30 Cdo 34/2003
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní věci
nezletilé A. T., zastoupené Okresním úřadem v K. jako opatrovníkem, dcery M.
T., státního občana Italské republiky, zastoupeného Úřadem pro
mezinárodněprávní ochranu dětí se sídlem v Brně, Benešova č. 22, zastoupeného
na základě plné moci advokátem, a H. T., zastoupené advokátem, o navrácení
dítěte, vedené
u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 11 Nc 295/2000, o dovolání matky
nezletilé proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. listopadu 2001, č.
j. 13 Co 384/2001-163, t a k t o :
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 6.listopadu 2001, č. j. 13 Co 284/2001 –
163, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
o náhradě nákladů řízení, včetně náhrady státem placených nákladů řízení. Soud
prvního stupně vycházel ze zjištění, že otec nezletilé toto řízení vyvolal na
podkladě mezinárodní Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů
dětí, která byla ratifikována Českou republikou a vstoupila v platnost dne 1.
března 1998, přičemž byla publikována ve Sbírce zákonů pod číslem 34/1998 Sb.
Podle znění Úmluvy se soud zabýval pouze těmi skutečnostmi, které by jej
opravňovaly buď nařídit navrácení dítěte, pokud bylo dítě přemístěno
protiprávně podle čl. 3 Úmluvy, nebo návrh zamítnout, pokud by bylo zjištěno,
že jsou splněny podmínky pro užití čl. 13 této Úmluvy. Soud prvního stupně
zkoumal listiny, aby podle jeho tvrzení bylo možno usoudit na skutečný postoj
otce nezletilé k jejímu (aktuálnímu) pobytu v České republice. Soud prvního
stupně připomněl, že mezi rodiči nezletilé nebylo v řízení sporu o tom, že již
před vycestováním matky do České republiky měli neshody, které řešili
prostřednictvím svých právních zástupců. Faktem též zůstalo, že předtím, než
matka nezletilé odjela
s dcerou do České republiky dne 31. července 2000, rodina v podstatě formálně
fungovala, účastníci společně hospodařili, matka nepracovala, a byla na otci i
finančně závislá. Otec rodinu ekonomicky zabezpečoval, ale (matka s otcem)
spolu příliš nekomunikovali. Matka s nezletilou odcestovala a otec se
domníval, že (obě) jedou na krátké prázdniny do České republiky. Proto také
otec po několika týdnech požadoval telefonicky na matce, aby se vrátila (do
Itálie). Matka se však vrátit odmítla.
Soud prvního stupně toto chování matky posoudil s přihlédnutím k článku 3 písm.
a) Úmluvy jako protiprávní, neboť bylo porušeno právo otce péče o dítě, které
má s matkou společné. Před vycestováním do České republiky měla nezletilá
obvyklé bydliště v místě bydliště otce, tj. v Itálii ve městě Bergamo. Nikdy se
předtím v České republice na nynější adrese matky trvale nezdržovala, když
rodina žila do 31. července 2000 společně v Itálii.
Protože matka s navrácením dítěte do místa obvyklého bydliště v Itálii
nesouhlasila, bylo na ní, aby prokázala ve smyslu článku 13 písm. a) Úmluvy, že
buď otec ve skutečnosti nevykonával právo péče o dítě v době jeho přemístění
nebo souhlasil či později se smířil s jeho přemístěním, nebo podle článku 13
písm. b) zmiňované Úmluvy je zde vážné nebezpečí, že návrat by dítě vystavil
fyzické nebo duševní újmě, respektive je jinak dostal do nesnesitelné situace.
Soud prvního stupně dovodil, že otec rodinu do poslední chvíle před
vycestováním ekonomicky zabezpečoval, a v mezích svých možností se po skončení
svého zaměstnání společně s matkou o nezletilou staral. O dítě stále projevoval
a (i nadále) projevuje zájem. Z jeho postoje nevyplývá, že by souhlasil s
přemístěním nezletilé do České republiky, ani že by se později s touto
skutečností smířil.
Okresní soud v Klatovech však hodnotil jako odlišnou situaci, pokud se týče
předpokladů článku 13 písm. b) Úmluvy. Konstatoval, že matka nezletilé
navštívila
v souvislosti s rozvodovým řízením v Itálii odborníka na dětskou psychiatrii a
předložila o tom k důkazu soudu lékařskou zprávu, týkající se nezletilé z 26.
listopadu 1999. Z této zprávy vyplývá, jakými problémy trpěla matka v soužití
s otcem nezletilé a současně ze závěrů psychodiagnostického hodnocení nezletilé
je zřejmé, že je matka schopna zajistit harmonický psychický vývoj nezletilé.
Bude tak požadováno, aby (nezletilá) byla svěřena do výchovy matky již vzhledem
k věku a silnému citovému poutu, které dceru váže na matku. Stejně tak je
postava otce podstatná pro vyvážený vývoj dítěte, mělo by (proto) být zaručeno
setkávání nezletilé s otcem. Matka též soudu předložila zprávu psycholožky
PhDr. T. N., která koresponduje s již uvedenou zprávou.
Z této zprávy též vyplývá, že nezletilá je dobře adaptována na prostředí v
Čechách. To potvrzuje i zpráva bývalého Okresního úřadu v K. ze dne 27. února
2001. Matka o nezletilou dobře pečuje, nezletilá je klidná a spokojená,
hovoří dobře česky. Nezletilá je v pořádku i po zdravotní stránce. Přechod do
nového prostředí pro nezletilou neznamenal žádné trauma.
Soud prvního stupně dál vycházel z vyjádření znalce PhDr. M. M.,
z něhož vyplynulo, že (případný) pobyt nezletilé u otce v Itálii bez
přítomnosti matky by znamenal pro dítě nadlimitní náročnou a traumatizující
situaci, která by mohla vážně narušit další psychický vývoj dítěte. Pro
nezletilou je jednoznačně výchovně přijatelné prostředí, které je spojeno s
matkou. Znalec nemohl posoudit, zda je toto prostředí
v České republice nebo v Itálii, stejně tak se nevyjádřil ke vztahům mezi otcem
a nezletilou. Ze závěrů dále vyplývá, že nezletilá vzhledem ke své věkové
úrovni není schopna rozlišovat zeměpisné kvality, ale nejdůležitějším faktorem
pro dítě je toho času matka, která je nezastupitelná.
Soud prvního stupně dále uvedl, že okolnosti vztahu mezi matkou a nezletilou
jsou důležité za situace, kdy otec předložil jako důkaz návrh na zahájení
řízení o rozvod manželství ze dne 6. září 2000 a zároveň předložil rozhodnutí
Krajského soudu města Bergamo ze dne 13. listopadu 2000, jímž byla nezletilá
svěřena do péče otce, který se má tak postarat o její výchovu, vzdělání a
výživné, přičemž matce se povoluje návštěva dcery v bydlišti otce po
předcházející domluvě. Sám otec v rámci uvedeného řízení se vyjádřil, že se o
nezletilou po všech stránkách postará, matku sice nevylučuje z kontaktu s
nezletilou, ale na výchově dítěte by se podílel on ve spolupráci se svými
příbuznými.
Za tohoto stavu soud prvního stupně dospěl k závěru, že navrácení dítěte do
místa bydliště otce v Itálii by je vystavilo duševní újmě, nebo je dostalo do
nesnesitelné situace, neboť by se nezletilá musela vrátit buď do nefunkčního
prostředí nebo do výchovy otce, když není pochyb o tom, že by rozsudek
předložený otcem byl místními úřady vykonán. Za tohoto stavu by při vyloučení
matky z výchovy nezletilé došlo
k narušení dalšího psychického vývoje dítěte, což by bylo pro dítě nadlimitně
traumatizující. Matka je (přitom) v současné době pro dítě nezastupitelná.
Proto soud
s odkazem na článek 13 písm. b) Úmluvy návrhu otce na vydání nezletilé
nevyhověl.
Proti tomuto rozsudku Okresního soudu v Klatovech se odvolal otec nezletilé.
O tomto odvolání pak rozhodl Krajský soud v Plzni, který rozsudkem ze dne
6. listopadu 2001, č. j. 13 Co 384/2001-163, rozsudek soudu prvního stupně
podle ustanovení § 220 občanského soudního řádu (dále jen \"o. s. ř.\")
změnil tak, že nařídil navrácení nezletilé otci s tím, že matka je povinna
předat nezletilou do patnácti dnů od doručení písemného vyhotovení rozsudku
(současně zamítl návrh na předběžnou vykonatelnost rozsudku). Rozhodl též o
náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, včetně náhrady státem placených
nákladů řízení.
Odvolací soud v písemném odůvodnění svého rozhodnutí ve věci samé především
uvedl, že soud prvního stupně zjistil skutkový stav v rozsahu, který tvoří
spolehlivý základ pro rozhodnutí ve věci, a z něj také odvolací soud vycházel.
Takto poukázal na skutečnost, že nezletilá A. se narodila v Itálii a zde také
se svými rodiči, jejichž manželství bylo uzavřeno dne 23. října 1993, od svého
narození bydlela. Dne 31. července 2000 matka s nezletilou odcestovala se
souhlasem otce na krátkodobý pobyt k rodičům do České republiky. Z důvodů
prohlubující se manželské krize však posléze návrat do Itálie odmítla.
Krajský soud dále vyslovil souhlas s názorem soudu prvního stupně, pokud dospěl
na základě takto zjištěného skutkového stavu k názoru, že toto chování matky
bylo z hlediska článku 3 Úmluvy protiprávní, protože (takto) porušila právo
otce péče
o dítě. Naproti tomu se však již odvolací soud neztotožnil se závěry okresního
soudu, že matka nezletilé prokázala existenci důvodů uvedených v ustanovení
článku 13 písm. b) Úmluvy, pro něž nevznikla povinnost nařídit bezodkladné
navrácení dítěte. Odvolací soud připomněl, že v řízení nebylo mezi účastníky
sporu o tom, že jejich manželství již delší dobu před vycestováním matky
nebylo v pořádku, a že každý z nich se snažil tento nepříznivý stav určitým
způsobem řešit. Rozhodla-li se následně matka nezletilé manželskou krizi
vyřešit trvalým návratem do České republiky a tedy opuštěním jejich společného
bydliště v Itálii, pak lze připustit, že její chování nevybočovalo z běžných
zvyklostí, neboť takto reaguje v takové situaci řada žen. (Avšak) z pohledu
práva otce, kdy se společně s matkou podílel (byť - s ohledem na jeho pracovní
vytížení - v menší míře) na výchově nezletilé, a který je ve výkonu rodičovské
zodpovědnosti rovnoprávným rodičem vedle matky, není možno podle odvolacího
soudu tento stav z právního hlediska tolerovat.
Odvolací soud zdůraznil, že sám nezpochybňuje závěry psychologů, že vztahy mezi
nezletilou a její matkou jsou velmi těsné, založené na hlubokém citovém vztahu,
avšak současně je třeba přihlédnout zejména k závěru PhDr. Mi. M., že návrat
nezletilé do Itálie k otci by byl pro ni traumatizující a mohl by narušit její
další psychický vývoj, to však za předpokladu, že by mělo dojít k navrácení
nezletilé, aniž by se tam s ní vrátila její matka. V žádném případě tyto
negativní důsledky související
s návratem nezletilé do Itálie nejsou spojovány s osobou otce. Sama matka
tvrdila, že dcera nemá k otci negativní vztah. S přihlédnutím k účelu Úmluvy
odvolací soud konečně dovodil, že popsaný pro dítě traumatizující stav byl
vytvořen matkou, která opustila Itálii před právním dořešením vztahů
vyplývajících z manželství s otcem nezletilé. Pokud by se dítě dlouhodobě
nezdržovalo mimo své obvyklé bydliště, nedocházelo by k traumatizaci návratem.
Podle názoru krajského soudu bude především na matce, jaký postup v zájmu
nezletilé ve věci jejího navrácení otci zvolí, aby jí návrat co nejvíce
usnadnila. Současně poukázal na článek 19 Úmluvy s tím, že rozhodnutí
o návratu dítěte vydané podle této Úmluvy se nedotýká věcné úpravy práva péče o
dítě.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 31. ledna 2002, přičemž matce
byl doručen téhož dne.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Plzni podala matka nezletilé dne
15. února 2002 včasné dovolání. Dovolatelka výslovně uplatňuje dovolací důvod
ve smyslu ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., avšak z obsahu, resp. formulací
dovolání se podává též uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b)
o. s. ř. Dovolání vychází z přípustnosti podaného dovolání podle ustanovení §
237
odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolatelka mimo jiné kriticky poukazuje na to, že podle jejího názoru odvolací
soud nesprávně hodnotil důkazy, a to zejména tím, že pominul rozhodné
skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány či vyšly za řízení najevo,
přičemž
v některých případech lze shledat v hodnocení důkazů odvolacím soudem z
hlediska jejich důležitosti, závažnosti a pravdivosti logický rozpor.
Dovolatelka připomněla, že odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu
dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že chování matky bylo ve
smyslu čl. 3 Úmluvy protiprávní, přestože se z její strany jednalo o
přirozenou reakci na nastalou krizi manželství. Matka se rozhodla tuto krizi
vyřešit opuštěním společného bydliště v Itálii a trvalým návratem do České
republiky, čímž její chování nevybočovalo z běžných zvyklostí. Dovolatelka
soudu předložila znalecké posudky z oboru psychologie a psychiatrie, zatímco
otec pouze tvrdil, že tyto posudky jsou nepravdivé,
a že nesouvisí s projednávanou věcí, avšak ničím jejich závěry nevyvrátil.
Odvolací soud (sice) nezpochybňoval závěry těchto znalců, nicméně se jimi
příliš nezabýval, protože dovodil, že zejména závěr PhDr. M. je založen na
předpokladu, že by mělo dojít k navrácení nezletilé bez její matky. Úmluva však
jasně mluví o navrácení dítěte, avšak o druhém rodiči se nijak nezmiňuje. Čl.
13 Úmluvy stanoví předpoklady, kdy soudní orgán není povinen nařídit navrácení
dítěte, kdy jeho písm. b) dopadá na případy, kdy je vážné nebezpečí, že návrat
dítěte by je vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do
nesnesitelné situace. Soud měl tento předpoklad posuzovat pro případ, kdy by
došlo k navrácení nezletilé, ať s dovolatelkou nebo bez ní.
Dovolatelka proto navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil
a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatelka pak v následném podání uvedla, že rozhodnutím italských soudů byla
nezletilá svěřena do její výchovy a péče, takže vyslovila předpoklad, že podané
dovolání patrně může být později vzato zpět. To se však do současné doby zatím
nestalo.
K uvedenému dovolání se otec nezletilé, ani její opatrovník nevyjádřili.
Dovolací soud uvážil, že dovolání matky nezletilé bylo podáno oprávněnou
osobou, řádně zastoupenou advokátem, podle ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř.,
stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o. s. ř., je
charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a
odst. 1 o. s. ř. Dovolání vychází z dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b)
a odst. 3 o. s. ř. Dovolává se pak přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1
písm. a)
o. s. ř. Dovolací soud jen doplňuje, že odvolací soud v poučení obsaženém v
jeho rozsudku nesprávně uvedl, že proti tomuto jeho rozhodnutí není dovolání
přípustné. Zde tak zřejmě přehlédl, že v daném případě se nejednalo o věc
upravenou zákonem
o rodině, jak to má na mysli ustanovení § 237 odst. 2 písm. b) o. s. ř., ale
podstata věci naopak vycházela z právní úpravy podávané zmiňovanou Úmluvou.
Dovolací soud poté přezkoumal napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni
v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že
dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nelze z hlediska výtek
obsažených v dovolání žalované považovat za správné (§ 243b odst. 2 o. s. ř.).
Z ustanovení § 242 o. s. ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně
vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu.
Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i
uplatněným dovolacím důvodem.
Jak již bylo uvedeno, dovolatelka mimo jiné fakticky uplatňuje dovolací důvod
ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Tento dovolací důvod
reaguje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci, tj. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde
tedy o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ
jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně
použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej
vyložil. Přitom nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím
důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Aby podané dovolání mohlo mít úspěch, musí být ověřeno naplnění předpokladů
zmíněného dovolacího důvodu. Jde tak především o zjištění omylu soudu při
aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. Tento předpoklad je podle názoru
dovolacího soudu dán v tomto případě.
Podle čl. 3 zmiňované Úmluvy přemístění nebo zadržení se považuje za
protiprávní, jestliže a) bylo porušeno právo péče o dítě, které má osoba,
instituce nebo kterýkoliv jiný orgán buď společně, nebo samostatně, podle
právního řádu státu,
v němž dítě mělo své obvyklé bydliště bezprostředně před přemístěním nebo
zadržením, b) v době přemístění nebo zadržení bylo toto právo skutečně
vykonáváno, společně nebo samostatně, nebo by bylo takto vykonáváno, kdyby
nedošlo k přemístění či zadržení.
Z dosud vyloženého vyplývá, že ač odvolací soud ve svém rozhodnutí odkazuje na
znění citované Úmluvy, přesto ji důsledně v rámci posouzení věci neaplikuje.
Bylo již uvedeno, že odvolací soud sám měl jinak za prokázáno, že manželství
rodičů nezletilé již delší dobu před vycestováním matky nebylo v pořádku, a že
každý z nich se snažil tento nepříznivý stav určitým způsobem řešit. Matka
nezletilé se (proto) následně rozhodla manželskou krizi vyřešit trvalým
návratem do České republiky a tedy opuštěním jejich společného bydliště v
Itálii. Sám odvolací soud připustil, že toto její chování nevybočovalo z
běžných zvyklostí, když takto reaguje v takové situaci řada žen. Odvolací soud
též zdůraznil, že sám nezpochybňuje závěry psychologů, že vztahy mezi
nezletilou a její matkou jsou velmi těsné, založené na hlubokém citovém vztahu,
přičemž podle závěru PhDr. M. M. by návrat nezletilé do Itálie k otci byl pro
ni traumatizující a mohl by narušit její další psychický vývoj, to však za
předpokladu, že by mělo dojít k navrácení nezletilé, aniž by se tam s ní
vrátila její matka.
Ač - jak již bylo uvedeno - podle čl. 13 písm. b) Úmluvy není soudní orgán
nebo správní orgán povinen nařídit navrácení dítěte, jestliže se prokáže, že je
vážné nebezpečí, že návrat by dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je
jinak dostal do nesnesitelné situace, odvolací soud fakticky zcela pominul jím
jinak zmíněná skutková zjištění, a v rozporu s uvedenou právní úpravou se
naopak zabýval okolnostmi, které
z hlediska právě uvedeného ustanovení Úmluvy nejsou právně významné, a na nich
pak své rozhodnutí založil. Jde především o jeho závěr, že \"negativní důsledky
související
s návratem nezletilé do Itálie nejsou spojovány s osobou otce, když sama matka
tvrdila, že dcera nemá k otci negativní vztah. Popsaný pro dítě traumatizující
stav byl vytvořen matkou, která opustila Itálii před právním dořešením vztahů
vyplývajících z manželství s otcem nezletilé. Pokud by se dítě dlouhodobě
nezdržovalo mimo své obvyklé bydliště, nedocházelo by k traumatizaci návratem
\". Podle názoru krajského soudu \"by tak bylo především na matce, jaký postup
v zájmu nezletilé ve věci jejího navrácení otci zvolí, aby jí návrat co nejvíce
usnadnila\".
Je zřejmé, že v tomto případě odvolací soud nebral v úvahu, že ve skutečnosti
sám dovodil na základě provedeného dokazování možnost nepříznivých (zejména
psychických) následků u nezletilé v případě jejího návratu do místa jejího
původního pobytu (čl. 13 písm. b/ Úmluvy) a místo toho fakticky zdůraznil, kdo
podle jeho názoru má na této situaci vinu (i když jinak řešení, které při
řešení manželské krize s otcem dítěte matka zvolila, soud ve skutečnosti
hodnotil jako standardní postup). Ač v tomto případě dovolací soud nemá
nikterak důvodu zpochybňovat kvalitu vztahu otce
k nezletilé a naopak, předpoklady obsažené v ustanovení čl. 13 písm. b) Úmluvy
jsou vztaženy k výlučnému zájmu dítěte objektivně je vyvarovat fyzické nebo
duševní újmě nebo jinak nesnesitelné situaci. Z této zásady však při svém
rozhodování odvolací soud důsledně nevycházel.
Za daného stavu odvolací soud danou otázku, zda vydání nezletilé A. případně
nebrání okolnosti předpokládané ustanovením § 13 písm. b) Úmluvy, neposoudil
zákonu přiléhavým způsobem. Dovoláním napadené rozhodnutí Krajského soudu v
Plzni tedy nelze z uvedených důvodů pokládat za správné (§ 243b odst. 2
o. s. ř.). Nejvyšší soud České republiky proto toto rozhodnutí zrušil a vrátil
věc uvedenému soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.). K
projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243d odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v
novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.)
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. ledna 2004
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu