30 Cdo 3290/2025-341
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce V. B., zastoupeného JUDr. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, identifikační číslo osoby 00025429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2 - Nové Město, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 46 C 101/2023, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2025, č. j. 69 Co 174/2025-328, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 5 021,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce.
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 12. 2024, č. j. 46 C 101/2023-304, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku
100 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), v části, ve které se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 1 820 000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 39 026 Kč (výrok III).
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III potvrdil (výrok I
3. Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal přiznání peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu vznikla v souvislosti s nezákonným trestním stíháním zahájeným na základě usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 31. 10. 2013, č. j. 1 SV 27/2013-D2/2013, pro spáchání trestného činu ohrožení utajované informace dle ustanovení § 106 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona a trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele dle ustanovení § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) trestního zákona spáchaného ve formě návodu dle ustanovení § 10 odst. 1 písm. b) trestního zákona (dále jen „posuzované řízení“). Žalobce byl totiž posléze obžaloby zproštěn rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2021, č. j. 3 T 4/2019, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro který byl stíhán. Dne 16. 11. 2022 se žalobce obrátil na žalovanou se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním, které trvalo 8 let a 6 měsíců. Žalobci bylo dne 15. 5. 2023 přiznáno přiměřené zadostiučinění z titulu nezákonného rozhodnutí ve výši 80 000 Kč z požadovaných 2 000 000 Kč a omluva, proto se obrátil na soud a požadoval zaplacení rozdílu mezi požadovanou a žalovanou dobrovolně přiznanou částkou z titulu odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Soud prvního stupně nepovažoval omluvu a přiznanou částku 80 000 Kč s přihlédnutím k okolnostem trestního stíhání jako dostačující a naopak uzavřel, že v případě žalobce je na místě přiznat nad rámec poskytnutého plnění ještě finanční satisfakci ve výši 100 000 Kč. Odvolací soud se ztotožnil jak se závěry, tak s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně s tím, že přiznané zadostiučinění je adekvátní, i když se přihlédne k tomu, že za nepřiměřenou délku trestního řízení byl žalobce samostatně odškodněn v jiném řízení.
4. Rozsudek odvolacího soudu žalovaná napadla včasným dovoláním směřujícím proti výroku I, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Nejvyšší soud předesílá, že ve své judikatuře opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší, případně formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v nynějším případě není naplněno, neboť přiznané plnění (ani v sepjetí s tím, co již bylo žalobci v jiném odškodňovacím řízení samostatně přiznáno za nepřiměřenou délku trestního řízení) nelze ani v jeho součtu považovat s ohledem na zjištěné okolnosti (např. opakované rozhodování orgánů činných v trestním řízení, vrácení věci k došetření, prokázané úniky informací ze strany orgánů činných v trestním řízení, zproštění obviněného z důvodů, že se stíhaný skutek vůbec nestal, zadržení v policejní cele apod.) za nepřiměřeně vysoké či dokonce za excesivní
6. Nadto Nejvyšší soud doplňuje, že ve svém rozhodnutí ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo1684/2010, konstatoval, že v případě ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk „jde o normu s relativně neurčitou hypotézou, vyžadující, aby soud (případně již příslušný orgán v rámci předběžného projednání nároku) s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti každého individuálního případu sám vymezil okolnosti významné pro určení výše náhrady. Ustanovení § 31a OdpŠk hovoří pouze o tom, že zadostiučinění musí být přiměřené, samotné určení výše však ponechává na volném uvážení soudu.
Zákon tedy nevymezuje žádnou případnou hranici (minimální nebo maximální) pro určení výše zadostiučinění. Soud je při úvaze o přiměřenosti výše finančního odškodnění povinen vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska, kterými jsou především závažnost nemajetkové újmy a ověřené okolnosti, za kterých k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2290/2007). Zvažovány budou zejména dopady nezákonného rozhodnutí do osobnostní sféry poškozeného, nepříznivost jejich vlivu na pověst poškozeného, jeho dosavadní způsob života a podobně.
Otázka výše zadostiučinění v penězích se odvíjí od okolností každého konkrétního případu, a proto ji nelze vyřešit souhrnně pro všechna trestní řízení, která byla posléze zastavena. Výše zadostiučinění za trestní řízení, které bylo zastaveno, se vždy váže k jednomu konkrétnímu případu, a její posouzení je úkolem nalézacích soudů“. I v takových případech je tedy především na soudu prvního stupně (popř. na odvolacím soudu), aby výši zadostiučinění stanovil s ohledem na specifické okolnosti konkrétního případu.
Přitom může vzít v úvahu kritéria, která se v takových případech zpravidla vyskytují a která obvykle mají vliv na rozsah způsobené újmy, a tím i na výši případného zadostiučinění.
7. Námitka, zda je soud při určování výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním povinen zohlednit, že poškozenému již byla poskytnuta náhrada za nepřiměřenou délku téhož trestního řízení, a odpovídajícím způsobem snížit přiznané zadostiučinění, aby nedošlo k duplicitnímu odškodnění téže újmy, nemůže v poměrech právě projednávané věci přípustnost dovolání založit, neboť v nyní posuzovaném případě dovoláním kritizovaný právní závěr odvolací soud podle odůvodnění napadeného rozhodnutí neučinil, když naopak zdůraznil, že soudem prvního stupně přiznaná výsledná satisfakce je úměrná, a to i když se přihlédne k již poskytnutému zadostiučinění za délku trestního řízení poskytnutou žalovanou. Jinými slovy řečeno odvolací soud ze svých úvah nepřiměřenou délku trestního řízení výslovně vytěsnil, již proto mu nelze podsouvat úvahy o duplicitním odškodnění. Uvedená námitka žalované se tak ve skutečnosti míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Výše odškodnění nemůže být nepřiměřená jen proto, že se odvolací soud mírně ve svých úvahách rozešel se soudem prvního stupně v hodnocení zákonných kritérií, ačkoliv jinak dospěl k nominálně stejné výši zadostiučinění (čímž dal implicité najevo, že s přihlédnutím k hodnocené délce řízení mělo být jinak soudem prvního stupně přiznané zadostiučinění o něco vyšší). Pominout nelze rovněž to, že soud prvního stupně v důvodech jím vydaného rozsudku ani výslovně neuvedl, že by jakkoliv ve svých úvahách bral na zřetel nepřimeřenost délky posuzovaného trestního řízení a jeho prosté (a jak uvedl odvolací soud „nikoliv zásadní“) konstatování, že hodnocené trestní řízení trvalo přes 8 let bez dalšího neindikuje, že by v nyní poskytnuté satisfakci bylo zohledněno kritérium uvedené v § 31a odst. 3 písm. a) OdpŠk, k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3193/10.
8. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 1. 2026
JUDr. David Vláčil předseda senátu