30 Cdo 3361/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v
právní věci žalobců a) M. Š., a b) M. Š., obou zastoupených advokátem, proti
žalované obchodní společnosti V., a.s., o ochranu osobnosti, vedené u Krajského
soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 14/2006, o dovolání žalobců proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. dubna 2007, č.j. 1 Co
21/2007-117, t a k t o :
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. dubna 2007, č.j. 1 Co 21/2007-117,
se zrušuje a věc se vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích, rozsudkem ze dne 4. října 2006, č.j.
11 C 14/2006-87, výrokem I. zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna
uveřejňovat
po dobu 14 dnů v internetovém deníku na první straně vydání omluvu s textem
uvedeným ve výroku. Výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna
uveřejnit ve vydání deníku Š. na 1 a 4 straně omluvu ve znění uvedeném ve
výroku. Výroky III. a IV. uložil žalované zaplatit prvnímu a druhé žalobkyni
každému z nich 100.000,- Kč na náhradu nemajetkové újmy podle § 13 odst. 2
občanského zákoníku (dále jen „o.z.“). Výroky V. a VI. zamítl žalobu aby
žalovaná byla povinna zaplatit každému žalobci náhradu nemajetkové újmy ve výši
900.000,- Kč a výrokem VII. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že při dopravní nehodě vozidla B. dne
31. ledna 2006 zemřel spolucestující – syn žalobců – P. Š. Dne 1. února 2006
uveřejnila žalovaná fotografie vraku vozidla s ohořelými tělesnými pozůstatky
sedících osob, z nichž jedna byla syna žalobců, a to na internetovém deníku a
na titulní straně deníku Š. a dále pak na čtvrté straně téhož deníku. Žalobci
podali žalobu na ochranu osobnosti, a to jednak ve vztahu k zemřelému synovi ve
smyslu ustanovení § 15 o.z. a dále za svou osobu za zásah do jejich soukromého
a rodinného života. Společným pro obě části žaloby bylo zveřejnění popisovaných
snímků na internetových stránkách deníku Š. a též v jeho konkrétním vydání.
Soud prvního stupně uzavřel, že u prvního požadavku žalobců nedošlo k zásahu do
jejich osobnostních práv, neboť zveřejněním snímků nedošlo ke snížení cti,
důstojnosti nebo úcty k zemřelému, byť způsob jejich uveřejnění je pro cíle
zpravodajství nevhodný. V druhém případě soud shledal zásah do osobnostních
práv žalobců chráněných ustanovením § 11 o.z., konkrétně do jejich práva na
soukromí a rodinný život, a to zveřejněním snímků, byť tento nebyl tak citelný
jako samotná ztráta blízké osoby a přiznal žalobcům finanční částku, která
představuje satisfakci za tento nepřípustný zásah.
O odvolání žalované rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. dubna
2007, č.j. 1 Co 21/2007-117, kterým rozsudek soudu prvního stupně změnil v
napadených vyhovujících výrocích ve věci samé ( III. a IV. ) tak, že zamítl
žalobu, aby žalovaná zaplatila každému ze žalobců 100.000,- Kč na náhradu
nemajetkové újmy. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů.
Na rozdíl od soudu prvního stupně neshledal odvolací soud neoprávněný zásah do
osobnostních práv žalobců, konkrétně do jejich práva na soukromí, uveřejněním
předmětných obrazových snímků. Uvedl, že soukromí, jako dílčí složka osobnosti
fyzické osoby, která požívá ochrany podle § 11 o.z., je vnitřní intimní sféra
jejího života vytvářená skutečnostmi jejího soukromého života, kdy účelem práva
na ochranu soukromí je, aby tyto skutečnosti nebyly zpřístupňovány veřejnosti
bez souhlasu této fyzické osoby. Právo na soukromí zahrnuje i právo na rodinný
život spočívající v udržování a rozvíjení vzájemných citových, morálních a
sociálních vazeb mezi nejbližšími osobami. Smrt syna žalobců jejich rodinný
život nereparovatelným způsobem narušila a jednoznačně tak zasáhla právě jejich
soukromí. Přestože uveřejnění fotografií i podle názoru odvolacího soudu mohlo
vést k přetrvávajícímu emočnímu působení a k vyvolávání nepříznivých
psychických stavů, není zásahem do shora vymezeného práva na soukromí, a to i
za situace, kdy to žalobci takto cítí, neboť nemohlo ovlivnit jejich citové,
morální, popř. sociální vazby a nezpřístupnilo ani vnitřní intimní skutečnosti
jejich života. Pro rozhodování v dané věci totiž nejsou právně významné
subjektivní pocity dotčených fyzických osob. Pokud by totiž byly, byla by
popřena stěžejní zásada, z níž se při rozhodování podle § 11 a násl. o.z.
vychází, a sice objektivní hledisko.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupci žalobců dne 7. května 2007
a téhož dne nabyl právní moci.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu, podali žalobci dne 2. července 2007
včasné dovolání. Podle poučení odvolacího soudu odvozují jeho přípustnost
z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen
\"o.s.ř.). Jako dovolací důvod uvádějí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá
na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b/ o.s.ř.).
Dovolatelé především poukázali na skutečnost, že i když odvolací soud vycházel
ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, došel k závěru, že ač uveřejnění
fotografií i podle jeho názoru mohlo vést k přetrvávajícímu emočnímu působení a
k vyvolání nepříznivých psychických stavů, není zásahem do práva na soukromí.
Odvolací soud pominul, že právo na soukromí je pouze dílčí částí všeobecného
osobnostních práva podle § 11 o.z., kde vedle dalších dílčích práv existuje i
právo na zdraví. Z lékařské zprávy a z účastnické výpovědi vyplynulo, že
zveřejněné fotografické snímky zasáhly přesvědčivým způsobem a intenzitou do
osobností obou žalobců, konkrétně do práva
na zdraví, neboť u obou dovolatelů došlo k závažným psychickým problémům.
Vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku, spočívajícího v zásadním
omezení práva na zdraví občana, by pociťovala nastalou nemajetkovou újmu jako
závažnou zpravidla každá fyzická osoba, která by se nacházela na místě
dovolatelů a je proto naplněna skutková podstata pro vznik nároků na náhradu
nemajetkové újmy v penězích. Dovolatelé v této souvislosti odkazují na
judikaturu Nejvyššího soudu ČR,
např. rozsudek sp. zn. 30 Cdo 2739/2006, ze dne 31.l.2007.
Dovolatelé proto navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu
byla vrácena k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se žalovaná nevyjádřila.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami, řádně
zastoupenými advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve
lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i
formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Dovolání
vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a
je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (poučení odvolacího soudu o
možnosti podat odvolání bylo v tomto směru chybné).
Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v souladu s
ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí
nelze
z hlediska výtek obsažených v dovolání žalobkyně považovat za správné (§ 243b
odst. 2 o.s.ř.).
Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně
vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud
je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím
důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen
přihlédnout
i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229
odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Ty se však z obsahu spisu nepodávají.
Jak již bylo uvedeno, dovolatelé uplatňují dovolací důvod ve smyslu ustanovení
§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Tento dovolací důvod se vztahuje na případy, kdy
je tvrzeno, že dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde tedy o
omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde
tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít
nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej
vyložil. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím
důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Jde tak především o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
Podle ustanovení § 11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti,
zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí,
svého jména a projevů osobní povahy. Podle ustanovení § 13 odst. 1 a 2 o.z. má
fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného
zásahu do práva
na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby
bylo dáno přiměřené zadostiučinění s tím, že pokud by se nejevilo postačujícím
toto (morální) zadostiučinění proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost
fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba právo na
náhradu nemajetkové újmy
v penězích.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do
osobnosti fyzické osoby podle § 13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti
splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou
újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v
její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být neoprávněný
(protiprávní) a musí zde být příčinná souvislost mezi tímto zásahem a újmou
vzniklou
na osobnostních právech fyzické osoby. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto
předpokladů vylučuje možnost nástupu sankcí podle ustanovení § 13 o.z.
Občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby podle ustanovení § 13 o.z.
se tedy uplatní u těch zásahů do osobnosti takové osoby chráněné všeobecným
osobnostním právem, které lze kvalifikovat jako neoprávněné (protiprávní).
Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu
s objektivním právem, t.j. s právním řádem.
Jestliže podle ustanovení § 11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své
osobnosti, a současně ustanovení § 13 téhož zákona fyzické osobě dotčené v její
osobnostní sféře dává mimo jiné právo požadovat z tohoto důvodu odpovídající
zadostiučinění (a to ať morální nebo případně i majetkové), je především třeba
ozřejmit, co je obsahem této zákonem předpokládané ochrany osobnosti.
