30 Cdo 332/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci
žalobkyň a) I. S., a b) M. E. S. – R., obou zastoupených advokátkou, proti
žalovanému J. J., zastoupenému advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u
Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 21/2004, o dovolání žalobkyň proti
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. ledna 2006, č.j. 1 Co
156/2005-183, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. ledna 2006, č.j.
1 Co 156/2005-183, ve výroku označeném I. a ve výroku o náhradě nákladů řízení
se zrušuje a věc se vrací v uvedeném rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně uplatnily žalobou doručenou soudu dne 15.3.2004 nároky na
ochranu osobnosti svého zemřelého otce H. M. S. – R. Uvedly, že žalovaný zasáhl
do práva na občanskou čest a lidskou důstojnost jejich otce tím, že uvedl zcela
záměrně a účelově jeho jméno ve spojení se jménem nacistickou minulostí
kompromitované osoby A. Ch. – T. jednak v obsahu pamětní desky odhalené dne
26.8.2003 v obci D. na rodinném domě ve vlastnictví manželů V. a Z. H., jednak
v článku s názvem „Ještě k nové pamětní desce,“ uveřejněném dne 3.9.2003 v
regionálním týdeníku s názvem „T.“
Na pamětní desce je uveden následující text: „ZDE ŽILI RUSKÝ LEGIONÁŘ J.H. A
A.Š., NÁČELNÍK SOKOLA, ODBOJÁŘ „J.“ (1906 – 1942), ODVLEČEN DO OSVĚTIMI
ZAPSANÝM K. S. T. H. – J.“ Ve zmíněném článku uveřejněném v týdeníku „T.“
žalovaný k textu na pamětní desce uvedl, že „Nový text doslovně cituje
nacistickou listinu fondu NSDAP L. uloženou v pobočce Moravského zemského
archivu v K. G 360, K. 2. inventární číslo 13, která registruje ve fašistickém
spolku válečníků jak zločince T. pod č.2, tak další dva S. služebníky, a pod č.
11 jako jediného šlechtice v tomto fašistickém spolku samotného knížete S.
Členství knížete S. v K. dokládají i další archivní dokumenty, citované v
Rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR o nenabytí čsl. občanství zesnulého pana H.
N. S. – R.“ Žalovaný své tvrzení prokazoval listinami, které je prokázat
nemohly, jelikož neobsahovaly relevantní projev vůle jejich zemřelého otce, ze
kterého by vyplývalo, že učinil projev vůle směřující k tomu, aby se stal
členem spolku s názvem K. Přes tyto prokazatelné rozpory žalovaný umístil na
pamětní desce ve shora popsaných souvislostech jméno „S.,“ čímž dehonestoval
dobré jméno a příjmení jejich zemřelého otce a jeho osobní čest. Žalobkyně se
proto domáhaly, aby žalovanému bylo uloženo 1) odstranit z pamětní desky slova
„S.,“ 2) každé z žalobkyň zaslat omluvný dopis, 3) zveřejnit písemnou omluvu v
deníku P.
a v týdeníku „T.“ a 4) zaplatit každé z žalobkyň částku 250.000,- Kč.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. října 2004, č.j. 24 C 21/2004-133,
žalobě zčásti vyhověl, když uložil žalovanému povinnost odstranit z pamětní
desky umístěné na rodinném domě v D., slovo „S.,“ a každé z žalobkyň se za
uvedení jména jejich otce na pamětní desce písemně omluvit. Zamítl žalobu na
zveřejnění omluvy v deníku „P.“ a týdeníku „T.,“ jakož i na zaplacení náhrady
nemajetkové újmy. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky.
Soud prvního stupně vycházel ze závěru, že žalovaný je vlastníkem pamětní desky
a autorem jejího textu se shodným obsahem uvedeném v tvrzení žalobkyň, přičemž
v části týkající se jejich otce zasáhl do osobnostních práv H. M. S. – R.,
neboť neprokázal pravdivost informace, že otec žalobkyň byl členem spolku K. Ve
vztahu k článkům uveřejněným v deníku P. soud prvního stupně dospěl k názoru,
že žalobkyně neprokázaly, že v těchto novinách byl otištěn článek zabývající se
textem na pamětní desce. Ohledně článku s názvem „Ještě k nové pamětní desce,“
uveřejněném dne 3.9.2003 v regionálním týdeníku s názvem „T.“ žalobkyně dle
soudu neprokázaly, že „pouze žalovaný je autorem článku,“ a proto nešlo o zásah
do osobnostních práv jednáním žalovaného. K požadované náhradě nemajetkové újmy
v penězích soud prvního stupně dovodil, že takový nárok je vázán na fyzickou
osobu a její smrtí zaniká.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 18. ledna 2006,
č.j. 1 Co 156/2005-183, v napadeném vyhovujícím výroku týkajícím se omluvy
rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu, aby se žalovaný
písemně každé z žalobkyň omluvil dopisem s textem: „Já níže podepsaný J. J. se
tímto omlouvám paní I. S., rozené S. – R. a paní M. E. S. – R. za uvedení bez
jejich předchozího souhlasu a tím zneužití rodného jména S., pana H. M. S. –
R., narozeného v B. a zemřelého dne 2.3.1946 v R,, v textu pamětní desky,
umístěné v D, na rodinném domě, kde jsem uvedl jméno S, jejich zemřelého otce
ve spojení se jménem T.
J. J., “(výrok I.). V napadeném vyhovujícím výroku týkajícím se povinnosti
odstranit z pamětní desky slovo „S.“ odvolací soud rozsudek soudu prvního
stupně potvrdil (výrok II.). Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení(výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil se žalobkyněmi, že zásahem do osobnostních práv
zemřelého H. M. S. – R. nepochybně je uvedení jeho jména v souvislosti s
činností nacisty za druhé světové války při odvlečení českých odbojářů do
koncentračního tábora. Obdobně je též zásahem i tvrzení o jeho působení ve
spolku K. R. po boku nacisty. Tento spolek (plným názvem N. S. R. – N. s. s. ř.
v.), byla totiž organizace při NSDAP, N. D. A. (N. s. n. d.s.), která byla
hlavní politickou silou v N. od pádu V. republiky v roce 1933 do konce druhé
světové války v roce 1945, kdy byla Norimberským soudem prohlášena za
nezákonnou a její vůdcové usvědčeni ze zločinů proti lidskosti. Spolek K. byl
tedy součástí struktury fašistického státu a spojení s jeho činností je jistě
zásahem do osobnostních práv fyzické osoby. Odvolací soud se proto dále zabýval
otázkou, zda uvedení údajů vůči zemřelému otci žalobkyň bylo zásahem
neoprávněným.
Vycházel ze závěru, že z dosud zjištěného skutkového stavu je podstatný obsah
pamětní desky, který je nesporný, stejně jako skutečnost, že autorem textu,
zadavatelem výroby pamětní desky i jejím vlastníkem je žalovaný. V této
souvislosti hodnocení z hlediska postmortální ochrany podléhá text uveřejněný
na pamětní desce, tedy objektivní stav zveřejněných informací a nikoliv
subjektivní názory či dokonce mentální rezervace žalovaného i žalobkyň k tomuto
textu. Nerozhodným proto je, co žalovaný hodlal textem vyjádřit, nýbrž to, co
obsahově vyjádřil.
Podle odvolacího soudu logickým jazykovým výkladem slovního spojení „ZAPSANÝM
K. S. T.“ je vyjádřena skutečnost, že H. M. S. - R. měl společně s T. působit
ve spolku K. Takové vyjádření ovšem nenese žádné tvrzení o náležitostech
členství otce žalobkyň ve zmíněném spolku a neznamená pro žalovaného v tomto
sporu procesní povinnost dokazovat formální náležitosti přihlášky H. M. S. – R.
do spolku (byť by takový důkaz byl pro žalovaného z procesního hlediska
nejhodnotnější). Žalovaný totiž v textu pamětní desky netvrdí, že H. M. S. – R.
byl členem tohoto spolku
na základě perfektní a bezvadné přihlášky, nýbrž je podávána informace o
určitém spojení otce žalobkyň s nacistou T., avšak jejich vztahy nejsou nijak
vymezeny. Procesní povinností žalovaného proto bylo v řízení prokázat existenci
takových skutečností, z nichž bylo lze důvodně usoudit na oprávněný závěr o
spojení jména H. M. S. – R. s činností spolku K. a s činností nacisty T. při
odvlečení odbojářů J. H. a A. Š. do koncentračního tábora.
Odvolací soud v této souvislosti zopakoval důkaz seznamem K. R., ze kterého
zjistil, že H. M. S. – R. je zde uveden jako člen spolku pod č. 11, s datem
vstupu 1.10.1940. Pod pořadovým číslem 2 je jako člen uveden také A. T. Dále
vzal v úvahu, že mezi účastníky bylo nesporné, že T. byl účetním na panství H.
