USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobců a) nezl. AAAAA (pseudonym), nar. XY, bytem XY b) D. H., nar. XY, bytem XY, zastoupených JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem v Praze 2, Francouzská 171/28, proti žalované Fakultní nemocnici Hradec Králové, se sídlem v Hradci Králové, Sokolská 581, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 273/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2017, č. j. 3 Co 160/2015-400, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se žalobou na ochranu osobnosti ze dne 5. 11. 2010 domáhali po žalované zaplacení 1 000 000 Kč každému z nich jako náhrady nemajetkové újmy spojené s úmrtím jejich matky.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 6. 2015, č. j. 16 C 273/2010-358, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II), a ani Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Vrchní soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci v rozsahu výroku I včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Námitka žalobců, že se odvolací soud ve svém rozsudku nevyrovnal s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení, konkrétně, že se nedostatečně vypořádal s námitkou žalobců o neprovedení vyšetření zánětlivých markerů (např. CRP), nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, když své rozhodnutí dostatečně odůvodnil a s výše uvedenou námitkou žalobců se vypořádal na základě důkladného znaleckého dokazování.
Napadený rozsudek tak v daném směru nelze mít za nepřezkoumatelný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), neboť důvody, pro které odvolací soud nesouhlasil s náhledem žalobců na existenci příčinné souvislosti mezi jimi utrpěnou újmou a neprovedením vyšetření CRP u jejich matky, jsou v napadeném rozsudku dostatečně vysvětleny. Judikatura, na kterou žalobci odkazují v dovolání, směřuje na případy, kdy soud vůbec nedostál své povinnosti vypořádat se s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení, což není tento případ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.
2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2687/2007).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 11. 2018
JUDr. Pavel Simon předseda senátu