30 Cdo 3322/2008

30 Cdo 3322/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla

Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci

žalobkyně M. M., zastoupené JUDr. Zdeňkou Mikovou, advokátkou se sídlem v Mladé

Boleslavi, Kalefova č. 404, proti žalované Oblastní nemocnici Mladá Boleslav,

a.s., nemocnice Středočeského kraje Mladá Boleslav, se sídlem v Mladé

Boleslavi, třída Václava Klementa č. 147, IČO 27256456, o ochranu osobnosti,

vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 11/2007, o dovolání

žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. března 2008, č. j. 1

Co 391/2007-59, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. března 2008, č. j. 1 Co 391/2007-59,

se ve výroku ve věci samé, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak,

že byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná zaplatila žalobkyni částku 225.000,- Kč,

a dále ve výrocích o náhradě nákladů řízení, zrušuje, a věc se v uvedeném

rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení; ve zbývající části se dovolání

žalobkyně odmítá.

„o.z.“); co do částky 300.000,- Kč žalobu zamítl. Výrokem III. rozhodl o

náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. března 2008, č.j.

1 Co 391/2007-59, výrokem ve věci samé změnil rozsudek soudu prvního stupně

potud, že byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná zaplatila žalobkyni částku

225.000,- Kč; co do přisouzené částky ve výši 75.000,- Kč rozsudek soudu

prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou

stupňů.

Odvolací soud vyšel ze skutečnosti, že žalobkyně spatřuje neoprávněný zásah do

svých osobnostních práv v tom, že ji žalovaná počátkem roku 2006, kdy se

hodlala podrobit kosmetické operaci v rámci předoperačního vyšetření sdělila,

že je HIV pozitivní a následně zhruba po měsíci se ukázalo, že se jednalo o

omyl, který vznikl záměnou vzorků krve v laboratoři. Protože vzhledem k

charakteru neoprávněného zásahu považuje omluvu za nepostačující, požadovala

přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích. Uvedl, že základní otázka v tomto

sporu vzhledem k námitkám uplatněným v odvolání žalované, spočívá v tom, v

jaké dílčí složce byla předmětnou informací dotčena osobnost žalobkyně a zda

jsou splněný předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích podle

ustanovení § 13 odst. 2 o.z. Připomněl, že soud prvního stupně vycházel z toho,

že se žalovaná dopustila „zjevného opomenutí“, které lze označit jako non lege

artis tím, že při vyšetření krve byly zaměněny vzorky, ačkoliv záměna vzorků v

laboratoři žalované a na to následující informace, že žalobkyně je HIV

pozitivní, bylo aktivní jednání, a to takové, které bylo způsobilé v osobnostní

sféře žalobkyně vyvolat újmu nemateriálního charakteru.

Pokud jde o právní posouzení věci z hlediska ustanovení § 11 o.z., odvolací

soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, dovodil, že předmětnou informací došlo

k neoprávněnému zásahu do práva žalobkyně na zdraví, které zahrnuje nejen

zdraví fyzické, ale i psychické. Závažnost informace byla totiž podle názoru

odvolacího soudu objektivně způsobilá přivodit újmu na osobnosti žalobkyně,

konkrétně narušit její psychiku. Svědčí o tom zejména to, že uvažovala i o

sebevraždě. Tím, že žalovaná poskytla žalobkyni shora uvedenou informaci, došlo

podle názoru odvolacího soudu současně k neoprávněnému zásahu do práva

žalobkyně na soukromí, rovněž chráněného ustanovením § 11 o.z., jako jedné ze

složek osobnosti žalobkyně, jak již dovodil soud prvního stupně. Součástí práva

na soukromí, je i rodinný život, který zahrnuje zejména právo fyzické osoby

vytvářet, udržovat a rozvíjet vzájemné vztahy a v jejich rámci naplňovat

vlastní osobnost. Předmětná informace byla i podle názoru odvolacího soudu

objektivně způsobilá narušit vzájemné vztahy mezi žalobkyní a V. R., jejím

druhem, s nímž žalobkyně jako družka již dlouhodobě žije ve společné

domácnosti, jak vyplynulo i z výpovědi svědka V. R. Jako osoby sobě navzájem

blízké ve smyslu ustanovení § 116 o.z., které vymezuje okruh blízkých osob, a

mezi něž nepochybně náleží i druh, mají totiž rovněž právo na vytváření a

rozvíjení vzájemných vztahů a tím i na plné naplňování vlastní osobnosti.

