30 Cdo 3352/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou JUDr. Lubomírem Ptáčkem, Ph.D.,
ve věci žalobců a) E. N., b) J. N., c) K. N., a d) nezletilé B. N., zastoupené
svými rodiči E. N. a J. N., všech zastoupených JUDr. Filipem Matoušem,
advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská 6, proti žalovanému Středočeskému
kraji, identifikační číslo osoby 70891095, se sídlem v Praze 5, Zborovská 11,
zastoupenému JUDr. Petrem Čápem, advokátem se sídlem v Dobříši, Advokátní
kancelář Zámek Dobříš 1, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Praze
pod sp. zn. 36 C 82/2004, o dovolání žalobkyně d) proti rozsudku Vrchního soudu
v Praze ze dne 24. dubna 2012, č.j. 1 Co 468/2008 – 205, takto:
I. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2013, č.j. 30 Cdo 3352/2012 –
235, se doplňuje tímto výrokem:
II. Dovolací soud nařizuje, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný
senát Vrchního soudu v Praze.
Žalobkyně nezletilá B. N. napadla svým dovoláním rozsudek Vrchního
soudu v Praze ze dne 24. dubna 2012, č.j. 1 Co 468/2008 – 205, jímž odvolací
soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k čtvrté žalobkyni tak, že
zamítl v odstavci II výroku žalobu co do částky 150.000,- Kč; jinak rozhodnutí
potvrdil (tj. do výše 50.000,- Kč).
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 19. června 2013, č.j. 30 Cdo 3352/2012 –
235, zrušil rozsudek odvolacího soudu ve vztahu k nezletilé B. N. a vrátil v
tomto rozsahu vrátil věc Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Současně ve svém odůvodnění nařídil, aby v dalším řízení věc projednal
a rozhodl jiný senát Vrchního soudu v Praze podle ustanovení § 221 odst. 2
o.s.ř. ve spojení s ustanovením § 243c odst. 3 o.s.ř., a to z důvodu, že
zásadním způsobem nebyl dodržen závazný názor vyslovený dovolacím soudem v
předchozích dvou zrušujících rozhodnutích. Nicméně takový výrok byl opomenut ve
zrušujícím výroku dovolacího soudu, a proto Nejvyšší soud podle doplnil toto
opomenutí tímto doplňujícím usnesením podle § 166 odst. 1 a 2 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 29. srpna 2013
JUDr.
Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu
N., a
to zásah zcela nereparovatelný, který dokonce hodnotil v mnoha směrech jako
horší než smrt, kdy se postupem času může rodina s danou situací vyrovnat. Intenzivnějším tento zásah spatřoval u žalobkyně b) J. N. a žalobce a) E. N. jako rodičů, oproti žalobkyni d) B. N. (dále též „čtvrtá žalobkyně“, nebo
„dovolatelka“), která je sourozencem žalobkyně c) K. N. Vzhledem k trvalosti,
vážnosti a neodstranitelnosti následků neoprávněného zásahu za přiměřený
prostředek občanskoprávní ochrany podle ustanovení § 13 obč. zák. shledal
zadostiučinění v penězích, přičemž jeho výši stanovil s přihlédnutím k
okolnostem případu a k výši částek přiznávaných soudy na těchto náhradách. Ve
vztahu k žalobkyni c) K. N. neshledal neoprávněný zásah do práva na rodinný
život, ale do práva na zdraví. Při stanovení výše náhrady přihlédl rovněž k
tomu, že podstatná část uplatněného nároku se opírá o náhradu škody (prakticky
veškeré fyzické následky zásahu); právo na ochranu osobnosti postihuje pouze
samotný fakt nedovoleného zásahu. K odvolání všech účastníků řízení Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. března 2009, č.j. 1 Co 468/2008 – 170, rozhodl tak, že rozsudek soudu prvního
stupně se ve vyhovujících výrocích ve věci samé ve vztahu k žalobci a) E. N. co
do částky 50.000,- Kč potvrzuje a co do částky 350.000,- Kč se mění tak, že
ohledně této částky se žaloba zamítá (výrok I. odst. 1), ve vztahu k žalobkyni
b) J. N. co do částky 100.000,- Kč potvrzuje a co do částky 400.000,- Kč se
mění tak, že ohledně této částky se žaloba zamítá (výrok I. odst. 2), ve vztahu
k žalobkyni c) K. N. co do částky 100.000,- Kč potvrzuje (výrok I. odst. 3) a
ve vztahu k žalobkyni d) B. N. co do částky 200.000,- Kč se mění tak, že
ohledně této částky se žaloba zamítá (výrok I. odst. 4). Dále rozhodl tak, že
rozsudek se v zamítavých výrocích ve věci samé ve vztahu ke všem žalobcům
potvrzuje (výrok II.). Současně zavázal žalovaného na náhradě nákladů řízení
před soudem prvního stupně zaplatit žalobci a) E. N. 13.175,- Kč, žalobkyni b)
J. N. 13.175,- Kč, žalobkyni c) K. N. 13.175,- Kč. Ve vztahu k žalobkyni d) B. N. žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního
stupně (výrok III.). Žalovanému uložil povinnost zaplatit na soudním poplatku
10.000,- Kč (výrok IV.). Konečně žalovanému nepřiznal právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení ve vztahu ke všem žalobcům (výrok V.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že došlo
postupem non lege artis tehdejšího OÚNZ Příbram k závažnému poškození zdraví
žalobkyně c). Ztotožnil se i se závěrem soudu prvního stupně, že v souvislosti
s porodem žalobkyně c) došlo nejen k zásahu do práva na její zdraví, ale rovněž
i k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobců a) a b), a to konkrétně
do práva na soukromí. V souvislosti s prokazatelně potřebnou péčí o žalobkyni
c), vyvolanou jejím zdravotním stavem, je jejich rodinný život omezen v řadě
činností souvisejících s kulturními, sportovními a společenskými aktivitami,
ale zejména nepochybně i ve zcela běžném fungování rodiny.
Oproti soudu prvního
stupně však odvolací soud shledal neoprávněný zásah do soukromí žalobkyně c),
jejíž rodinný život byl narušen v důsledku poškození zdraví tak, že nebude mít
možnost žít standardním způsobem, zejména chodit do školy, založit rodinu apod. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud neshledal neoprávněný zásah do
soukromí a rodinného života žalobkyně d). Přitom vzal v úvahu, že se narodila
až sedm let poté, co došlo k poškození zdraví žalobkyně c), a je tak pojmově
vyloučeno, aby došlo v důsledku toho k jakémukoli zásahu do jejích osobnostních
práv, jestliže v té době ještě nežila. Odvolací soud přitom nezpochybnil, že
zdravotní stav její sestry bezesporu omezuje i žalobkyni d) v možnostech
nejrůznější činnosti, že její rodiče objektivně nemají možnost věnovat se jí
takovým způsobem, kterým by se jí věnovali nebýt zdravotního stavu její sestry,
avšak tuto skutečnost nelze klást k tíži žalovanému, stejně jako hypotetickou
úvahu o budoucí možné péči o žalobkyni c), kterou by žalobkyně d) měla převzít. Při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích odvolací soud vycházel
ze zásady, že smyslem náhrady je výhradně zmírnění následků vzniklé nemajetkové
újmy, přičemž musí být ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák. přiměřená. V
této souvislosti odmítl názor soudu prvního stupně, že daný případ je v
některých aspektech horší než smrt, neboť smrt je vždy žádným způsobem
neodčinitelný následek. Dále odvolací soud přihlédl zejména k tomu, že od doby
neoprávněného zásahu do podání žaloby uplynulo třináct let. Tato doba má podle
jeho názoru výrazný vliv na výši náhrady nemajetkové újmy v penězích, neboť
uplynutím doby, byť žalobci stále pociťují důsledky neoprávněného zásahu, z
objektivního pohledu tyto následky odeznívají. S přihlédnutím k tomuto
zásadnímu hledisku odvolací soud snížil částky přiznané na náhradě nemajetkové
újmy v penězích ve vztahu k žalobci a) na 50.000,- Kč a žalobkyni b) na
100.000,- Kč, když stejně jako soud prvního stupně vycházel z toho, že život
žalobkyně b) vzhledem k absenci jejího profesního zapojení byl intenzivněji
dotčen. Ve vztahu k žalobkyni c) odvolací soud považoval soudem přiznanou
náhradu nemajetkové újmy ve výši 100.000,- Kč za přiměřenou hledisku ustanovení
§ 13 odst. 1 obč. zák., avšak nikoli za zásah do jejího zdraví, ale za zásah do
jejího soukromí. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že
podstatná část nároku žalobkyně c) se opírá o náhradu škody a v této
souvislosti je třeba poukázat (nad rámec částek vyplacených pojišťovnou) na
soudy přiznanou náhradu škody ve výši 1,892.331,- Kč a 3,060.000,- Kč. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali všichni žalobci dovolání. O něm
pak rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 9. září 2008, č.j. 30 Cdo 535/2007 –
161, kterým bylo uvedené rozhodnutí odvolacího soudu, s výjimkou potvrzujícího
výroku odstavce I. zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud mimo jiné konstatoval, že soud při úvaze o přiměřenosti
požadované satisfakce podle ustanovení § 13 obč. zák.
musí především vyjít jak
z celkové povahy, tak i z jednotlivých okolností konkrétního případu (musí
přihlédnout např. k intenzitě, povaze a způsobu neoprávněného zásahu, k
charakteru a rozsahu zasažené hodnoty osobnosti, k trvání i šíři vzniklé
nemajetkové újmy apod.). Připomněl, že občanský zákoník v ustanovení § 13 odst. 2 za určitých kvalifikovaných podmínek poskytuje možnost přiznat postižené
fyzické osobě přiměřené zadostiučinění v penězích. Určení výše zadostiučinění v
penězích je předmětem volného uvážení soudu, ten je však povinen vycházet z
úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o zcela konkrétní a
přezkoumatelná hlediska. Ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. pro přiznání
relutární náhrady předpokládá značnou míru dotčení osobnosti fyzické osoby
(samo toto ustanovení uvádí případy, kdy lze s ohledem na intenzitu zásahu
proti osobnosti fyzické osoby přiznat náhradu nemajetkové újmy v penězích,
pouze demonstrativně), a to za situace, kdy by se tak nejevilo postačujícím
morální zadostiučinění podle ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák. Podle ustanovení
§ 13 odst. 3 obč. zák. výši náhrady nemajetkové újmy určí soud s přihlédnutím k
závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. Určení
výše nároku na přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích lze v zásadě
zjišťovat značně obtížně. Vesměs se proto uplatní postup podle ustanovení § 136
o.s.ř., kdy soud tuto výši určí podle své úvahy. I ta však podléhá hodnocení. Základem posouzení podle zmíněného ustanovení je proto zjištění takových
skutečností, které soudu umožní založit úvahu na určitém kvantitativním
posouzení základních souvislostí daného případu (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 28.6.2007, sp. zn. 30 Cdo 2625/2007, uveřejněný v časopise Právní
rozhledy pod číslem 20, ročník 2007). Dovolací soud uvedl, že z uvedeného
vyplývá, že i při určení výše relutární satisfakce musí být přihlíženo k
prvořadé satisfakční funkci přiznávané peněžité částky, kterou je sledováno
zajistit odpovídající vyvážení a zmírnění nemajetkové újmy vzniklé na osobnosti
postižené fyzické osoby (obdobně srovnej Karel Knap a Jiří Švestka, Prostředky
občanskoprávní ochrany osobnosti občanů, Právo a zákonnost č. 6/1991, str. 330
násl.). Smyslem peněžitého zadostiučinění podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. je výhradně zmírnění následků vzniklé nemajetkové újmy na osobnosti
fyzické osoby. Nejde však o reparaci celé nemajetkové újmy. Nároky uplatněné z
titulu práva na ochranu zdraví a nároky na náhradu škody na zdraví jsou zcela
samostatné nároky. Dovolací soud též poukázal na skutečnost, že důvodné nebylo
odmítnutí práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích odvolacím soudem ve
vztahu k žalobkyni d) B. N., neboť omezení žalobkyně d) v soukromém a rodinném
životě jsou v příčinné souvislosti se zdravotními následky žalobkyně c) K. N.,
způsobenými neoprávněným zásahem žalovaného. Ve věci pak opětovně rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. března
2009, č.j. 1 Co 468/2008 – 170 tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve
vyhovujících výrocích ve věci samé ve vztahu k žalobci a) E. N.
nad částku
50.000,- Kč, co do další částky 150.000,- Kč potvrdil a co do částky 200.000,-
Kč změnil tak, že ohledně této částky žalobu zamítl (výrok I. odst. 1), ve
vztahu k žalobkyni b) J. N. nad 100.000,- Kč, co do částky 200.000,- Kč
potvrdil a co do částky 200.000,- Kč změnil tak, že ohledně této částky se
žaloba zamítá (výrok I. odst. 2), a ve vztahu k žalobkyni d) B. N. co do částky
50.000,- Kč rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a co do částky 150.000,-
změnil tak, že ohledně této částky se žaloba zamítá (výrok I. odst. 3). Dále
rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích ve věci samé změnil jen ve
vztahu k žalobkyni c) K. N. tak, že žalovaný je povinen zaplatit této žalobkyni
další částku 200.000,- Kč; jinak tento rozsudek potvrdil (výrok II.) Dále
rozhodl tak, že rozsudek se v zamítavých výrocích ve věci samé ve vztahu ke
všem žalobcům potvrzuje (výrok II.). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů a o povinnosti zaplatit soudní poplatek (výroky (III. až
V.). Ve vztahu k uplatněnému nároku žalobkyně d) uvedl, že je „vázán závěry
dovolacího soudu, který neshledává důvodným odmítnutí práva ve vztahu k ní a
dovozuje, že i ona je v důsledku zdravotního postižení třetí žalobkyně omezena
na plnohodnotném rodinném životě. Vzhledem k tomu, přestože v době
neoprávněného zásahu čtvrtá žalobkyně ještě nežila (narodila se až za sedm
let), jí odvolací soud přiznává náhradu nemajetkové újmy.“ Obecně pak
konstatoval, že „i když žalobci následky neoprávněného zásahu pociťují stále,
má podle názoru odvolacího soudu pro stanovení výše náhrady význam plynutí
času. Pokud tento jeho závěr nebyl podle dovolacího soudu odůvodněn konkrétními
okolnostmi, poukazuje odvolací soud na to, že kromě toho, že žalobci podali
žalobu až třináct let poté, co k neoprávněnému zásahu došlo, že tedy včas
nevykonávali svá subjektivní občanská práva, že běh času má svůj význam již jen
z důvodu promlčitelnosti práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích.“. Jako k
pomocnému hledisku pak přihlédl k částkám uvedeným v ustanovení § 444 odst. 3
obč. zák. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobkyně d) dne 3. dubna 2009 a
téhož dne nabyl právní moci. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. března 2009, č.j. 1 Co 468/2008 – 170 (v části týkající se částečného zamítnutí
nároku čtvrté žalobkyně), podala tato žalobkyně dne 2. června 2009 včasné
dovolání. Nejvyšší soud rozhodl dne 27. září 2011, sp. zn. 30 Cdo 4380/2009 – 191, tak že
zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 10. března 2009, č.j. 1 Co
468/2008 – 170, ve vztahu k nezletilé B. N. a věc v tomto rozsahu vrátil
Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu projednání. Dovolací soud uvedl, že v kasačním rozsudku ze dne 9. září 2008, č.j. 30 Cdo
535/2007-161 dovolací soud konstatoval a podrobně vyložil zásadu, že určení
výše zadostiučinění v penězích (§ 13 odst. 2 obč. zák.) se musí opírat o zcela
konkrétní a přezkoumatelná hlediska posuzovaného případu. Přes tuto skutečnost
však napadené rozhodnutí tomuto požadavku fakticky nikterak nevyhovělo, neboť v
zásadě uvádí pouze okolnosti (byť spíše jen v náznaku), které by přisouzenou
náhradu nemajetkové újmy v penězích měly zřejmě podle jeho názoru limitovat. Rozhodně však obsah odůvodnění napadeného rozsudku v této souvislosti
nenaplňuje podmínku vypořádání se s předpoklady pro určení výše relutární
náhrady ve smyslu ustanovení § 13 odst. 3 obč. zák. Přitom je třeba zdůraznit,
že dovolací soud se v předchozím zrušovacím rozsudku mimo jiné neztotožnil s
úvahou odvolacího soudu, podle níž přihlížel ke (konkrétními okolnostmi však
nijak neodůvodněnému) hledisku, že od doby, kdy vznikla nemajetková újma, do
podání žaloby uplynulo třináct let s tím, „že z objektivního pohledu následky
neoprávněného zásahu odeznívají.“ V (tehdy, pozn. dovolacího soudu) dovoláním
napadeném rozsudku ze dne 10.
března 2009 se v pasáži, v níž má být odůvodněno
určení výše náhrady nemajetkové újmy v penězích ve prospěch žalobkyně d),
odvolací soud sice uvádedl vázanost závěry vyslovenými ve zrušovacím rozhodnutí
dovolacím soudem, avšak, jak již bylo zdůrazněno, fakticky neuvedl jakékoliv
relevantní skutečnosti, kterými by přezkoumatelně zdůvodnil výši takto
přisouzené relutární satisfakce. Opakovaně však zmiňoval bez dalších
konsekvencí, že se tato žalobkyně narodila sedm let po předmětném zásahu. Nebylo proto možno odpovědně zjistit jaké konkrétní a přezkoumatelné okolnosti
byly odvolacímu soudu podkladem pro určení výše náhrady nemajetkové újmy v
penězích ve vztahu k žalobkyni d). Nebylo proto ve své podstatě možné se ani
vyjádřit k tomu, jak, resp. jak dalece se na tomto rozhodnutí projevila
skutečnost, pokud odvolací soud jako k pomocnému hledisku přihlédl k
ustanovení § 444 odst. 3 obč.zák. Současně Nejvyšší soud poznamenal, že
vzhledem k tomu, že pro určení výše požadované relutární náhrady jsou rozhodná
výlučně hlediska vyplývající z ustanovení § 13 odst. 3 obč. zák., která se
upínají ke konkrétním jedinečným okolnostem posuzovaného případu, není
opodstatněné porovnávat (jak to ve svém tehdejším dovolání jinak činila
dovolatelka) výši relutární satisfakce přisuzované soudy v jiných sporech. Vrchní soud v Praze následně rozsudkem ze dne 24. dubna 2012, č.j. 1 Co
468/2008 – 205, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k čtvrté
žalobkyni B. N. tak, že zamítl v odstavci II výroku žalobu co do částky
150.000,- Kč; jinak rozhodnutí potvrdil (tj. do výše 50.000,- Kč). Současně
rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění odvolací soud uvedl, že rodiče se objektivně nemohou čtvrté
žalobkyni věnovat, tak jak by mohli, nebýt zdravotního vztahu její sestry a že
jejich omezené časové možnosti mohou mít vliv na nejrůznější aktivity čtvrté
žalobkyně, ať již společenské, kulturní či sportovní. Odvolací soud měl za to,
že život čtvrté žalobkyně se nemohl nijak komplikovat, protože se narodila do
rodiny, kdy její chod již byl 7 let narušen a soužití s hendikepovaným nelze
považovat za nenormální. Navíc uvedl, že soužití s hendikepovanou sestrou
přináší žalované i další podměty, jakými jsou respekt k životu, empatie,
vytváření osobních vzorců chování pro budoucí život k vlastním rodičům,
schopnost přizpůsobit své potřeby a zájmy potřebám a zájmům naléhavějším, a ve
svém souhrnu nelze působení hodnotit pouze tak, že jen negativně ovlivňují
zdravý osobnostní vývoj čtvrté žalobkyně. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. dubna 2012, č.j. 1 Co 468/2008
– 205, podala čtvrtá žalobkyně včasné dovolání k Nejvyššímu soudu. Má za to, že
argumentace odvolacího soudu ohledně pozitiv života s postiženým člověkem je
nepřípadná, ač je jistě pravdivá. To však nemění nic na tom, že k zásahu do
života zde došlo a že jde o zásah velmi závažný, a proto všechny tyto pozitivní
aspekty získá za cenu velmi závažného zásahu do práva na rodinný život.
Rodiče
se dovolatelce nebudou moci tak věnovat jak by mohli, nebudou ji podporovat v
jejích aktivitách a pocítí tak rozdíl, ať již ve škole nebo v okruhu svých
kamarádů. Přiznaná částka 50.000,- Kč je zcela neodpovídající v porovnání se
vzniklou újmou a okolnostem případu. Dovolatelka proto navrhla zrušit rozsudek
odvolacího soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení. K podanému dovolání podala žalovaná vyjádření, kde uvedla, že částka určená
odvolacím soudem je přiměřená a odvolací soud rozhodl správně. Žalovaná proto
navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, resp. zamítl jako nedůvodné. Dovolací soud po té, co přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
další související zákony, uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou
zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o.s.ř.), stalo se tak ve lhůtě vymezené
ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními
znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Podle ustanovení § 11 občanského zákoníku, má fyzická osoba právo na ochranu
své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti,
jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Podle ustanovení § 13 odst. 1 občanského zákoníku, fyzická osoba má právo se
zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu
její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno
přiměřené zadostiučinění. Podle ustanovení § 13 odst. 2 občanského zákoníku, pokud by se nejevilo
postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné
míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má
fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Dovolatelka se domáhala ochrany osobnosti, především pak práva na soukromí a
rodinný život podle ustanovení § 11 obč. zák, kdy v důsledku porodu vedeného ze
strany žalované non lege artis, se narodila postižená K. N., sestra
dovolatelky. Z nálezu Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 16/04 ze dne 4. května
2005 vyplývá, že součástí soukromého života je také i život rodinný, který v
sobě musí zahrnovat právo na vytváření a rozvíjení vztahů s dalšími lidskými
bytostmi, tak aby bylo možné taky rozvíjet a naplňovat vlastní osobnost. Shodně
se k právu na rodinný život chráněnému článkem 32 odst. 4 Listiny základních
práv a svobod a článkem 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod vymezuje i judikatura Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 31. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 3361/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 31. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4091/2011, schválený k uveřejnění ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolací soud již v dříve zmíněných kasačních rozhodnutích uvedl, že při
stanovení výše relutární náhrady obecně platí, že pojmenování a posouzení
jednotlivých hledisek významných pro rozhodnutí o požadované náhradě
nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 a 3 obč.
zák., je nutno poukázat
na skutečnost, že tyto jednotlivé aspekty je třeba vážit v jejich vzájemných
souvislostech, přičemž musí jít o takové skutečnosti, které mohou mít
opodstatněně pro rozhodnutí věci význam. Dovolací soud přitom zejména v rozsudku č. j. 30 Cdo 4380/2009 – 191,
konstatoval, že „smyslem peněžitého zadostiučinění podle § 13 odst. 2 obč. zák. je výhradně zmírnění následků nemajetkové újmy na osobnosti fyzické osoby. Určení výše zadostiučinění v penězích se musí opírat o zcela konkrétní a
přezkoumatelná hlediska posuzovaného případu. Takovému požadavku nevyhovuje
rozhodnutí, jež v zásadě uvádí pouze okolnosti (byť spíše jen v náznaku), které
by přisouzenou náhradu nemajetkové újmy v penězích měly zřejmě limitovat“. Samotný zásah do ochrany osobnosti je zásahem, který je objektivně způsobilý
vyvolat nemajetkovou újmu, spočívající buď v porušení či v pouhém ohrožení
ochrany osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální jednotě. Takový zásah
je už ve své podstatě něčím negativním, a tudíž ze strany státu i ze strany
fyzické osoby je něčím nežádoucím. Proto je takový zásah státem zakázán a také
sankciován zákonnými prostředky. Ačkoli tento zásah je v průběhu času
proměnlivý a může být doprovázen i pozitivními vlivy, je třeba ho hodnotit jako
skutečnost, která nepříznivě ovlivňuje život a důstojnost fyzické osoby, a
proto již z její podstaty není možné vyvodit pozitivní skutečnosti pro osobu,
do jejíchž práv bylo objektivně a nezákonně zasaženo a která se ochrany před
tímto zásahem domáhá u soudu. Není dobře myslitelné, aby zásah, proti kterému
je poskytována právní ochrana, soud hodnotil jako skutečnost, která má
dlouhodobě pozitivní účinky na dovolatelku a v důsledku toho je způsobilá
snížit výši přiznaného finančního zadostiučinění. A to navíc za situace, kdy
soud uvedené důsledky (empatie, respekt k životu atd.), tj. údajný pozitivní
působení na dovolatelku nemá za prokázané, jsou to pouhé domněnky, byť v obecné
rovině mohou být platné, jak připouští i dovolatelka. Dovolatelka je nepochybně
doživotně ovlivněná nenapravitelnou situací, která v její rodině nastala a v
konečném důsledku na ni může morálně působit, nicméně je třeba zvážit i její
úsilí, tuto situaci (do níž se narodila) přijmout a vyrovnávat se s ní. Jinak řečeno, samotný zásah do ochrany osobnosti, na základě kterého se
dovolatelka dožaduje ochrany svých osobnostních práv, nemůže být současně i
okolností, která snižuje výši přiznaného finančního zadostiučinění; takové
chápání zásahu by bylo kontraproduktivní a není v souladu se zákonem, ani v
souladu s primární funkcí ochrany osobnosti, tj. satisfakční funkcí. Proto hodnocení odvolacího soudu je nepatřičné a nelze se totožnit s jeho
závěrem, že v souhrnu tedy nelze působení těchto podmětů hodnotit jen tak, že
pouze negativně ovlivňují zdravý osobnostní vývoj čtvrté žalobkyně a se
zřetelem k tomuto a k hledisku přiměřenosti je odpovídající částka 50.000,- Kč,
která je způsobilá přiměřeně nemajetkovou újmu zmírnit.
Finanční zadostiučinění požadované v konkrétním případě je prostředkem, který
má za účel zmírnit nepříznivé následky zásahu vůči dovolatelce. K možným
účinkům satisfakčních prostředků je třeba přistupovat uvážlivě a diferenciovaně
a teprve na základě konkrétních zjištění dovozovat míru, v jaké mohl v
konkrétním případě a ve vztahu k jedinečně určité fyzické osobě působit, resp. spolupůsobit na zmírnění následků zásahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 26. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4312/2011). Takto nicméně v daném případě
postupováno nebylo. Současně dovolací soud konstatuje, že se dovolatelka již dříve domáhala také
preventivně - sankční funkce ochrany osobnosti (viz. č. l. 32), kterou odvolací
soud nijak nepromítl do výše přiznaného finančního zadostiučinění. Přičemž jak
již dříve uvedl Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1231/2011, že „preventivně - sankční funkci zadostiučinění nelze
uplatňovat u každého zásahu do osobnostních práv; je však nicméně nezbytné
posoudit vhodnost jejího použití v konkrétním případě, zvláště pak tehdy, kdy
skutečně hrozní opakování podobných zásahů do ochrany osobnosti, a kdy je třeba
žalovanou od podobných zásahů odradit. Proto za situace, kdy se dovolatelka
domáhá preventivní a sankční funkce, je třeba adekvátně zdůvodnit, zda a proč
se bude k této funkci přihlížet a jak se uplatnění této funkce promítne do
celkové výše přiznané finanční náhrady za způsobenou nemajetkovou újmu.“
Odvolací soud však otázku preventivně – sankční funkce v konkrétním případě
nijak nezkoumal. Odvolací soud tak nesprávně aplikoval ustanovení § 11 a 13 obč. zák., kdy
nesprávně vyložil pojem „zásah do ochrany osobnosti“ a následně z něho vyvodil
následky, které měly mít vliv na přiznání nižšího finančního zadostiučinění. Současně opominul vliv preventivní funkce peněžního zadostiučinění, tak jak je
užíván v judikatuře dovolacího soudu
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud náležitě a komplexně nezhodnotil všechny
rozhodné okolnosti pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích ve smyslu
ustanovení § 13 odst. 2 a odst. 3 obč. zák., a proto nelze v dotčeném rozsahu
rozsudek odvolacího soudu, považovat za správný. Nejvyšší soud proto toto
rozhodnutí, bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.), zrušil (§ 243b odst. 2 a 3 o.s.ř.) a věc mu vrátil soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3
o.s.ř.). S přihlédnutím k ustanovení § 221 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s § 243b odst. 5
o.s.ř. dovolací soud nařídil, aby v dalším řízení věc projednal a rozhodl jiný
senát Vrchního soudu v Praze, a to právě z důvodu, že zásadním způsobem nebyl
dodržen závazný právní názor vyslovený dovolacím soudem v předchozích dvou
zrušovacích rozhodnutích. Dovolací soud si je vědom skutečnosti, že institut
odnětí věci soudci je – již z povahy věci – krajním řešením, neboť se pro
výjimečně zjištěné skutečnosti, předvídané v ustanovení § 221 odst. 2 o.s.ř.,
účastníkům odnímá jejich zákonný soudce. Ústavně právnímu výkladu citované
procesní normy, který je zapotřebí již s ohledem na čl. 89 odst.
2 Ústavy České
republiky v soudní praxi reflektovat, se dostalo ztvrzení nálezem Ústavního
soudu ze dne 22. října 2009, sp. zn. IV. ÚS 956/09 (in http://nalus.usoud.cz),
který konstatoval, že použití tohoto ustanovení přichází v úvahu pouze tehdy,
je-li důvod k obavě, zda by řízení skončilo odpovídajícím způsobem, pokud by se
konalo před týmž senátem (samosoudcem) či soudem. Právě o takovýto případ se
podle názoru dovolacího soudu v posuzované věci jedná, když senát odvolacího
soudu, ačkoli tvrdil opak, již podruhé nerespektoval závazný právní názor
vyslovený dovolacím soudem, což mělo za následek nezanedbatelné prodloužení
doby soudního řízení. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí
o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale i náhradě
nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.