30 Cdo 3312/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Pavlíka v právní
věci žalobce P. V., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) J. K.,
zastoupené advokátkou, a 2) M. K., zastoupené advokátkou, o zaplacení částky
295.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod
sp. zn. 4 C 25/2005, o dovolání první žalované proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 5. března 2007, č.j. 17 Co 201/2006-151,
I. Dovolání první žalované se odmítá.
II. První žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 10.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
advokáta.
Proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek
okresního soudu v napadeném výroku I., v části, jíž byla první žalované uložena
povinnost zaplatit žalobci částku 295.000,- Kč se specifikovaným příslušenstvím
(úrokem z prodlení), potvrzen, a dále v části, jíž byla první žalované uložena
povinnost zaplatit žalobci 6,5 % p.a. úrok z prodlení z částky 295.000,- Kč za
období od 6. 2. 2002 do 3. 3. 2005 a dále 4% p.a. z téže částky za období od 4.
3. 2005 do zaplacení, změněn tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá, a první
žalované byla uložena povinnost ve stanovené pariční lhůtě nahradit žalobci k
rukám jeho advokáta specifikované náklady řízení před soudy obou stupňů, podala
první žalovaná prostřednictvím své advokátky „a to v celém rozsahu“ sice
včasné, leč nepřípustné dovolání.
Přípustnost dovolání, tedy i té části výroku odvolacího soudu, jímž byl shora
cit. rozsudečný výrok okresního soudu změněn tak, že se žaloba zamítá,
dovolatelka dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a to při uplatnění
dovolacího důvodu podle
§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Podle dovolatelky má dovoláním napadené
rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadním význam „v tom, že:
soudy obou stupňů v rozporu s hmotným právem a judikaturou posoudily otázku
příslibu, když navíc zaměňují příslib s bezdůvodným obohacením,
soudy obou stupňů v rozporu s hmotným právem a judikaturou posoudily otázku
promlčení bezdůvodného obohacení (promlčení doba počala běžet nejpozději dne
5. 2. 2002 a skončila tak nejpozději 5. 2. 2004).“
Dovolatelka se domnívá, že nárok žalobce není po právu, neboť soudy obou stupňů
nesprávně posoudily veškeré zjištěné skutečnosti a dospěly k nesprávným
závěrům, kdy danou věc posoudily v rozporu s hmotným právem. Soudy obou stupňů
dále pochybily v tom, že neprovedly navržené důkazy a celou věc hodnotily
jednostranně pouze ve prospěch žalobce. Nesprávně také přihlédly „k rozhodnutí
Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 2 Cdon 944/97“, který se na daný
případ nevztahuje. Soudy obou stupňů se nevypořádaly s tím, že „žalobce hovoří
o jakémsi příslibu, který by z pohledu budoucího společného soužití neměl
logiku, když jakákoliv smlouva či dohoda o tom, že členský podíl na žalobce
bude převeden, neexistuje.“ Svědecké výpovědi, na základě kterých soudy obou
stupňů opírají své závěry o tom, že „k jakémusi příslibu došlo“, jsou podle
dovolatelky nevěrohodné a zároveň se jedná o nepřímé důkazy, na jejichž základě
nelze dospět k závěrům, tak, jak učinil odvolací soud. Soudy obou stupňů naopak
nepřihlédly k tomu, že dovolatelka podepsala „za podivných okolností dne
28.12.2004 listinu nazvanou uznání dluhu žalovanou č. 1, kdy jí právní zástupce
žalobce ani nepoučil o tom, že dluh je promlčen a využil skutečnosti, že
žalovaná č. 1 trpí psychickými obtížemi. Z této skutečnosti je zřejmé, že
žalobce si byl vědom toho, že jeho požadavek není po právu.“ Dovolatelka dále
namítá, že soudy se nevypořádaly ani s její námitkou, že případný žalobcův
nárok je promlčen, když z průběhu soudního jednání vyšlo jednoznačně najevo, že
žalobce věděl již počátkem února 2002, komu a proč finanční prostředky
poukazuje. S ohledem na výše uvedené pochybil odvolací soud v tom, že v rozporu
s hmotným právem žalobě vyhověl. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil
dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení, a dále, aby dovolatelce přiznal náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Žalobce, v dovolacím řízení zastoupen advokátem, ve svém vyjádření k dovolání
první žalované uvedl, že dovolatelkou v dovolání zformulovaná otázka (týkající
se) bezdůvodného obohacení, příslibu poskytnutí majetkového plnění a důsledků
odvolání takového příslibu, a s tím související problematika běhu promlčecí
lhůty k vrácení vzniklého bezdůvodného obohacení, byla v judikatuře dovolacího
soudu řešena nejen
„v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky pod sp. zn. 2 Cdon 944/97“,
které se zabývalo obdobnou problematikou a jež bylo citováno i v odůvodnění
rozsudků okresního i krajského soudu, ale i v celé řadě dalších rozhodnutí
dovolacího soudu, které se zabývaly jednotlivými dílčími otázkami vztahujícími
se k této problematice. Prakticky jediná námitka dovolatelky vůči právnímu
posouzení věci soudy obou stupňů má spočívat v tom, že se na tento případ podle
jejího názoru nevztahuje shora citovaný judikát. Žalobce má naopak za to, že
zmíněné rozhodnutí dovolacího soudu řeší celou řadu otázek, kterými se musely
zabývat soudy obou stupňů i v tomto sporu a odkaz na tento judikát obsažený v
odůvodnění jejich rozhodnutí je tak plně namístě. Námitky, že nebyly provedeny
všechny první žalovanou navrhované důkazy a i ostatní její námitky dále uváděné
v dovolání však nenapadají nesprávnost právního posouzení věci v rozhodnutí
krajského soudu, ale směřují spíše ke správnosti a úplnosti skutkových zjištění
učiněných soudy obou stupňů. Žalobce navrhl, aby dovolací soud první žalovanou
podané dovolání odmítl, popřípadě je jako nedůvodné zamítl a zavázal
dovolatelku k náhradě nákladů dovolacího řízení.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud
dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu
oprávněnou osobou, zabýval nejprve jeho přípustností.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci
samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle písm. b) tohoto
ustanovení nemůže být přípustnost dovolání první žalované proti meritornímu
rozsudečnému výroku odvolacího soudu, jímž byla část výroku ad I. rozsudku
okresního soudu stran zaplacení částky 295.000,- Kč s 2,5 % p.a. úrokem z
prodlení od 4. 3. 2005 do zaplacení potvrzena, založena, jelikož v tomto
rozsahu jde o potvrzující výrok rozhodnutí soudu prvního stupně, které bylo
prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá tedy (ohledně potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu) posoudit
přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle kterého je
dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího
soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání
není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst.
3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam
zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem
rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již
tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam; nastává tehdy, jestliže dovolací soud za
použití hledisek, příkladmo uvedených v § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce
zásadní význam skutečně má.
Pojem „zásadního významu po právní stránce“ je specifický nikoli samostatnou
uplatnitelností v dané věci (v tom smyslu, že posouzení určité právní otázky se
promítá do výsledku konkrétního sporu), ale tím, že s ním spojuje způsobilost
významového přesahu do všeobecného (širšího) kontextu soudní praxe, tedy –
jinak řečeno – zahrnuje-li posouzení právní otázky, jež je relevantní i pro
posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném důsledku může mít
vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. Takový judikatorní přesah u
posuzované části dovoláním napadeného výroku rozsudku odvolacího soudu ovšem
absentuje, neboť rozsouzená věc pro své jedinečné skutkové okolnosti a právní
závěr, jež soudy – a to s ohledem na níže citovaný rozsudek Nejvyššího soudu
České republiky - zaujaly, širší využitelnost pro soudní praxi zjevně
nevytváří. Dovolatelka přitom otázku tvrzeného zásadního právního významu de
facto odvíjí od korekce skutkového základu věci, kdy v dovolání brojí proti
soudy zjištěnému závěru o skutkovém stavu věci, polemizuje s výsledky
dokazování v nalézacím i odvolacím řízení a nabízí svou skutkovou verzi, kterou
oproti soudům obou stupňů zcela odlišně právně posuzuje.
Zbývá tak ve vazbě na dovolatelkou uplatněný dovolací důvod, kterým je
dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o.s.ř.), ještě posoudit, zda v dotčené části
rozhodnutí odvolací soud nevyřešil právní otázku v rozporu s hmotným právem (§
237 odst. 3 in fine o.s.ř.).
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu
sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval. V mezích dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 o.s.ř.
tedy dovolací soud zkoumá, zda právní posouzení věci obstojí na základě v
řízení učiněných skutkových závěrů a to bez zřetele k tomu, že tyto skutkové
závěry jsou rovněž zpochybněny (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 27.10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, in www.nsoud.cz).
Jak se podává z odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku
krajského soudu, odvolací soud po doplnění dokazování v odvolacím řízení
(výslechu svědka M. V.) z hlediska skutkové stránky věci měl za prokázáno, že
„Žalobce zaplatil manželům K. 295.000,- Kč, že tak učinil s vědomím a souhlasem
první žalované, že šlo o dohodnutou kupní cenu za převod družstevního bytu
(správněji členských práv a povinností v SBD), že žalobce k platbě přikročil
pod příslibem první žalované, že na něj byt po splnění určité podmínky převede,
a že první žalovaná někdy na jaře 2004 dala žalobci najevo, že příslib
nesplní.“ Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením zjištěného skutkového
stavu nalézacím soudem, který poukázal na podobnost daného případu s případem
posuzovaným Nejvyšším soudem České republiky v jeho rozsudku ze dne 18.12.2007,
sp. zn. 2 Cdon 944/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 9/1998 pod
označením SJ 66/98, v němž dovolací soud judikoval, že odvolání příslibu
vlastníka převést nemovitost na osobu, jež z tohoto důvodu do nemovitosti
investovala, zakládá nárok na vydání neoprávněného majetkového prospěchu (nyní
bezdůvodného obohacení), jelikož důvod plnění odpadl. Totéž platí, odmítne-li
vlastník podle příslibu dále jednat nebo vytvoří-li takový stav, kdy je zřejmé,
že příslib nebude uskutečněn. V odůvodnění zmíněného rozsudku pak je
vysvětleno, že právním důvodem pro investice do cizího majetku je právě příslib
převodu vlastnictví. Jeho dodatečným odvoláním, případně odmítnutím podle něj
nadále jednat právní důvod plnění odpadá a vzniká neoprávněný majetkový
prospěch (bezdůvodné obohacení). V tomto rozsudku Nejvyšší soud České republiky
řešil i otázku promlčení práva na vydání takto vzniklého bezdůvodného obohacení
a dospěl k závěru, že dvouletá subjektivní promlčecí doba podle § 107 odst. 1
obč. zák. se počítá od okamžiku, kdy se investující nevlastník dozvěděl o tom,
že vlastník odvolal příslib budoucího převodu nebo vytvořil stav, kdy je
zřejmé, že příslib nebude realizován. Tříletá objektivní promlčecí doba (§ 107
odst. 2 obč. zák.) pak běží ode dne, kdy vlastník příslib odvolal nebo vytvořil
stav, kdy je zřejmé, že příslib nebude realizován.
Z uvedeného je zřejmé, že soudy obou stupňů správně vycházely z citovaného
judikátu, neboť zjištěný skutkový základ v jimi posuzované věci byl s ním
(skutkově) obdobný potud, že právním důvodem poskytnutí peněžního plnění byl
(dovolatelkou vůči žalobci učiněný) příslib z hlediska budoucího převodu
nemovitého majetku, resp. (v daném případě) převodu členských práv a povinností
k předmětnému bytu, jenž byl posléze první žalovanou odvolán. Z hlediska
posuzování otázky promlčení práva
na vydání plnění z bezdůvodného obohacení oba soudy správně také dovodily, že
promlčecí doba nemohla v dané věci běžet dříve, než od odvolání příslibu, tedy
od okamžiku, kdy se žalobci (objektivně) dostalo od dovolatelky právně
relevantní informace, že to, co dovolatelka přislíbila žalobci stran převodu
členských práv a povinností k předmětnému družstevnímu bytu, nesplní, resp. že
daný příslib realizován nebude.