Naproti tomu odvolací soud nepřejal závěr soud prvního stupně, že došlo i k

zásahu do cti a důstojnosti žalobkyně, „protože jde o chorobu šířenou mimo jiné

pohlavním stykem“. K tomu dovolací soud uvedl, že pohlavní styk je normální

součástí života fyzické osoby a nelze proto bez dalšího v dané věci dovozovat

zásah do práva na čest a důstojnost jen z toho, že jde o chorobu šířenou mimo

jiné pohlavním stykem.

Odvolací soud dovodil, že neoprávněnost zásahu do práva žalobkyně na zdraví,

jako základní hodnoty lidské osobnosti chráněné čl. 6 a 7 Listiny základních

práv a svobod a ustanovením § 11 o.z., již sama o sobě zakládá důvod pro

přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení § 13 odst. 2

o.z. Újma, která žalobkyni vznikla, není totiž natolik běžnou újmou, takže

morální zadostiučinění by i v případě jeho uplatnění, bylo i podle názoru

odvolacího soudu nedostačující. Zbývalo tedy posoudit výši náhrady nemajetkové

újmy, jejímž smyslem není reparace ani sankce v pravém slova smyslu, ani

náhrada škody, ale pouze zmírnění následků vzniklé nemajetkové újmy, takže i

výše této náhrady musí být s odkazem na ustanovení § 13 odst. 1 o.z. přiměřená.

Odvolací soud shledal důvody odchýlit se v otázce rozsahu náhrady nemajetkové

újmy v penězích (§ 13 odst. 2 a 3 o.z.) od částky 300 000 Kč přiznané žalobkyni

soudem prvního stupně. Dospěl k závěru, že vzhledem k závažnosti újmy a všem

okolnostem, které v řízení vyplynuly, je přiměřená náhrada nemajetkové újmy ve

výši 75 000 Kč. Přihlédl zejména k tomu, že se žalovaná žalobkyni omluvila a

poskytla jí tak morální zadostiučinění. Vzal v úvahu též, na rozdíl od soudu

prvního stupně, že v řízení nebyl prokázán neoprávněný zásah do práva na čest a

důstojnost žalobkyně. Dále na rozdíl od soudu prvního stupně přihlédl i k délce

trvání nepříznivých následků na osobnost žalobkyně, která se pohybovala v řádu

jen několika dnů (cca tři týdny), takže újma na osobnosti žalobkyně způsobená

shora uvedeným jednáním žalované nebyla dlouhodobá, a současně i k tomu, že

žalovaná poskytla žalobkyni příslušné poučení, takže ji nelze v tomto směru, na

rozdíl od soudu prvního stupně, vytýkat pochybení. Nadto odvolací soud poukázal

i na částky přiznávané z titulu náhrady škody podle ustanovení § 444 odst. 3

o.z., byť toto kriterium zvolil pouze jako pomocné.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupkyni žalobkyně dne 19. května 2008,

přičemž právní moci nabyl téhož dne.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 24. června 2008 včasné

dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)

občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Uplatňuje dovolací důvod podle

ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a domnívá se tak, že rozhodnutí

odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka má

za to, že některé z následků popsaného zásahu do jejích osobnostních práv již

nemohou být nikdy odstraněny. Nepovažuje proto za postačující zadostiučinění

omluvou, které bylo poskytnuto primářkou MUDr. O. Je přesvědčena, že byla ve

značné míře snížena její důstojnost i její vážnost ve společnosti, došlo k

zásahu do jejího života a zdraví a bylo zasaženo i její soukromí. Dovolatelka

nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v předmětné případě nedošlo k zásahu

proti její cti a důstojnosti. Pokud odvolací soud vycházel z toho, že žalovaná

se žalobkyni omluvila a poskytla jí tak morální zadostiučinění, pak

dovolatelka takovéto zadostiučinění považuje za nicotné („směšné“). Dovolatelka

poukazuje na obecná kritéria pro určení náhrady nemajetkové újmy v penězích

podle ustanovení § 13 odst. 2 a 3 o.z. a současně na okolnosti projednávaného

případu a dovozuje, že odvolacím soudem přisouzená výše relutárního

zadostiučinění není odpovídající. Vyslovuje též nesouhlas s tím, jak odvolací

soud rozhodl o náhradě nákladů řízení. Navrhuje proto, aby dovolací soud

rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. K dovolání nebylo podáno vyjádření. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,

ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že

dovolání proti měnícímu výroku ve věci samé je v této věci přípustné podle

ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Dovolací soud po té uvážil, že

dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle

ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §

240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky

požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Poté rozsudek Vrchního soudu v

Praze přezkoumal v uvedeném výroku ve věci samé v souladu s ustanovením § 242

odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že v uvedené části je toto dovolání

důvodné. Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně

vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud

je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím

důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen

přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít

za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, které však z obsahu napadeného spisu

nebyly seznány. Dovolání vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm.

b)

o.s.ř., které dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na

nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním

posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy

soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo

jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen

tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle ustanovení § 13 o.z., podle

něhož má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od

neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny

následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění (odst. 1

tohoto ustanovení), resp. nejevilo-li by se takovéto zadostiučinění

postačujícím, zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické

osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu

nemajetkové újmy v penězích (odst. 2). Podle ustanovení § 11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti,

zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí,

svého jména a projevů osobní povahy. Již zmíněné ustanovení § 13 téhož zákona

fyzické osobě, pokud byla dotčena v osobnostní sféře, mimo jiné umožňuje

požadovat z tohoto důvodu odpovídající zadostiučinění (a to ať morální nebo

případně i majetkové). Občanský zákoník právo na ochranu osobnosti fyzické

osoby upravuje jako jednotné právo, jehož obsahem je v občanskoprávní oblasti

zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný

rozvoj. Jde o zásadní rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14

Listiny základních práv a svobod. V rámci jednotného práva na ochranu osobnosti

existující dílčí práva zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot

(stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické

a psychicko - morální integrity osobnosti. Pokud nemajetková újma vzniklá na osobnosti fyzické osoby může být zmírněna

některou z forem morálního zadostiučinění ve smyslu ustanovení § 13 o.z., je

třeba zvolit takovou jeho formu, která je podle okolností každého konkrétního

případu přiměřená a postačující k relativní sanaci nemajetkové újmy vzniklé

neoprávněným zásahem, a která tak současně bude i účinná (obdobně např. srovnej

Karel Knap, Jiří Švestka a kol.: Ochrana osobnosti podle občanského práva,

Linde Praha, a.s. 2004, str. 163 a 180 násl.). Soud při úvaze o přiměřenosti požadované satisfakce musí především vyjít jak z

celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu (musí

přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k

charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i šíři vzniklé

nemajetkové újmy apod.). Jak morální zadostiučinění, tak zadostiučinění relutární sledují cíl přiměřeně,

tj. s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu optimálně, a tím účinně

vyvážit a zmírnit nepříznivý následek neoprávněného zásahu, tj.

relativně

sanovat nemajetkovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby. Ustanovení § 13 odst. 2 o.z. pro přiznání relutární náhrady předpokládá značnou

míru dotčení osobnosti fyzické osoby, a to za situace, kdy by se nejevilo

postačujícím morální zadostiučinění podle § 13 odst. 1 o.z. Podle ustanovení §

13 odst. 3 o.z. výši náhrady nemajetkové újmy určí soud s přihlédnutím k

závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. Je skutečností, že určení výše nároku na přisouzení náhrady nemajetkové

újmy v penězích lze zjišťovat značně obtížně. Vesměs se proto uplatní postup

podle ustanovení § 136 o.s.ř., a soud tuto výši určí podle své úvahy. I ta však

podléhá hodnocení. Základem úvahy podle zmíněného ustanovení je proto zjištění

takových skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém

kvantitativním posouzení základních souvislostí posuzovaného případu. První nezbytnou podmínkou pro eventuální přiznání peněžitého

zadostiučinění podle ustanovení § 13 odst. 2 o.z. je, že se přiznání žádné

formy morálního zadostiučinění nejeví s ohledem na okolnosti případu

postačujícím. Další podmínkou pak je zjištění, že neoprávněným zásahem došlo v

příčinné souvislosti ke snížení důstojnosti fyzické osoby nebo její vážnosti ve

značné míře (v této souvislosti je třeba připomenout, že podle ustálené

judikatury toto hledisko nedopadá jen a výlučně na případy snížení důstojnosti

fyzické osoby nebo její vážnosti ve značné míře, ale vztahuje se rovnocenně

např. i na kauzy, kdy je výrazně zasažena jiná ze složek ochrany osobnosti

fyzické osoby). Jde o takovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby, kterou

tato osoba pociťuje vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku jako

závažnou. Relutární zadostiučinění plní především satisfakční funkci, i když úlohu

preventivního významu zákonu odpovídajícího a spravedlivého zadostiučiní nelze

vylučovat. Vlastní zásah je nutno hodnotit vždy objektivně s přihlédnutím ke

konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu došlo (tzv. konkrétní

uplatnění objektivního kritéria), jakož i k osobě postižené fyzické osoby (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). Uplatnění konkrétního a

diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o postižení fyzické osoby na

její osobnosti ve značné míře půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za

které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s

přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou

nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku

pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě

a v postavení postižené fyzické osoby. Z dovoláním napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze vyplývá zřetelná snaha

odvolacího soudu o pojmenování a posouzení jednotlivých hledisek významných pro

rozhodnutí o požadované náhradě nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2

a 3 o.z.

Je třeba současně zdůraznit, že tyto jednotlivé aspekty je nutno

posuzovat v jejich vzájemných souvislostech, přičemž musí jít o takové

skutečnosti, které mohou mít opodstatněně pro rozhodnutí věci význam. V

případě, že soud takto vyloučí z úvah o míře dotčení osobnostních práv fyzické

osoby některá z hledisek pro věc jinak určujících, znehodnotí tím vlastní úvahu

o přiměřenosti přisouzené náhrady nemajetkové újmy v penězích, jak se tomu

stalo i v případě napadeného rozsudku odvolacího soudu. Odvolacímu soudu je třeba přisvědčit v tom, pokud dospěl k závěru, že v

souzeném případě došlo jednáním žalované k zásahu do práva žalobkyně na zdraví

(zahrnující jak složku zdraví fyzického, tak i zdraví psychického), a dále do

práva na soukromí (konkrétně do práva na rodinný život). Naproti tomu jako

problematický se jeví závěr učiněný soudem druhého stupně v kontrastu se závěry

soudu prvního stupně, představovaný konstatováním, že nedošlo k zásahu do cti a

důstojnosti žalobkyně. Jistě lze sice plně souhlasit s odvolacím soudem, pokud

v souvislosti s úvahou soudu prvního stupně, že předmětným jednáním žalované

byla postižena i čest a důstojnost žalobkyně „protože (v případě choroby AIDS)

jde o chorobu šířenou mimo jiné pohlavním stykem“, správně zdůraznil, že

pohlavní styk (sexuální život) je normální součástí života fyzické osoby. Již

kriticky však lze nazírat na závěr této úvahy, podle které bez dalšího nelze v

tomto případě dovozovat zásah do práva na čest a důstojnost jen z toho, že jde

o chorobu šířenou mimo jiné pohlavním stykem. Je obecně známo, že virus HIV se přenáší především krví, některými sexuálními

aktivitami (zejména nechráněným pohlavním stykem), a z matky na dítě. U

nebezpečí nákazy sexuálním přenosem ji zcela vylučuje konzistentní partnerská

věrnost, rizikové je naopak např. časté střídání partnerů. Na tomto místě je

nezbytné připomenout, že bez ohledu na požadavek prevence (v zásadě) smrtelné

nemoci AIDS lze současně říci, že předpoklad partnerské věrnosti, stejně jako

odpovědnosti jednotlivce v rámci jeho sexuálních aktivit, je pro většinu

populace dosud stále uznávaným (byť v praktickém životě zhusta porušovaným)

morálním imperativem. Tato skutečnost proto do značné míry u části společnosti

evokuje (a to i mnohdy bez ohledu na vlastní „zásadovost“ při osobním

naplňování zmíněných postulátů) v podstatě značně nepříznivé soudy vztahující

se k osobám, které jsou diagnostikovány jako HIV pozitivní, neboť je u nich

paušálně (a mnohdy nedůvodně) předpokládán nevázaný a neodpovědný způsob

sexuálního života, včetně porušování partnerské věrnosti, případně vůbec

pokleslý způsob osobního života. Tuto pro posouzení věci významnou okolnost

však odvolací soud při svém rozhodování zcela zřetelně pominul a nevzal ji

vůbec při vlastním zvažování výše přisuzované náhrady nemajetkové újmy v

penězích na zřetel, přičemž naopak dovodil, že v řízení tak nebyl prokázán

neoprávněný zásah do práva na čest a důstojnost žalobkyně.

Jako zcela paušální a blíže nezdůvodněné se dovolacímu soudu jeví, pokud při

stanovení výše přisouzené náhrady nemajetkové újmy v penězích odvolací soud

uvedl, „že se žalovaná žalobkyni omluvila a poskytla jí tak morální

zadostiučinění“, resp., „že žalovaná poskytla žalobkyni příslušné poučení,

takže ji nelze v tomto směru vytýkat pochybení“. Je jistě skutečností, že

konstrukce ustanovení § 13 o.z. ve své podstatě „upřednostňuje“ poskytnutí tzv. morálního zadostiučinění ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 o.z. před případným

požadavkem na zadostiučinění v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 téhož

zákona. Je proto třeba při rozhodování o uplatněném požadavku na přiznání

náhrady nemajetkové újmy v penězích vždy vážit do jaké míry by se v konkrétním

případě zásahu do osobnostních práv fyzické osoby nejevilo postačujícím

přiznání morální satisfakce, což odvolací soud vzal fakticky správně v úvahu. Není však zřetelně patrno, jak dalece odvolací soud skutečně docenil fakt, že

jak tzv. morální zadostiučinění, tak zadostiučinění relutární sledují cíl

přiměřeně, s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu optimálně a

účelně vyvážit a zmírnit nepříznivý následek neoprávněného zásahu, tj. nemajetkovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby. Jistě je třeba souhlasit s tím, že podle okolností konkrétního případu může být

omluva prostředkem ke zmírnění následků do osobnosti fyzické osoby. Zda tomu

tak ovšem bude, záleží vždy na posouzení obsahu i formy příslušné omluvy,

stejně jako okolností, za nichž byla učiněna. Odvolací soud však v tomto

případě zcela paušálně uvádí, že k omluvě žalované přihlédl, aniž by se

jakkoliv zabýval zjištěním kvality takto užitého satisfakčního prostředku a

posouzením míry jeho schopnosti zmírnit následky posuzovaného zásahu. Nepříliš

jasné je pak konstatování obsažené v odůvodnění napadeného rozsudku, že

(odvolací soud) vzal v úvahu „i to, že žalovaná poskytla žalobkyni příslušné

poučení, takže jí nelze v tomto směru, na rozdíl od soudu prvního stupně,

vytýkat pochybení.“ V tomto případě však zřejmě došlo k neporozumění tomu,

pokud soud prvního stupně uvedl, „že žalovaná ponechala žalobkyni bez jakékoliv

pomoci a rady, jakým způsobem má situaci překonat nebo se s ní alespoň

vyrovnat.“ Bez bližší konkretizace a vysvětlení odvolací soud též ponechal jím

zmíněný (byť pouze jako pomocný) odkaz na ustanovení § 444 odst. 3 o.z. Z uvedeného je zřejmé, že jestliže Vrchní soud v Praze nevzal plně v úvahu

relevantní hlediska při posouzení míry dotčení osobnostních práv žalobkyně

dotčeným zásahem tak, jak by o něm v jejich souhrnu měla vypovídat, nemohou být

hodnoceny jeho závěry při posouzení výše požadované náhrady nemajetkové újmy v

penězích jako přiléhavé a tudíž správné. Protože tedy, jak již bylo vyloženo výše, dovoláním napadené rozhodnutí

Vrchního soudu v Praze nelze z uvedených důvodů pokládat ve výroku ve věci

samé, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn, za správné (§ 243b

odst. 2 o.s.ř.).

Nejvyšší soud České republiky proto toto rozhodnutí v této

části (včetně souvisejících výroků o nákladech řízení) zrušil a vrátil věc v

tomto rozsahu uvedenému soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o.s.ř.). K

projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.). Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu

(§ 243d odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v

novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.)

Dovolatelka ve svém dovolání nerozlišuje mezi jednotlivými výroky, které takto

tímto mimořádným opravným prostředkem napadla. Dovolání tak fakticky směřuje i

proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu

prvního stupně, kterým byla žalobkyni přiznána náhrada nemajetkové újmy v

penězích ve výši 75.000,- Kč. Protože tímto výrokem nebyla žalobkyni způsobena

jakákoliv újma na jejích právech, není v této části k dovolání legitimována (§

241 odst. 1 o.s.ř.). Bylo proto nezbytné dovolání v této části odmítnout podle

ustanovení § 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. b) téhož zákona. Obdobně bylo dovolání žalobkyně odmítnuto – tentokrát podle ustanovení § 243b

odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c) téhož zákona – pokud žalobkyně

nesouhlasila s rozhodnutím odvolacího soudu týkajícím se náhrady nákladů

řízení. Procesní předpis možnost přípustnosti dovolání proti takovémuto výroku

neupravuje (§ 236 až § 239 o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.