U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Simonem v
právní věci žalobců a) A. S., b) J. L., i) J. G., zastoupených Ladislavem
Ejemem, advokátem se sídlem v České Lípě, Eliášova 998, proti žalované České
republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská
424/16, o zaplacení nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod
sp. zn. 15 C 71/2013, 15 C 95/2013, 15 C 83/2013, o dovolání žalobců proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2014, č. j. 72 Co 42/2014-91,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky podle § 243c odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona
č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, předsedou senátu (§ 243f odst. 2 o. s. ř.) odmítl dovolání žalobců, neboť neobsahuje zákonem předepsané náležitosti. Nedostatek náležitostí spočívá v tom, že dovolání neobsahuje vymezení
přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). Žalobci v dovolání pouze
uvádějí, že nesouhlasí s tím, že pokud si nezvolili společného zmocněnce podle
ust. § 44 odst. 2 trestního řádu, jak jim bylo uloženo usnesením Krajského
soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 3. 2008, sp. zn. 49 T 9/2004, ztratili tím v předmětném řízení veškerá svá procesní práva, která
jim v trestním řízení náležela, včetně práva na doručení konečného rozhodnutí,
a řízení pro ně dnem doručení předmětného usnesení skončilo. Dále namítají, že
nedošlo k promlčení jejich nároku na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřeně
dlouhé řízení, neboť řízení pro ně doposud nebylo pravomocně skončeno, když jim
nebyl doručen rozsudek. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že předpokladem projednání
dovolání je vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237
o. s. ř. Z dovolání musí být zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací
praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného
či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována
rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud
má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo
1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo
2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením
Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí
Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz,
usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz). Rovněž Ústavní soud ve zmíněném usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13 potvrdil, že
„[k] tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného
obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení § 241a
odst. 2 o. s. ř.).“
Ústavní soud se dále k otázce vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil, že: „(…) novelizace občanského soudního
řádu (zákon č. 404/2012 Sb., který zavedl nově povinnost pro dovolatele uvést,
v čem konkrétně spatřuje splnění přípustnosti dovolání) řešila přetížení
Nejvyššího soudu neúměrným množstvím podaných dovolání
v občanskoprávních a obchodních věcech, které Nejvyšší soud nestíhal v
přiměřené lhůtě vyřizovat. Novela chtěla reagovat i na to, že ,velmi často se
objevují případy, kdy kvalita dovolání sepisovaných advokáty je na opravdu
nízké úrovni. Nejčastěji se jedná o dovolání,
v nichž advokáti zaměňují ustanovení občanského soudního řádu o přípustnosti
dovolání
s dovolacími důvody (...)?
(viz důvodová zpráva k zákonu č. 404/2012 Sb.). Z
toho plyne, že záměrem novely (v podobě vytvoření příslušné nové náležitosti
dovolání) byla regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a
preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou
přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že
dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury
Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá. To v
konečném důsledku může snížit finanční náklady potenciálních dovolatelů za
dovolací řízení. Konečně smyslem zakotvení této nové obligatorní náležitosti
může být i urychlení dovolacího řízení, protože důsledně vzato je Nejvyššímu
soudu advokátem dovolatele interpretována jeho vlastní judikatura, což může
Nejvyššímu soudu práci ulehčit (byť tím nebude vázán).“
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání žalobců trpí
vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat a která nebyla žalobci
odstraněna v zákonné lhůtě (§ 241b odst. 3, § 243b a § 243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. ledna 2015
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu