České republiky (dále již „Pozemkový fond“) smlouvu o převodu pozemků,
na základě které se stali vlastníky předmětných (ve výroku tohoto rozhodnutí
označených) pozemků. Tyto pozemky byly vydány žalovaným oproti nevydaným
restitučním nárokům podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě
vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších
předpisů (dále též „zákon o půdě“), přičemž restituční nároky nabyli žalovaní
na základě smluv o postoupení pohledávky uzavřených dne 4. července 2002 a 11.
července 2002 s manžely P., kteří nároky nabyli na základě smluv o postoupení
pohledávky ze dne 6. dubna 2001 a ze dne 26. července 2001 od J. B.. Posledně
jmenovaný nabyl restituční nároky na základě smlouvy o postoupení pohledávky
uzavřené dne 21. prosince 2000 s paní I. H.. Soud prvního stupně dále vycházel
ze zjištění, že v rámci trestního řízení vedeného u Okresního soudu v České
Lípě pod sp. zn. 5 T 146/2006, bylo zjištěno, že smlouva o postoupení
pohledávky ze dne 21. prosince 2000, uzavřená mezi I. H. a J. B., nebyla s
postupitelkou nikdy projednána a uzavřena, když se jednalo o podvodné jednání
ze strany S. B..
3. Soud prvního stupně dále uzavřel, že trestná činnost S. B. (posléze
pravomocně odsouzené pro spáchání tr. činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr.
zák.) byla spojena s postoupením restitučních nároků, nikoli s uzavřením
smlouvy o převodu předmětných pozemků a nabytím vlastnického práva žalovanými.
Za tuto trestnou činnost byla odsouzena pouze S. B. a nikoli její syn J. B..
Podle nalézacího soudu smlouva o postoupení pohledávky uzavřená dne 21.
prosince 2000 mezi I. H. a J. B. nebyla platně uzavřena a nedošlo k postoupení
pohledávky (restitučních nároků) na J. B.. Následně tedy objektivně nemohlo
dojít k (platnému) postoupení restitučních nároků na manžele P., ani na
žalovaného J. H.. Úkony spojené s uzavřením převodní smlouvy, na jejímž základě
žalovaní nabyli do svého vlastnictví předmětné pozemky, však již uvedenou
trestnou činností dotčeny nebyly, přičemž žalovaní smlouvu uzavírali v dobré
víře. Bylo-li následně s odstupem poměrně dlouhé doby zjištěno a prokázáno, že
pohledávku (restituční nároky na vydání náhradních pozemků) žalovaní ve
skutečnosti nevlastnili, respektive platně nenabyli, znamená to, že plnění z
uzavřené převodní smlouvy žalovaní žalobci řádně neposkytli. V důsledku toho má
žalobce podle názoru soudu prvního stupně právo požadovat po žalovaných splnění
povinností dohodnutých ve smlouvě o převodu nemovitostí, a to plnění v podobě
jiných restitučních nároků v ceně, která odpovídá vydávaným pozemkům. V
případě, že by žalovaní dodatečně svoji povinnost nesplnili, má žalobkyně právo
od smlouvy odstoupit podle § 517 odst. 1 obč. zák., případně jí vzniká právo na
náhradní plnění (náhradu škody) v penězích. Soud prvního stupně dále zdůraznil,
že žalobkyně netvrdila ani neprokazovala, že by od smlouvy o převodu pozemků
odstoupila anebo že by tato smlouva zanikla z jiných důvodů. Názor žalobkyně o
absolutní neplatnosti uzavřené převodní smlouvy v důsledku trestné činnosti S.
B. a následné neexistence pohledávky (restitučních nároků) na straně žalovaných
při uzavření smlouvy, není proto správný.
4. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci
(dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. září 2015, č. j. 30 Co
434/2014-76, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení.
5. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně potud, že žalovaný 1)
(který nabyl nárok na bezúplatný převod pozemků z vlastnictví státu podle
zákona o půdě od manželů P.) neměl s výše popsaným podvodem nic společného,
takže na jeho nákup restitučního nároku podle zákona o půdě je třeba pohlížet
jako na poctivé jednání v dobré víře. Pokud byla následně uzavřena smlouva o
převodu předmětných pozemků, jednali žalovaní opět v dobré víře a mohli důvodně
očekávat, že tato smlouva bude splněna a vlastnické právo k převáděným pozemkům
bude na žalované řádně převedeno. Odvolací soud tedy ve shodě se soudem prvního
stupně konstatoval, že „na smlouvu ze dne 6. 2. 2004 č. 10PR04/39, kterou byly
na žalované převedeny pozemky a v katastrálním území O. u Č. L., je třeba
nahlížet jako na platnou smlouvu o převodu pozemků ve smyslu § 11 odst. 2 zák.
