30 Cdo 3345/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci
žalobce F. a.s., zastoupeného advokátem, proti žalované Č. P. a.s., o zaplacení
46.634,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn.
16 C 17/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
17. května 2006, č.j. 13 Co 113/2006-45, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalobce potvrdil
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 28. května 2004, č.j.
16 C 17/2003-24, kterým byla ve výroku I. žalované uložena povinnost zaplatit
žalobci v zákonné lhůtě částku 41.634,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 4 %
ročně od 3.11.2001 do zaplacení, ve výroku II. byla žaloba co do částky 5.000,-
Kč s úrokem z prodlení
ve výši 4 % ročně od 3.11.2001 do zaplacení zamítnuta a ve výroku III. bylo
žalované uloženo nahradit žalobci náklady řízení ve výši 11.135,- Kč, změnil
jej ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že žaloba o zaplacení částky
46.634,- Kč se 4 % úroky z prodlení od 3.11.2001 do zaplacení se zamítá (výrok
I.), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
před soudem prvního stupně (výrok II.) a že žalobce je povinen zaplatit
žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 1.870,- Kč (výrok III.).
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vycházel ze zjištění, že mezi
účastníky byla dne 25.11.1999 uzavřena pojistná smlouva, podle které byl
pojištěn
i soubor dlouhodobého investičního majetku vedený v účetnictví žalobce,
a to pro případ škody způsobené krádeží vloupáním nebo loupežným přepadením. V
období 26.3. až 27.3.2001 došlo v areálu žalobce ve Slavkově u Brna ke krádeži,
kdy nezjištěný pachatel odcizil nářadí v hodnotě 46.174,- Kč a způsobil další
škodu ve výši 450,- Kč. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud
k závěru, že žalobce porušil podmínky pojistné smlouvy, a proto mu nevznikl
uplatněný nárok na pojistné plnění.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost
dovozuje zřejmě z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a podává je z důvodu
nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Namítá
zejména, že odvolací soud vycházel z nesprávného výkladu sjednaných pojistných
podmínek. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil
tak, že se žalobě v plném rozsahu vyhovuje, nebo aby napadené rozhodnutí zrušil
a věc vrátil k novému projednání.
Žalovaná se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci
odvolacím soudem a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první
Čl. II, bodu 3 zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád
(zákon
č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném
podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních
právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.
března 2005.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal
napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a
dospěl k závěru,
že dovolání směřuje proti takovému výroku rozhodnutí, proti němuž není tento
mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání je přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písmeno a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písmeno b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje
k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam [písmeno c)].
Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není
přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto
o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,-
Kč;
k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Jelikož dovoláním dotčeným výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto ve
věci samé o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč (ale současně
převyšujícím 20.000,- Kč), je pro posouzení přípustnosti dovolání v prvé řadě
podstatné, zda věc, o které bylo rozhodnuto, je věcí obchodní či nikoli.
V občanském soudním řádu, popřípadě v jiných předpisech, zejména
hmotněprávních, není obecně vymezeno, co je třeba rozumět obchodní věcí.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 25. ledna 2000, sp. zn. 33 Cdo 504/99
(zveřejněném
v časopise Obchodní právo č. 4/2000, str. 28) vysvětlil, že při vymezení tohoto
pojmu pro potřeby civilního soudního řízení je nutné vycházet nejen z
ustanovení § 261 odst. 1 a 3 a § 262 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen
„obch. zák.“), ale i z ustanovení
§ 9 odst. 3 o.s.ř., v němž se (ve znění účinném do 31. prosince 2000) stanoví,
že krajské soudy rozhodují dále jako soudy prvního stupně ve věcech obchodních
spory z právních vztahů mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti.
Obchodní věcí
je proto třeba mimo jiné rozumět i takovou věc, která vyplývá z právních vztahů
mezi podnikateli, přičemž je nerozhodné, zda tento vztah se řídí příslušnými
ustanoveními občanského nebo obchodního zákoníku, pokud se tento vztah týká
jejich podnikatelské činnosti.
Podle § 9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. rozhodují krajské soudy dále v obchodních
věcech jako soudy prvního stupně ve sporech z dalších obchodních závazkových
vztahů, včetně sporů o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení mezi
podnikateli
při jejich podnikatelské činnosti, s výjimkou sporů uvedených pod body 1. až 6.
Z výše uvedeného ve vztahu k projednávané věci vyplývá, že pro posouzení věcné
příslušnosti soudu podle § 9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. je pouze rozhodné, zda
jde
o věc z právního vztahu mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, a
nikoli podle jakého právního předpisu má být příslušná smlouva mezi podnikateli
uzavírána.
Podle obsahu spisu bylo předmětem řízení, jak byl vymezen tvrzeními žalobce
o skutkových okolnostech týkajících se věci, zaplacení pojistného plnění z
pojistné smlouvy. Tento žalobcem tvrzený závazkový vztah účastníků je vzhledem
k okolnostem, době jeho vzniku a povaze stran (oba účastníci jsou podnikateli
ve smyslu § 2 odst. 2 obch. zák.) vztahem vzniklým při podnikatelské účastníků
a z procesního hlediska tudíž jde o věc obchodní (obdobně srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 21.6.2007, sp. zn. 30 Cdo 2319/2006 a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29.8.2006, sp. zn. 32 Odo 876/2005).
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadeným výrokem rozsudku odvolacího soudu, jímž
byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, bylo v obchodní věci rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, jedná se ve smyslu ustanovení §
237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. o věc, u níž není dovolání přípustné. Přípustnost
dovolání pak nemohla být založena ani poučením odvolacího soudu o opravných
prostředcích, v němž odvolací soud uvedl, za splnění jakých předpokladů lze
proti jeho rozhodnutí podat dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, publikované v časopise Soudní
judikatura, číslo sešitu 7/2002, pod číslem 140/2002, jakož i usnesení
Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 73/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Jelikož dovolání žalobce není ve smyslu ustanovení § 237 odst. 2 písm. a)
o.s.ř. přípustné, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce - aniž by se
mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř. s tím, že žalované
podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly a žalobce s
ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. dubna 2008
JUDr. Karel Podolka,v. r.
předseda senátu