M. S. - R. v R. ještě před nařízením nucené správy a byl zde nájemníkem ve
služebním bytě. Odvolací soud tak dospěl k závěru, že se žalovanému podařilo
prokázat podíl otce žalobkyň na činnosti K. v R., v němž také působil A. T., o
čemž svědčí zápis H. M. S. - R. mezi členy spolku na dvou listinách, jednak na
seznamu neautorizovaném, jednak na seznamu z kartotéky T. Mezi oběma
jmenovanými musely být a také byly i vztahy mimo zmíněný spolek, neboť T. byl
účetním na panství H. M. S. - R. a nájemníkem jeho služebního bytu. Skutkové
okolnosti tedy důvodně umožnily žalovanému učinit závěr vyjádřený na pamětní
desce o společném působení otce žalobkyň a nacisty T. i mimo něj. Pokud tedy
žalobkyně požadovaly omluvu po žalovaném za to, že na pamětní desce uvedl jméno
S.
ve spojení se jménem T. (v požadované omluvě však nežádají satisfakci
za spojení jména S. s počínáním T.), takové spojení zde ovšem existovalo a
žalobkyně se svým požadavkem nemohly být úspěšné. Odvolací soud uzavřel, že
uvedení jména S. ve spojení se jménem nacisty T. nebylo protiprávním zásahem do
osobnostních práv zemřelého otce žalobkyň.
Pokud však jde o spojení jména S. ve spojení se jménem T. ve vztahu k počínání
T., tak ovšem vyvolává dojem, že rovněž otec žalobkyň se mohl podílet či
dokonce podílel na odvlečení obou jmenovaných do koncentračních táborů a
posléze na jejich tragickém osudu, což však žalovaný ani netvrdí. Text na
pamětní desce budí pochybnosti i po pravopisné a stylistické stránce, neboť
žalovaný připomíná pobyt v domě označeném pamětním deskou dvou osob (J. H. a A.
Š.), ve vztahu k nim ovšem uvádí odvlečení do osvětimského koncentračního
tábora pouze v jednotném čísle, aniž je zřejmé, která z uvedených osob měla být
do koncentračního tábora odvlečena, a pokud žalovaný sám tvrdí, že otec
žalobkyň neměl s odvlečením osob nic společného, pak použití jména na pamětní
desce se jeví nepřirozeně násilným a nelogickým. Žalovaný navíc mínil vyjádřit
postavení otce žalobkyň tak, že byl zapsán spolu s T. v K., čemuž slovní
spojení „ZAPSANÝM K. S. T.“ neodpovídá. Podstatným ovšem je, že žalovaný jméno
otce žalobkyň, byť neúmyslně, ale fakticky dává do souvislosti s činností T. a
s jeho podílem odpovědnosti za zavlečení osob odbojářů do koncentračních
táborů. Takové spojení je ovšem neoprávněným, neboť pro uvedení jeho jména se
zmíněnou činností nacisty T. žádných věcných podkladů není.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání
do zamítavého výroku I. (týkajícího se omluvy). Jeho přípustnost dovozují z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a podávají je z důvodů, že řízení je
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§
241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.) a že rozhodnutí
odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).
V obsáhlém dovolání odvolacímu soudu zejména vytýkají, že odvolací řízení
neprojednal podle občanského soudního v platném znění, že nepostupoval v
souladu s ustanoveními § 212 a § 212a o.s.ř., když nevzal v úvahu, že žalovaný
nesplnil zákonné náležitosti odvolání vymezené co do rozsahu ustanovením § 205
odst. 1 o.s.ř., a když si odvolací soud sám určil odvolací důvody žalovaného s
ohledem na obsah. Dále namítají vady při zjišťování skutkového stavu s tím, že
odvolací soud nepřihlédl ke skutečnosti, že žalovaný se k obsahu pamětní desky
vyjádřil také prostřednictvím článku s názvem „Ještě k nové pamětní desce,“
uveřejněném dne 3.9.2003 v regionálním týdeníku s názvem „T.,“ přičemž soud
prvního stupně učinil skutková zjištění v projednávané věci z obsahu tohoto
článku. Dále, že odvolací soud považoval tvrzení účastníků ohledně spojení otce
žalobkyň s T. za shodná, ačkoliv to nevyplývá ani z průběhu řízení před soudem
prvního stupně, ani z průběhu odvolacího řízení. Naopak již v textu žaloby ze
dne 12.3.2004 žalobkyně k útokům žalovaného uváděly, že jejich otec T. vůbec
neznal a nikdy s ním osobně nepřišel do styku. Nesprávné právní posouzení věci
dovolatelky spatřují v chybném výkladu ustanovení § 13 a § 12 obč. zák. ve
spojení s ustanovením § 120 o.s.ř. odvolacím soudem, spočívajícím především v
nesprávném posouzení důkazního břemene žalovaného, který se měl zprostit
odpovědnosti za neoprávněný zásah do osobnostních práv otce žalobkyň důkazem
pravdivosti o existenci takových skutečností, z nichž bylo lze důvodně usoudit
na oprávněný závěr o spojení jména H. M. S. – R. s činností spolku K. Namítají
též, že odvolací soud nevzal v úvahu nález Ústavního soudu ze dne 29.6.2005,
sp. zn. 1 ÚS 98/04, ve věci občanství H. M. S., který je podstatný zejména tím,
že zrušuje všechna rozhodnutí příslušných orgánů ČR, na které žalovaný v
průběhu nalézacího řízení odkazoval na podporu svého tvrzení o členství otce
žalobkyň ve spolku K. K dovolacímu důvodu dle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.
dovolatelky opakují námitky o vadných skutkových zjištěních odvolacího soudu,
které uvádějí již v souvislosti s dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm.
a) o.s.ř., jak je výše uvedeno. Žalobkyně navrhly, aby dovolací soud napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný v podaném vyjádření k dovolání zopakoval svá dosavadní stanoviska
a navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek vrchního soudu potvrdil.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první
Čl. II, bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád
(zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném
podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.
března 2005.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) a že jde o
rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. l písm. a) dovolání
přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1,
věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů
uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu
v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. § 229 odst. 1,
§ 229 odst. 2
písm. a), b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly
mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o.s.ř.). Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího
soudu zásadně vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Přitom
vychází z toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) - v
daném případě důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (vady
řízení), § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci) a §
241a odst. 3 o.s.ř. (skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování).
Jelikož vady uvedené v ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. vytýkané dovoláním ani
jiné tyto vady se z obsahu spisu nepodávají a dovolací soud neshledal procesní
pochybení odvolacího soudu ani ohledně uplatněného důvodu dle ustanovení § 241a
odst. 3 o.s.ř., předmětem přezkumu je tak pouze dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.
Z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodu dovolání) vyplývá, že směřuje
proti nesprávnému posouzení důkazního břemene žalovaného odvolacím soudem
ve vztahu k ustanovením § 13 a obč. zák. ve spojení s ustanovením § 120 o.s.ř.
s tím, že žalovaný se měl zprostit odpovědnosti za neoprávněný zásah do
osobnostních práv otce žalobkyň důkazem pravdivosti o existenci takových
skutečností, z nichž bylo lze důvodně usoudit na oprávněný závěr o spojení
jména H. M. S. – R. s činností spolku K.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice
správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle ustanovení § 13 odst. 1 a 2 obč. zák. má fyzická osoba právo se zejména
domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její
osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno
přiměřené zadostiučinění, přičemž pokud by se nejevilo postačujícím toto
(morální) zadostiučinění proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost
fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na
náhradu nemajetkové újmy v penězích.
Podle ustanovení § 120 odst. 1 o.s.ř. účastníci jsou povinni označit
důkazy
k prokázání svých tvrzení. Soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede.
Podle ustanovení § 120 odst. 3 o.s.ř., nejde-li o řízení uvedená v odstavci 2,
může soud provést jiné než účastníky navržené důkazy v případech, kdy potřeba
jejich provedení ke zjištění skutkového stavu vyšla v řízení najevo. Neoznačí-
li účastníci důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, vychází soud při
zjišťování skutkového stavu z důkazů, které byly provedeny.
Ustanovení § 13 obč. zák. vymezuje hmotněprávní podmínky občanskoprávních
sankcí za újmu způsobenou neoprávněným zásahem do osobnosti fyzické osoby
chráněné všeobecným osobnostním právem, které je třeba kvalifikovat jako
neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným je zásah do osobnosti fyzické osoby,
který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do
osobnosti fyzické osoby podle ustanovení § 13 obč. zák. tak musí být jako
předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně
způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen
ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento
zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde existovat příčinná
souvislosti mezi zásahem a vzniklou újmou na chráněných osobnostních právech
fyzické osoby.
Úprava uvedená v ustanovení § 120 odst. 1 a 3 o.s.ř. pak vymezuje pro sporná
řízení mimo jiné důkazní břemeno jako procesní odpovědnost účastníka za
výsledek řízení, jenž je určován výsledkem provedeného dokazování. Důsledkem
toho, že tvrzení účastníka není prokázáno (v tom smyslu, že je soud nemá za
pravdivé), je pro účastníka nepříznivé rozhodnutí ve věci samé. Kdo má důkazní
břemeno, tedy kdo musí co prokázat, určuje hmotné právo.
Nesporná zvláštnost ochrany osobnosti fyzické osoby podle ustanovení § 13 obč.
zák. pak spočívá v tom, že je-li zásah do osobnosti fyzické osoby, konkrétně
zásah
do její cti, ve skutkových tvrzeních znevažující - difamující (dehonestující)
povahy, důvod vylučující neoprávněnost zásahu je zpravidla dán (neboli původce
tohoto zásahu nebude odpovídat) tehdy, prokáže-li (na něm v tomto směru spočívá
povinnost tvrzení, břemeno tvrzení, důkazní povinnost a důkazní břemeno), že
uvedená skutková tvrzení jsou pravdivá - tzv. důkaz pravdy. Zásadně nemůže být
proto poskytnuta občanskoprávní ochrana cti proti difamujícím tvrzením, která
jsou pravdivá.
Porušení práva na čest přitom může být způsobeno jen takovými skutkovými
tvrzeními, která jsou objektivně způsobilá přivodit újmu na cti dotčeného
subjektu v očích ostatních fyzických osob, a tedy působit difamačně. Úmysl, aby
taková skutková tvrzení působila difamačně, je nerozhodný. Z tohoto hlediska je
správný i závěr odvolacího soudu.
Ačkoli i soud prvního stupně v zásadě vycházel ze shodného kriteria objektivní
způsobilosti tvrzení působit difamačně, oba soudy přesto rozdílně vymezily
důkazní břemeno žalovaného ohledně liberace občanskoprávních sankcí za zásah do
cti otce žalobkyň odhalením předmětné pamětní desky. Zatímco soud prvního
stupně považoval za rozhodující pro výsledek sporu, aby žalovaný prokázal, že
H. M. S. – R. byl členem spolku K., odvolací soud dovodil, že procesní
povinností žalovaného bylo v řízení prokázat existenci takových skutečností, z
nichž bylo lze důvodně usoudit na oprávněný závěr o spojení jména H. M. S. – R.
s činností spolku K. a s činností nacisty T. při odvlečení odbojářů J. H. a A.
Š. do koncentračního tábora.
Důvod pro odlišná posouzení důkazního břemene žalovaného při zproštění
občanskoprávních sankcí soudy obou stupňů spočívá nepochybně především již v
samotné obtížnosti interpretace nejednoznačného textu na pamětní desce, v němž
je spatřován neoprávněný zásah do osobnostních práv otce žalobkyň. Další
příčiny je třeba potom hledat v tom, jak tuto právní otázku jednotlivé soudy
hodnotily.
Z tohoto hlediska bylo podstatné, že soud prvního stupně dovodil procesní
povinnost žalovaného prokázat, že H. M. S. – R. byl členem spolku K., vedle
výkladu vlastního textu na pamětní desce, zjištěním z článku s názvem „Ještě k
nové pamětní desce,“ uveřejněném dne 3.9.2003 v regionálním týdeníku s názvem
„T.“ po odhalení pamětní desky dne 26.8.2003. Zde se mimo jiné uvádí, že
obratem „ZAPSANÝM K. S.“ mínil žalovaný vyjádřit, že H. M. S. – R. byl členem
spolku K. Tuto okolnost považoval soud za právně významnou, ke které bylo
(objektivně posuzováno) nezbytné přihlédnout, neboť zveřejněním se tato
informace dostala do veřejného povědomí lidí v dotčeném regionu. Tato úvaha je
správná a je v souladu s obecně zastávaným názorem v teorii a soudní praxi, že
difamující tvrzení je nutno posoudit nikoli jen podle použitých výrazů a
formulací, nýbrž podle celkového dojmu s přihlédnutím ke všem souvislostem a
okolnostem, za nichž k tvrzení došlo (obdobně např. srovnej Karel Knap, Jiří
Švestka a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s.
2004, str. 314). V tomto smyslu lze souhlasit i s námitkou dovolatelek, že
odvolací soud k uvedenému zjištění nepřihlédl. Naopak vycházel-li odvolací soud
pouze z jazykového výkladu textu na pamětní desce, resp. citovaného slovního
spojení (byť v zájmu objektivity), je to v rozporu s uvedeným právním názorem.
Dlužno dodat, že zmíněný postup soudu prvního stupně, jakkoli správný, se
neodrazil v odpovídajícím právním závěru ohledně posuzovaného důkazního břemene
žalovaného
Dovolací soud však považuje za rozhodující, jak se soudy vypořádaly s
otázkou, zda pro důkaz pravdy vylučující neoprávněnost je třeba, aby byla
prokázána pravdivost tvrzení ve všech jednotlivostech, či zda stačí, jestliže
je prokázána pravdivost podstatné části tvrzení. Soudy tuto otázku řešily v
zásadě jinými důrazy na tu kterou část textu difamující povahy na pamětní
desce. V judikatuře se prosadil názor, že významné musí vždy být to, aby
celkové vyznění určité informace odpovídalo pravdě. Jinak řečeno, stačí, aby
pravdivá byla podstatná část tvrzení (sdělení) [srov. např. nález Ústavního
soudu I. ÚS 156/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, Svazek č.17,
str.133].
Odvolací soud dovodil, že hlavním smyslem umístění pamětní desky nepochybně
byly vzpomínka na osud J. H. a A. Š. a připomenutí počínání nacisty T., který
se měl na jejich smrti podílet jejich zavlečením do koncentračních táborů.
Spojení jména S. se jménem T. ve vztahu k počínání T. v textu pamětní desky
ovšem vyvolává dojem, že rovněž otec žalobkyň se mohl podílet či dokonce
podílel na odvlečení obou jmenovaných do koncentračních táborů a posléze na
jejich tragickém osudu. Vzhledem k pochybnostem po pravopisné a stylistické
stránce, které text na pamětní desce budí, považoval odvolací soud proto za
podstatné, že žalovaný jméno otce žalobkyň, byť neúmyslně, ale fakticky dává do
souvislosti s činností T. a s jeho podílem odpovědnosti za zavlečení osob
odbojářů do koncentračních táborů. Uvedené úvahy odvolacího soudu postihují
výstižně hlavní sdělení textu na pamětní desce.
Za podstatnou část difamující informace zveřejněné odhalením pamětní
desky, neboli za její celkové vyznění, je tedy třeba považovat, že na odvlečení
A. Š. do O. se společně s nacistou T. podílel H. M. S. – R. Pro úspěšnou obranu
žalovaného ve sporu bylo proto rozhodující prokázat pravdivost uvedeného
skutkového tvrzení. Pokud tedy odvolací soud rozhodl na základě toho, že
žalobce tíží důkazní břemeno ohledně toho, že otec žalobkyň měl podíl na
činnosti K. v R., v němž také působil A. T., dopustil se nesprávného právního
posouzení věci.
Proto nelze považovat za správný ani závěr odvolacího soudu, že
žalobkyně nemohly uspět se svým požadavkem na omluvu po žalovaném za to, že na
pamětní desce uvedl jméno S. ve spojení s jménem T. s odůvodněním, že v
požadované omluvě nežádají satisfakci za spojení jména S. s počínáním T. Při
uplatnění návrhu některého ze způsobů zadostiučinění, kterým může být ve smyslu
ustanovení § 13 obč. zák. zmírněna nemajetková újma vzniklá na osobnosti
fyzické osoby, je třeba zvolit takovou jeho formu, která se bude jevit účinnou
a neoprávněnému zásahu přiměřenou. Tato zásada znamená, že požadovaná forma
satisfakce musí odpovídat mimo jiné obsahu neoprávněného zásahu. Žaloba na
omluvu za uvedení jména S., zemřelého otce žalobkyň, ve spojení s jménem T. v
textu předmětné pamětní desky, není
v obsahovém rozporu s výše uvedeným difamujícím skutkovým tvrzením, přičemž
vychází z jeho celkového kontextu, a je jí proto potřeba považovat za adekvátní
prostředek občanskoprávní ochrany cti otce žalobkyň.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci; Nejvyšší soud České republiky jej proto,
v rozsahu napadeném dovoláním žalobkyň, jakož i v akcesorických výrocích o
náhradě nákladů řízení, zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Olomouci k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem, § 243b odst. 3 věta první
o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí
o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení,
ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. listopadu 2007
JUDr. Karel Podolka,v. r.
předseda senátu