č. 229/1991 Sb., která je řádným právním titulem, na jehož základě bylo
vlastnické právo k předmětným pozemkům převedeno na žalované. Žalovaní podmínky
pro převod pozemků řádně splnili, a nelze jim tedy vlastnické právo upřít.“
6. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též
„dovolatelka“) včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod podle § 241a
odst. 1 o. s. ř. s tím, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil při
řešení právní otázky nabytí vlastnického práva žalovanými k předmětným pozemkům
na základě pouhé dobré víry, přičemž při řešení této právní otázky se odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (dovolatelka odkazuje na
stěžejní judikaturu řešící problematiku „nemo plus iuris“).
7. Dovolatelka má za to, že oba soudy daný případ nesprávně právně posoudily,
neboť nevzaly v úvahu, „že se nejedná prvotně o převod nemovitostí, ale o
převod práva (restitučního nároku – pohledávky), když tento prvotní
neuskutečněný podvodný převod měl za následek řetězení převodů restitučních
nároků několika smlouvami až na žalované, kteří teprve se státem uzavřeli
převodní smlouvu k předmětným pozemkům. Nelze se zde proto dle názoru
dovolatelky odvolávat např. na rozhodnutí Ústavního soudu IV. ÚS 4684/12, kde
se ochrana má poskytnout osobě, která učinila určitý právní úkon s důvěrou v
určitý skutkový stav, potvrzený údaji z veřejné státem vedené evidence.“ Dále
dovolatelka argumentuje s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp.
zn. 31Cdo 1328/2007, „kterým bylo vysvětleno, že ke změně v osobě věřitele může
dojít pouze na základě platné smlouvy o postoupení pohledávky. Zde v
posuzovaném případě je prvotní postupní smlouva týkající se restitučních nároků
neplatná, resp. neexistuje, ke změně v osobě oprávněné z restitučního nároku
proto dle názoru dovolatelky dojít nemohlo s důsledky pro platnost dalších
následně uzavíraných postupních smluv.“ Závěrem dovolatelka navrhla, aby
Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že
dovolání žalobkyně není – jak bude dále vyloženo – ve smyslu § 237 o. s. ř.
přípustné.
9. Jak plyne z odůvodnění (písemného vyhotovení) dovoláním napadené rozsudku,
odvolací soud převážnou část právního posouzení věci věnoval promítnutí
principu dobré víry při posuzování ochrany dobrověrného nabytí vlastnického
práva s ohledem na jím vyloženou rekapitulaci jedinečných skutkových okolností
daného případu. Nelze však současně pominout, že se odvolací soud (implicite,
neboť takový právní závěr jako nesprávný v odůvodnění svého rozhodnutí
nevytěsnil) ztotožnil s (primárním) právním názorem soudu prvního stupně, tj.
zjednodušeně vyjádřeno z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, že jestliže
žalobkyně od převodní smlouvy uzavřené s žalovanými neodstoupila, pak k jejímu
zrušení ani dojít (byly-li by jinak naplněny k tomu podmínky) nemohlo, přičemž
z důvodu trestně právního jednání S. B. nelze bez dalšího dovodit absolutní
neplatnost převodní smlouvy uzavřené mezi Pozemkovým fondem a žalovanými.
10. V situaci popsané ad 9 tedy nepřicházela v úvahu aplikace § 49a, který
stanoví, že právní úkon je neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v
omylu, vycházejícím ze skutečností, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a
osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm musela
vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto osobou vyvolán
úmyslně. Omyl v pohnutce právní úkon neplatným nečiní.
11. Nutno zdůraznit, že stěžejní právní úvaha, kterou soud prvního stupně
promítl do svého (závěrečného) právního posouzení věci a s nímž se (byť
implicitně) ztotožnil i odvolací soud, jakkoliv se v odůvodnění svého rozsudku
věnoval principu dobré víry při nabývání nemovitého majetku, tedy vychází ze
závěru, že převodní smlouva uzavřená mezi Pozemkovým fondem a žalovanými, a
jejímž předmětem byl převod žalobou dotčených pozemků do vlastnictví
žalovaných, není (absolutně) neplatná.
12. Tento závěr přitom nijak nekoliduje judikatuře dovolacího soudu, který
opakovaně v poměrech předchozí právní úpravy (zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, v rozhodném znění) ve svých rozhodnutích vyložil, že dokonce ani
podvodné jednání jedné ze smluvních stran takovou převodní smlouvu nečiní
absolutně neplatnou (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.
dubna 2006, sp. zn. 21 Cdo 826/2005, uveřejněný pod číslem 36/2008 ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze
dne 4. listopadu 2009, sp. zn. 31 Cdo 135/2007, publikovaný pod č. 28/2010 ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek; všechna zde označená rozhodnutí
Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách
Nejvyššího soudu http://nsoud.cz).
13. Nemohla-li být tedy za předchozího právního režimu, k němuž se vztahuje i
nyní posuzovaný majetkový transfer, postižena absolutní neplatností převodní
smlouva i v případě, že jedna ze smluvních stran se v této souvislosti
dopustila trestně právního jednání (od takové smlouvy by bylo možné odstoupit –
k tomu srov. § 49a a § 40a obč. zák.), pak je nasnadě, že tím spíše absolutní
neplatností nemůže být postižena převodní smlouva, jestliže k jejímu převodu
došlo v důsledku po sobě jdoucích cesí restitučních pohledávek, ačkoliv první
cese byla postižena absolutní neplatností, a převodce – pokud by disponoval
informací, že po právu k platnému postoupení restitučních nároků nedošlo – by k
uzavření takové smlouvy nepřistoupil (přistoupit nemohl), to vše za skutkové
situace, kdy nabyvatel vlastnického práva podle převodní smlouvy neuvedl
převodce v omyl, neboť (alespoň podle skutkových zjištění soudu prvního
stupně) sám byl přesvědčen, že po právu na něj byly postoupeny předmětné
restituční nároky, v jejichž důsledku podle zákona o půdě je legitimován k
uzavření takovéto převodní smlouvy.
14. Je zjevné, že Pozemkový fond uzavíral předmětnou smlouvu v omylu, neboť
měl nesprávně za to, že převádí pozemky na osoby, na které po právu byly
postoupeny restituční nároky podle zákona o půdě, ač tomu tak ve skutečnosti
nebylo. Popsané okolnosti případu ovšem nedávají právní základ k úvaze, že by
předmětná převodní smlouva měla být z tohoto důvodu postižena absolutní
neplatností.
15. Zvolil-li tedy žalující stát takový způsob ochrany, že se domáhal
soudní deklarace svého vlastnictví na základě nesprávné úvahy, že předmětná
převodní smlouva je absolutně neplatná, pak pokud tomuto názoru odvolací soud
nepřisvědčil, nelze v jeho rozhodnutí spatřovat žádnou kolizi s judikaturou
dovolacího soudu, byť se odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku věnoval
konsekvencím spojeným s principem dobré víry při nabývání majetku, a explicitně
nerozvinul stěžejní úvahu soudu prvního stupně, proč za daných okolností nelze
učinit závěr o absolutní neplatnosti převodní smlouvy.
16. Jakkoliv tedy rozhodnutí odvolacího soudu ne zcela blíže rozvádí
základní východisko soudu prvního stupně o platnosti převodní smlouvy, a
problematiku ne zcela přiléhavě zavádí směrem k poskytnutí ochrany dobrověrnému
nabyvateli, ve výsledku (s přihlédnutím k právnímu posouzení věci soudem
prvního stupně) se nijak neodchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu v otázce řešení problematiky důsledků při (ne)odstoupení od převodní
smlouvy uzavřené (např. při jejím uzavření v omylu ve smyslu § 49a ve vztahu k
§ 40a obč. zák.).
17. Jinými slovy řečeno, vydat kasační rozhodnutí jen z toho důvodu, aby
odvolací soud z pohledu výsledku správně rozsouzenou věc v novém rozhodnutí
pečlivěji odůvodnil [např. tak, že od smlouvy by bylo možné jedině odstoupit,
pakliže by byly naplněny podmínky pro aplikaci § 49a a § 40a obč. zák., tedy
bylo-li by prokázáno, že nabyvatelé takový podstatný omyl (úmyslně) vyvolaly
nebo o něm musely vědět, což však v řízení prokázáno nebylo, respektive i kdyby
takové okolnosti prokázány byly, pak by přesto takový právní důsledek nemohl
nastat, neboť z obsahu spisu nevyplývá, že by převodce od předmětné smlouvy
odstoupil], by bylo projevem hrubého formalismu a zcela zbytečným prodlužováním
sporu, v jehož důsledku by došlo též k dalšímu navýšení stávajících nákladů
řízení účastníků.
18. Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
19. Závěrem se poznamenává, že dovolání v této věci došlo Nejvyššímu soudu
s procesním spisem dne 25. ledna 2016, přičemž rozhodujícímu senátu 30 Cdo byla
tato dovolací věc přidělena s ohledem na Rozvrh práce Nejvyššího soudu až dne
29. ledna 2018. Rozhodující senát 30 Cdo pak z výše uvedeného důvodu tuto
dovolací věc rozhodl přednostně.
20. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§
243f odst. 3 věta poslední o. s. ř.)
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. února 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu