30 Cdo 3367/2017-297
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta
Bičáka a soudců Mgr. Tomáše Mottla a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobkyně
HANZELLI, a. s., identifikační číslo osoby 25078119, se sídlem v Praze 1,
Revoluční 762/13, zastoupené JUDr. Jindřichem Vítkem, Ph.D., advokátem, se
sídlem v Praze 2, Šafaříkova 201/17, proti žalovaným 1) L. K., narozenému XY,
bytem XY, a 2) J. Č., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Miroslavem Valou,
advokátem, se sídlem v Bruntále, Jesenická 1757/5, o určení vlastnického práva,
vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 17 C 55/2016, o dovolání
žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 3. 2017, č. j.
11 Co 492/2016-197, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná 2) je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám jejího právního zástupce JUDr. Jindřicha Vítka, Ph.D.
Žalobkyně se domáhala určení, že vlastníkem pozemku parc. č. st. XY – zastavěná
plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. XY– rodinný dům, a pozemku
parc. č. st. XY – zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. XY
– rodinný dům, to vše zapsané v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro
Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště XY na listu vlastnictví č. XY pro
obec XY, katastrální území XY, je žalovaná 2), neboť darovací smlouva ze dne 4.
5. 2012, kterou došlo k nabytí vlastnictví žalovaným 1), je absolutně neplatná
pro obcházení zákona, resp. ustanovení o zajištění závazku propadnou zástavou.
Okresní soud v Bruntále (dále jen „soud prvního stupně“) určil, že vlastníkem
shora označených nemovitostí je žalovaná 2) (výrok I) a rozhodl, že žalovaní
jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 27
343,86 Kč (výrok II).
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalované 2)
napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil
žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně náhradu nákladů
odvolacího řízení ve výši 14 655 Kč (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalovaná 2) (dále též
„dovolatelka“), zastoupená advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), včasným
dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle §
243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.
1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2
zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozsudkům a
usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém
plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv
a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží,
Dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení (výrok II napadeného rozsudku
odvolacího soudu) není objektivně přípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť dovoláním napadeným výrokem, a to i v souhrnu nákladů řízení před
soudem prvního stupně i soudem odvolacím, bylo rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 50 000 Kč. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu vychází v prvé řadě z posouzení
naléhavého právního zájmu žalobkyně na určení vlastnického práva, kdy odvolací
soud dospěl k závěru, že naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k
nemovitostem může mít i osoba, která nebyla nebo není vlastníkem nemovitostí,
která nechce být zapsána jako vlastník nemovitostí v katastru, ale je osobou,
pro niž je určení vlastnického práva nutné z hlediska uplatnění jejích
vykonatelných pohledávek cestou soudního výkonu rozhodnutí či exekuce, přičemž
současně nemůže uspokojení vymahatelných pohledávek docílit například odpůrčí
žalobou. Dále pak vychází ze závěru o absolutní neplatnosti darovací smlouvy o převodu
předmětných nemovitých věcí ze dne 4. 5. 2012, uzavřenou žalovanou 2) jako
dárkyní a žalovaným 1) jako obdarovaným, a to s ohledem na „uznání dluhu ze dne
15. 9. 2011, ve kterém žalovaná 2) výslovně uznala svůj dluh vůči žalovanému 1)
jako věřiteli s tím, že současně sjednali dohodu, že v případě, že žalovaná 2)
nesplní svůj závazek vůči žalovanému 1) do 15. 4. 2012, převede žalovaná 2) na
žalovaného 1) na zapravení dluhu předmětné nemovité věci,“ když uvedené smlouvy
je třeba posuzovat ve vzájemné souvislosti. Nadto ve vztahu k posouzení darovací smlouvy a listiny označené jako uznání
dluhu odvolací soud uvedl, že obě listiny již byly předmětem posouzení v řízení
o určení neúčinnosti darovací smlouvy ze dne 4. 5. 2012 vedené u Okresního
soudu v Bruntále pod sp. zn. 12 C 27/2013, kdy nejprve rozsudkem tohoto soudu
ze dne 24. 10. 2013, č. j. 12 C 27/2013-190, byla vyslovena neúčinnost darovací
smlouvy a posléze v odvolacím řízení byl rozsudek okresního soudu změněn
rozsudkem krajského soudu ze dne 12. 9. 2014, č. j. 11 Co 255/2014-238, jímž
byla darovací smlouva shledána absolutně neplatnou. Stejný závěr byl následně
přijat i v řízení vedeném u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 6 C
128/2013, v němž byla posuzována stejná darovací smlouva, avšak ve vztahu k
jiným nemovitostem. S odkazem na judikaturou Ústavního soudu opakovaně
zdůrazňovanou zásadu předvídatelnosti soudních rozhodnutí, odvolací soud
uzavřel, že účastníci předmětného řízení mohou i v tomto případě důvodně
předpokládat, že darovací smlouva bude posouzena stejně jako v řízení o určení
její neúčinnosti. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. tak nemůže založit námitka
dovolatelky, že žádná zástavní smlouva nebyla mezi oběma žalovanými sjednána,
žádná zástava nepropadla, ani nebyla věřiteli přenechána za sjednanou cenu,
když zastavení předmětných nemovitostí nebylo nikdy mezi oběma žalovanými
sjednáno, neboť touto námitkou toliko vyjadřuje svůj nesouhlas s právním
posouzením zjištěného skutkového stavu odvolacím soudem, avšak žádnou otázku
hmotného práva tím nevymezuje.
Není úkolem dovolacího soudu, aby na podkladě
odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval právní otázky, na jejichž
vyřešení napadené rozhodnutí záviselo. K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, může dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy,
je-li dovolání přípustné. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3
o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal
žalovanou 2), jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího
řízení představovaných odměnou advokáta za sepis vyjádření k dovolání ve výši 3
100 Kč podle § 9 odst. 4 písm. b) a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996
Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, paušální náhrady hotových
výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky 300 Kč a 21% sazby daně z přidané hodnoty [§
137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.]. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.