Poněvadž v dovolacím řízení je při uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř. vyloučeno verifikovat skutková zjištění zásadně
významná
pro právní posouzení věci (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř. a contr.), nelze v
právním posouzení věci odvolacím soudem shledat, že by odvolací soud uvedenou
právní otázku vyřešil v rozporu s hmotným právem. V tomto směru proto výtky, v
nichž dovolatelka poukazuje na nesprávnost skutkových zjištění, resp. na
skutkový deficit, jenž měl nastat v důsledku neprovedení dovolatelkou
navržených důkazních prostředků, jsou zjevně nedůvodné, neboť je z vyložených
důvodů nelze podřadit pod dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud České republiky dovolání první
žalované, směřovalo-li proti té části rozsudku odvolacího soudu, jímž byl
rozsudek okresního soudu v napadeném výroku I. v části, v níž byla první
žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 295.000,- Kč se
specifikovaným příslušenstvím (úrokem z prodlení), potvrzen, podle § 243b odst.
5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Žalovaná podala ovšem dovolání také proti té části výroku I. rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném
výroku I., a to v části, jíž byla dovolatelce uložena povinnost zaplatit
žalobci 6,5 % p.a. úrok z prodlení z částky 295.000,- Kč za dobu od 6. 2. 2002
do 3. 3. 2005 a dále 4 % p.a. úrok z prodlení z téže částky od 4. 3. 2005 do
zaplacení, změněn tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá. Dovolání proti této
části (diformního) výroku rozsudku odvolacího soudu je sice ve smyslu § 237
odst. 1 písm. b) o.s.ř. objektivně přípustné, leč k jeho podání dovolatelka
subjektivně oprávněna není, neboť jím dovolatelce újma nevzniká.
Nejvyšší soud České republiky již v usnesení ze dne 30.10.1997, sp. zn. 2 Cdon
1363/96, publikovaném v časopise Soudní judikatura č. 3/98 pod označením SJ
28/98, zaujal právní názor, že zatímco objektivní přípustnost dovolání
vystihuje – v klasické pozici navzájem diformních výroků soudu prvního stupně a
soudu odvolacího – kvalifikovanou „nejistotu“ v rozhodování, přípustnost
subjektivní reflektuje stav procesní „újmy“, jež konečným výsledkem sporu
nastala v osobě určitého účastníka. Tato újma se logicky vztahuje k očekáváním,
jež jeden účastník spojuje se svým návrhem, to jest s tím, že mu bude (zcela)
vyhověno, a druhý naopak s tím, že návrhem hrozící důsledky budou v řízení
odvráceny, tedy – typicky – s tím, že návrh bude (rovněž zcela) zamítnut.
Obecněji řečeno, procesní újma se projevuje v poměření nejpříznivějšího
výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a
výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil. Z povahy dovolání jakožto
opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat (subjektivní přípustnost)
svědčí účastníku, v jehož neprospěch toto poměření vyznívá, je-li způsobená
újma
na základě dovolání odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí
zruší.
Jestliže tedy první žalovaná dovoláním napadá také výrok rozsudku odvolacího
soudu v jeho části, jíž byl změněn stran příslušenství pohledávky (úroků z
prodlení) dotčený výrok rozsudku okresního soudu tak, že se žaloba (v již shora
citovaném) rozsahu zamítá, je z důvodů vyložených zřejmé, že v tomto rozsahu
dovolání žalované subjektivně není přípustné, neboť je podané tím, kdo k němu
není oprávněn; Nejvyšší soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první o.s.ř. a
§ 218 písm. b) o.s.ř. odmítl.
Protože dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení,
které má povahu usnesení (§ 167 odst. 1 o.s.ř.), občanský soudní řád
nepřipouští (srov.
§ 236 ž 239 o.s.ř.), bylo dovolání první žalované směřující proti tomuto výroku
podle citovaných ustanovení rovněž odmítnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 31.1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2003, a v časopise
Soudní judikatura pod č. 88, ročník 2002).
Podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.
s. ř. je první žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, povinna nahradit
žalobci náklady dovolacího řízení. Tyto náklady představuje odměna za vyjádření
k dovolání sepsané advokátem žalobce (§ 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č.
177/1996 Sb.), stanovená podle § 3 odst. 1 bod 5., § 10 odst. 3, § 15, § 14
odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 10.000,- Kč, a paušální
částka náhrady výdajů podle § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši
300,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §
149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. května 2009
JUDr. Karel Podolka, v. r.
předseda senátu