Při vědomí mnohosti možných definic lze za osobnost považovat člověka jako
jednotlivce, jako subjekt poznání, resp. poznávání, prožívání a jednání ve své
společenské podstatě i individuálních zvláštnostech, jako nejmenší sociální
jednotku
i určitou psychofyzickou a sociálně psychickou strukturu. Z hlediska
psychologie
se osobnost může jevit jako historicky se krystalizující a vyvíjející se celek,
systém duševních (ale nepochybně i duchovních) vlastností a tendencí
jednotlivce, charakterových rysů, schopností, temperamentu, postojů, potřeb a
zájmů, vzdělání, náboženského a kulturního zaměření, přičemž jedním z
podstatných rysů osobnosti
je vědomí. Osobnost se projevuje jako dynamický systém, jehož rysy se mění
podle věkových stupňů přičemž dosahují relativně větší stálosti v dospělosti.
Psychologické vlastnosti osobnosti jsou zprostředkovány zvláštnostmi nervového
systému, které však samy o sobě neurčují charakter, zájmy a sklony člověka. Ty
se vytvářejí v procesu individuálního vývoje vlivem výchovy, výuky a
společenského prostředí vůbec, přičemž aktivita subjektu \"sebetvoření člověka
\" v průběhu vývoje roste. Podstatou osobnosti jsou její vztahy k vnímané
skutečnosti, k druhým lidem, ke kulturně společenským hodnotám, k aktuálnímu
stavu společensko - politického prostředí apod. Tyto vztahy
se projevují ve styku s lidmi, v jednání a chování člověka, jeho kulturními
výtvory apod. Každá osobnost má obecné vlastnosti všelidské povahy, zároveň
však odráží specifické historické podmínky své doby, národa, společenského
zařazení, povolání a má své svérázné, neopakovatelné rysy. Je tak mimo jiné i
produktem své doby a jejích podmínek, zároveň v té či oné míře svým podílem na
tom produkuje tuto dobu a její podmínky utvářením a přetvářením svého okolí.
Nelze samozřejmě opomenout ani fyzické složky osobnosti fyzické osoby, jako je
úroveň jejího zdraví, zvláštnosti vyplývající z jejího individuálního vzhledu a
stavby těla, příslušnosti k mužské nebo ženské populaci, konkrétní lidské rase,
apod. Přes mnohost těchto jednotlivých složek osobnosti je však nutno osobnost
fyzické osoby vždy vnímat v její ucelenosti
a nedělitelnosti.
Mnohočetnosti projevů jednotlivých stránek lidské osobnosti fyzické osoby
odpovídá i myslitelné široké spektrum možných neoprávněných zásahů proti
některé
z těchto složek osobnosti. Přesto však vždy bude takovým zásahem dotčena přímo
samotná osobnost fyzické osoby jako celek naznačených vlastností a
charakteristik. Protože se pak jedná o nejvlastnější, nejniternější a
nejintimnější sféru lidské osoby, jejíž dotčení zvenčí je zásahem dotčenou
fyzickou osobou velmi často pociťováno
se značně nepříznivou intenzitou, je proto nepochybně věcí zákona této
osobnostní sféře poskytovat příslušnou právní ochranu. Občanský zákoník proto
právo na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož
úkolem
je v občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a
její všestranný svobodný rozvoj. Jde o důležité rozvedení a konkretizaci článků
7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. Přitom v tomto
jednotném rámci práva
na ochranu osobnosti existují jednotlivá dílčí práva, která zabezpečují
občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby
jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity
osobnosti. Výčet těchto jednotlivých práv tak, jak jsou uvedena v občanském
zákoníku je pak pouze demonstrativní.
Již soud prvního stupně připomněl, že žalovaná zasáhla do práva žalobců
na soukromí a dosavadních těsných rodinných vazeb – konkrétně na uchování
památky po nejbližším rodinném příslušníkovi, neboť žalobci si stále vybavují
okolnosti úmrtí syna. Odvolací soud pak správně poukázal na skutečnost, že
právo na soukromí zahrnuje i právo na rodinný život spočívající v udržování a
rozvíjení vzájemných citových, morálních a sociálních vazeb mezi nejbližšími
osobami, přičemž jednou
ze základních zásad rozhodování podle § 11 násl. o.z. je objektivní hledisko.
Přes tuto skutečnost je patrné, že si odvolací soud zcela důsledně neujasnil
povahu předmětného zásahu.
Významnou ústavně chráněnou hodnotou osobnosti každé fyzické osoby
ve vztahu k ostatním subjektům ve společnosti vytvářené na rovném právním
postavení je soukromí fyzické osoby, neboli její osobní soukromí. Hluboký pocit
diskrétnosti
a intimity existující v základu každé lidské bytosti vyžaduje účinnou ochranu
soukromého osobního života. Bez ochrany soukromí by nebylo ani svobody.
Ustanovení § 11 o.z. hovoří o soukromí fyzické osoby, Listina základních práv a
svobod v čl. 7
o nedotknutelnosti soukromí osoby a v čl. 10 odst. 2 o ochraně před
neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života (tj. rodinného
soukromí), Úmluva
o ochraně lidských práv a základních svobod v čl. 8 o soukromém a rodinném
životě.
Výklad pojmu „osobní soukromí“ pak nelze nepřiměřeně restriktivně omezovat tak,
že by z něj byl vyloučen „vnější svět“, neboť respektování soukromého života
musí zahrnovat do určité míry i právo na vytváření a rozvíjení vztahů s dalšími
lidmi. Osobní soukromí fyzické osoby lze obecně vymezit jako vnitřní sféru
života fyzické osoby, která je vytvořena skutečnostmi jejího soukromého života
a jež je nezbytná pro její seberealizaci a další rozvoj. Občanské právo proto
musí s ohledem jak na oprávněné individuální zájmy fyzické osoby, tak na
nezbytné společenské potřeby vyváženě zabezpečovat, aby fyzická osoba měla
např. možnost podle svého vlastního uvážení
a sebeurčení svobodně rozhodnout, zda vůbec a v kladném případě v jakém
rozsahu,
v jaké formě a jakým způsobem mají být skutečnosti jejího soukromého života
zpřístupněny jiným subjektům (pozitivní složka), právě tak jako se úspěšně
vzepřít neoprávněným zásahům do jejího osobního soukromí ze strany jiných
subjektů
s rovným právním postavením (negativní složka). Soukromá sféra fyzické osoby, v
níž je zabezpečováno svobodně realizovat svou osobnost, vytváří základ její
celkové vnitřní jistoty a bezpečí (srovnej publikace Karl Knap, Jiří Švestka a
kol. „Ochrana osobnosti podle občanského práva“, 4. podstatně přepracované a
doplněné vydání, Linde Praha, a.s. 2004, str. 129 násl.). Je pak zřejmé, že
přes smrt fyzické osoby pravidelně dále
u osob jí nejbližších přetrvávají vytvořená a prožívaná rodinná pouta ve formě
piety, resp. kultu, přičemž jejich význam pro prakticky každou pozůstalou
fyzickou osobu
je nepopiratelný. Proto necitlivý neoprávněný zásah proti této chráněné sféře
fyzické osoby představovaný znemožněním realizace práva na pietu je zásahem do
soukromí, který podle okolností může odůvodnit potřebu ochrany pozůstalé
fyzické osoby podle ustanovení § 11 násl. o. z. Je-li pak takovým zásahem
současně např. znevážena samotná zemřelá fyzická osoba, pak přistupuje i
možnost postmortální ochrany této osoby podle § 15 odst. 1 o.z.
V daném případě popsaný zásah žalovaného spočívající ve zcela neopodstatněném
zveřejnění fotografií zpodobňujících mimo jiné též ohořelé tělesné pozůstatky
tragicky zesnulého syna žalobců neoprávněně postihl soukromí žalobců jako
nejbližších pozůstalých v oblasti prožívání a realizace piety ve vztahu k
zemřelému synovi. Je zřejmé, že tento neoprávněný zásah by byl jako závažný
pociťován obecně. Proto závěr odvolacího soudu, že v tomto případě se jednalo
pouze o subjektivní vnímání tohoto zásahu žalobci, není správný.
S ohledem na popsané skutečnosti nelze dovoláním napadený rozsudek Vrchního
soudu v Praze pokládat za správný (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Nejvyšší soud České
republiky proto toto rozhodnutí, včetně souvisejícího výroku o nákladech
řízení, zrušil
a vrátil věc uvedenému soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o.s.ř.). K
projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. ledna 2008
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu