U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové, Ph. D. a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a Mgr Víta Bičáka
v exekuční věci oprávněné Raiffeisenbank a. s., se sídlem v Praze 4, Hvězdova
1716/2b, identifikační číslo osoby 49240901, zastoupené JUDr. Petrem Topinkou,
advokátem se sídlem v Praze 1, Spálená 29, proti povinnému L. P., zastoupenému
Mgr. Janem Nedomou, advokátem se sídlem v Novém Malíně, Nový Malín 426, pro
146.193,17 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 19
EXE 246/2011, pověřeným soudním exekutorem JUDr. Dalimilem Mikou, Exekutorský
úřad Klatovy, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 1. dubna 2014, č. j. 24Co 214/2014-151, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud v Písku usnesením ze dne 27. 11. 2013, č. j. 19 EXE 246/2011-112,
zastavil exekuci na majetek povinného, nařízenou usnesením Okresního soudu v
Písku ze dne 14. 3. 2011, č. j. 19 EXE 246/2011-2, podle pravomocného a
vykonatelného rozhodčího nálezu rozhodce JUDr. Jany Kurkové ze dne 29. 4. 2010,
č. A 2009/00975, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 146.193,17 Kč s
příslušenstvím (výrok I.). Dále rozhodl, že oprávněná je povinna uhradit
právnímu zástupci povinného Mgr. Janu Nedomovi a povinnému částku 24.345,- Kč
(výrok II.) a pověřenému soudnímu exekutorovi JUDr. Dalimilu Mikovi,
Exekutorský úřad Klatovy, nepřiznal právo na náhradu nákladů a odměnu (výrok
III.). Soud prvního stupně exekuci zastavil dle ustanovení § 268 odst. 1 písm.
h) o. s. ř., neboť rozhodčí nález, který je v souzené věci exekučním titulem,
byl vydán na základě neplatné rozhodčí doložky.
Odvolací soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil ve
výroku I. a ve výroku III. A dále ve výroku II. usnesení změnil tak, že
oprávněná je povinna zaplatit povinnému náhradu nákladů řízení ve výši
13.757,70 Kč do tří dnů od právní moci k rukám advokáta povinného Mgr. Jana
Nedomy. Odvolací soud uzavřel, že vzhledem k zákonné úpravě a konstantní
judikatuře, dle níž pokud byla rozhodčí doložka sjednána mezi účastníky tak, že
rozhodce bude vybrán blíže neurčeným „správcem seznamu“, a to ze seznamu, který
je veden soukromou právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem podle
§ 13 rozhodčího řádu, je takové ujednání absolutně neplatné, neboť rozhodce
není stanoven dostatečně jednoznačně a transparentně, dopředu není případný
rozhodce přímo určen a ani není označen stálý rozhodčí soud. Námitka oprávněné
odvolávající se na povinnost soudu přerušit řízení dle § 35 odst. 2 zákona č.
216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů ve znění účinném po
novele č. 19/2012 Sb. (dále též jen „ zák. č. 216/1994 Sb.“) není případná,
neboť povinnost soudu zastavit exekuci v každém jejím stádiu dle § 268 odst. 1
písm. h) o. s. ř. z důvodu neplatné rozhodčí doložky vyplývá z aktuální
judikatury Nejvyššího soudu, který rozhodoval dle zákona č. 216/1994 Sb. ve
znění účinném od 1. 4. 2012 stejně jako soudy nižších instancí.
Oprávněná napadla rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku I. dovoláním, jehož
přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř. Dle jejího názoru je nezbytné, aby
Nejvyšší soud jako soud dovolací jinak posoudil klíčovou právní otázku
vyřešenou odvolacím soudem. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně)
pominul závaznou právní úpravu § 35 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení (ve znění
účinném od 1. 4. 2012) a exekuční řízení zastavil dle obecného ustanovení o. s.
ř., tedy v rozporu se zásadou lex specialis derogat legi generali. Pokud soud
výslovnou úpravu § 35 zákona o rozhodčím řízení nerespektoval, porušil tak
nejen zásadu přednosti speciálního právního předpisu, ale i Ústavou a Listinou
zakotvenou povinnost jednat pouze na základě zákonného zmocnění, v jeho mezích
a stanoveným způsobem, která platí pro všechny orgány státní moci, včetně
soudů. Exekuční soud je v případě naplnění podmínek § 35 odst. 1 zákona o
rozhodčím řízení povinen postupovat podle § 35 odst. 2 zákona o rozhodčím
řízení, tedy exekuci přerušit a povinnému uložit, aby podal návrh na zrušení
rozhodčího nálezu, a nemůže ze své vlastní vůle aplikovat žádné případně
podpůrně použitelné ustanovení o. s. ř., neboť by tím porušil ústavní limity
své pravomoci a popřel základní právní zásadu přednosti speciálního právního
předpisu před obecným, zakotvenou i v § 44 zákona o rozhodčím řízení. Oprávněná
navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že exekuce se
přerušuje a povinnému se ukládá, aby do 30 dnů podal u příslušného soudu návrh
na zrušení rozhodčího nálezu, eventuálně, aby napadené rozhodnutí i rozhodnutí
soudu prvního stupně zrušil. Po lhůtě k podání dovolání oprávněná podáním ze
dne 18. 2. 2015 doplnila dovolání.
Dovolání oprávněné není podle § 237 o. s. ř. přípustné neboť rozhodnutí
odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. května 2014, sp. zn. 21 Cdo
174/2014, uveřejněné pod číslem 53/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, usnesení ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012,
uveřejněné pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c
odst. 1 věty první o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013
odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se nezdůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. března 2015
JUDr. Miroslava J i r m a n o v á, Ph. D.
předsedkyně senátu