U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobkyně Fotovoltaická elektrárna Eliška - Čáslav s. r. o, identifikační číslo
osoby 289 194 08, se sídlem v Tuchlovicích, Hornická 639, zastoupené JUDr.
Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28,
proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1,
Letenská 525/15, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových,
se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 83/2013, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2016, č. j. 68 Co
452/2015-90, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se na České republice domáhala zaplacení 2 892 760,20 Kč s
příslušenstvím jako náhrady škody, jež jí měla být způsobena přijetím zákona č. 402/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny
z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonu (zákon o podpoře
využívání obnovitelných zdrojů), ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony. Uvedeným zákonem byl zaveden povinný odvod ze státní podpory vyplácené
dle zákona č. 180/2005 Sb. za elektřinu vyrobenou v období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2013 (dále jen „solární odvod“). Zavedení solárního odvodu podle žalobkyně
zásadním způsobem ovlivnilo její podnikání a ve svém důsledku představovalo
nucené omezení jejího základního práva vlastnit majetek, za což jí dle čl. 11
odst. 4 Listiny základních práv a svobod, dále jen „Listina“, náleží náhrada. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 9. 2015, č. j. 18 C 83/2013-51, žalobu zamítl. K odvolání žalobkyně Městský
soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně. Rozsudek odvolacího soudu napadla řádně zastoupená žalobkyně včasným dovoláním,
které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,
účinného od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Dovolací soud se v prvé řadě zabýval otázkou, zda je možné v řízení o náhradu
škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při
výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti
(notářský řád), dále „OdpŠk”, posuzovat existenci „rdousícího efektu“ solárního
odvodu tak, jak jej specifikoval Ústavní soud v plenárním nálezu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, uveřejněném pod č. 220/2012 Sb. V tomto směru
odvolací soud nepochybil, pokud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (a
rovněž Ústavního soudu) dospěl k závěru, že námitku likvidačního dopadu
solárního odvodu nelze s úspěchem uplatňovat v občanském soudním řízení, nýbrž
v řízení daňovém (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2015, sp. zn 32
Cdo 267/2015, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 10. února 2015, sp. zn. I. ÚS 2363/14). Je totiž primárně věcí finanční správy, aby velmi bedlivě v každém
konkrétním případě zvážila, jak zmírnit případné likvidační účinky, a to
případně i s ohledem na celkovou ekonomickou situaci daňového subjektu se
zohledněním jeho celkové daňové zátěže (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 2216/14). Tyto závěry bezpochyby dopadají i na řešenou
věc. Posouzení této otázky odvolacím soudem tudíž není ve smyslu § 237 o. s. ř. v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž Nejvyšší soud
na podkladě podaného dovolání neshledává důvod se odchýlit. Žalobkyně dovolacímu soudu dále předestřela otázku, zda je možné (za analogické
aplikace zákona č. 82/1998 Sb.) se na státu domáhat náhrady škody dle čl. 11
odst.
4 Listiny za nucené omezení vlastnického práva způsobené přijatou
legislativou. Možnost takového postupu dovozovala žalobkyně ze stanoviska pléna
Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09. Žalobkyně v této
souvislosti odvolacímu soudu vytýká, že důvod jejího nároku uplatněného žalobou
nespatřoval přímo v porušení čl. 11 odst. 4 Listiny, ale v legislativní
činnosti žalované, a že s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1124/2005, dospěl k závěru, že nebyla dána existence
odpovědnostního titulu jako jednoho z předpokladů odpovědnosti státu za škodu. Uvedená námitka žalobkyně se ovšem míjí s právním posouzením věci odvolacím
soudem. Z předložené otázky totiž plyne, že před jejím posouzením bylo nezbytné
zhodnotit otázku, zda došlo k protiústavnímu omezení vlastnického práva
žalobkyně. Odvolací soud proto postupoval správně, pokud se v prvé řadě zabýval
možnými protiústavními důsledky zákonných opatření zavádějících solární odvod a
odkázal na nález Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, ve kterém Ústavní soud
dovodil, že tato opatření jsou v souladu s ústavním pořádkem. Odvolací soud
následně uzavřel, že v projednávané věci nelze rozhodnout o neústavnosti těchto
opatření. Současně, jak už bylo výše uvedeno, odvolací soud ani nemohl zkoumat
existenci individuálních ústavně nepřípustných (likvidačních) důsledků těchto
opatření. Je tedy zřejmé, že pokud odvolací soud nemohl dojít k závěru o
protiústavním omezení vlastnického práva žalobkyně, nepříslušelo mu ani
posuzovat, zda žalobkyni příslušela náhrada podle čl. 11 odst. 4 Listiny. Z
toho rovněž plyne, že odvolací soud ve svém rozhodnutí nebyl povinen zkoumat,
zda je možné se za analogického použití zákona č. 82/1998 Sb. domáhat na státu
náhrady škody z titulu porušení čl. 11 odst. 4 Listiny. Na základě výše
uvedeného je možné uzavřít, že rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení výše
předestřené otázky nespočívalo, a daná otázka tak přípustnost dovolání ve
smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. února 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu