30 Cdo 351/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v
právní věci žalobce Ing. V. P., zastoupeného advokátem, proti žalované obchodní
společnosti V.-L.-P., a.s., zastoupené advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u
Krajského soudu v Plzni pod
sp. zn. 19 C 8/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 23. srpna 2005, č.j. 1 Co 19/2005-170, t a k t o :
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. srpna 2005, č.j. 1 Co 19/2005-170,
se ve výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé,
a ve výrocích o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, zrušuje a věc se
vrací v tomto rozsahu uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15. prosince 2004, č.j. 19 C 8/2003-144,
zamítl žalobu, aby žalovaná na své náklady uveřejnila do tří dnů od právní moci
rozsudku na titulní straně periodické tiskoviny P. d. omluvu žalobci se
zvýrazněným nadpisem, písmem na titulní stránce obvyklým v tomto znění:
\"Omluva panu Ing. V. P.: Dne 5.6.2002 byl na titulní stránce tohoto listu
uveřejněn článek redaktorky T. M. \"Strana hájí kandidátku, ta ji v soukromí
napadá\". V tomto článku byly použity v souvislosti s osobou pana Ing. V. P.,
kandidáta politické strany Cesta změny do parlamentních voleb, nepravdivé,
neověřené a nactiutrhačné údaje. Touto cestou se panu Ing. V. P. omlouváme.
V.-L.- P., a.s., vydavatel P. d.\". Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Žalobce spatřuje neoprávněný zásah do svých osobnostních práv textem článku s
názvem \"Strana hájí kandidátku, ta ji v soukromí napadá\", zveřejněném v P. d.
dne 5.6.2002, konkrétně ve výrocích, \"idiotsky fungujícího lídra, neznalého,
závislého hlupáčka, který zkazil, co se dalo\". Soud prvního stupně vyšel ze
zjištění, že žalobce kandidoval v parlamentních volbách do Poslanecké sněmovny
Parlamentu České republiky v roce 2002 za politickou stranu Cesta změny v P.
k.,
za kterou kandidovala i MUDr. M. B. Ta byla majitelkou kina E. v P., které jako
informační středisko v souvislosti s volbami poskytla této politické straně.
Článek, jehož autorkou je redaktorka T. M., informuje o vnitřních poměrech v
politické straně, která kandidovala v parlamentních volbách v roce 2002. Osobní
názor na žalobce, lídra kandidátky v P. k., vyjádřila MUDr. M. B. ve své
e-mailové korespondenci svému synovi, přičemž tato korespondence byla přístupná
i dalším zaměstnancům kina E.. Jeden ze zaměstnanců ( Z. S.) obsah
korespondence MUDr. M. B. s jejím synem předložil tisku k ilustraci poměrů v
kině E. Soud s přihlédnutím k ustanovení § 11 a § 13 občanského zákoníku (dále
jen \"o.z.\") dospěl k závěru, že zveřejněním kritiky probíhající mezi
kandidáty politické strany Cesta změny, žalovaná pouze plnila svou ústavní
povinnost informovat veřejnost o poměrech v této politické straně ucházející se
o přízeň voličů v parlamentních volbách roku 2002. Hranice kritiky osob
vstupujících do politiky jsou širší než u jiných subjektů. Tím, že žalobce
kandidoval na prvém místě plzeňské kandidátky, vystavil se vědomě kontrole
svého jednání nejen ze strany spolustraníků, ale i ze strany spoluobčanů a
novinářů. Tak, jak byly údaje v článku zveřejněny, je zřejmé, že se vztahují k
tehdejší činnosti žalobce v politické straně, jíž byl členem. Soud uzavřel, že
ze strany žalované nedošlo k zásahu objektivně způsobilému narušit, popřípadě
ohrozit osobnostní práva žalobce chráněná ustanovením § 11 a násl. o.z.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 23. srpna 2005, č.j. 1
Co 19/2005-170, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že uznal
žalovanou povinnou na své náklady uveřejnit do tří dnů od právní moci rozsudku
na titulní straně P. d. omluvu žalobci v tomto zněni: \"Omluva panu
Ing. V. P.: Dne 5. 6. 2002 byl na titulní stránce tohoto listu uveřejněn článek
redaktorky T. M. \"Strana hájí kandidátku, ta jí v soukromí napadá\". V tomto
článku byly použity v souvislosti s osobou pana Ing. V. P., kandidáta politické
strany Cesta změny do parlamentních voleb, nactiutrhačné údaje. Touto cestou se
panu Ing. V. P. omlouváme. V.-L.-P., a.s., vydavatel P. d.\". Ve zbývající
části výroku ve věci samé, pokud byla žaloba zamítnuta ve slovech požadované
omluvy \"nepravdivé, neověřené a\" rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, avšak odchýlil
se v právním posouzení věci. Především uvedl, že kritika je nepochybně výkonem
práva a přísluší každému, tedy i žalované, ve smyslu čl. 17 Listiny základních
práv a svobod. Právo kritiky však musí mít své meze a těmi jsou i oprávněné
zájmy jiných osob. V dané věci předmětné výroky nelze podle jeho názoru
považovat
za oprávněnou kritiku. Výrazy užité ve vztahu k žalobci jsou vulgarismy, které
svojí hrubostí a urážlivostí musí zasáhnout každou osobu ve značné míře, tedy i
žalobce. Použití těchto výrazů neodůvodňovala ani atmosféra předvolební
kampaně, během níž byly uveřejněny. V předmětných výrocích shledal neoprávněný
zásah do osobnostních práv žalobce, neboť z objektivního hlediska jsou
způsobilé přivodit újmu na jeho osobnostních právech (zejména na cti a
důstojnosti, chráněné čl. 10 Listiny základních práv a svobod a ustanovením §
11 o.z.).
Při posouzení odpovědnosti žalované podle ustanovení § 13 o.z. odvolací soud
uvedl, že žalovaná se nemůže zbavit odpovědnosti za neoprávněný zásah
do osobnostních práv žalobce jen proto, že autorem uvedených výrazů je osoba
odlišná od vydavatele, případně jeho redaktora. Vyloučení odpovědnosti
vydavatelů za tzv. převzatá tvrzení lze připustit pouze výjimečně, např. u
referátů o projevech státních
a společenských činitelů, o jednání kolektivních orgánů apod.
Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupci žalované dne 6. října
2005, přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu (konkrétně proti jeho výroku, kterým byl
rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změněn a proti souvisejícím výrokům
o náhradě nákladů řízení) podala žalovaná dne 6. prosince 2005 včasné dovolání,
doplněné podáním ze dne 16. prosince 2005. Jeho přípustnost opírá o ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\"). Odkazuje
na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. s tím, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
To spatřuje zejména v tom, do jaké míry jako vydavatelka P. d. odpovídá za
autentické výroky třetích osob. Úkolem sdělovacích prostředků je přesně
sdělovat, resp. reprodukovat autentické výroky, eventuálně co bylo řečeno, o
čem bylo jednáno, co se odehrálo. Upozorňuje na to, že autentický výrok MUDr.
B. je nutno posuzovat s ohledem na to, že šlo o kandidátku politické strany
Cesta změny v parlamentních volbách v roce 2002. Vzhledem k jejímu postavení,
jako autorky výroků, je zřejmé, že se jedná o činitele v oblasti politiky.
Pokud tedy žalovaná přesně reprodukovala předmětné výroky a takto o nich
informovala, plnila pouze svoji povinnost a nemůže za ně nést odpovědnost.
Zveřejněné výroky rozhodně nebyly kritikou, kterou by prováděla žalovaná.
Nesprávný je též názor odvolacího soudu, že se žalovaná nemůže zprostit
odpovědnosti za neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce jenom proto, že
autorem dotčených výrazů je osoba odlišná od vydavatele. Vyloučení odpovědnosti
vydavatelky za tzv. převzatá tvrzení neznamená zneužití svobody slova a tisku.
Zveřejnění napadených údajů bylo plněním ústavní povinnosti žalované informovat
veřejnost o poměrech v politické straně, která se ucházela o přízeň voličů ve
volbách (článek 17 Listiny základních práv a svobod), za kterou žalobce a MUDr.
B. kandidovali. Jako politik se žalobce vědomě vystavil pozorné a ne vždy
objektivní kontrole svého jednání a chování, a to i ze strany členů stejné
politické strany, eventuálně i novinářů. Nevyhnutelnou stránkou výkonu veřejné
funkce je tedy nutnost větší míry tolerance k negativním postojům či
hodnocením, kterým se osoba veřejně činná vystavuje přijetím této funkce.
Z uvedených důvodů žalovaná proto navrhla, aby dovolací soud rozsudek Vrchního
soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se žalobce vyjádřil podáním na č.l. 198 spisu, jímž se
s napadeným rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnil.
Při posuzování tohoto dovolání dovolací soud vycházel z ustanovení části první
Čl. II. bodu 3 (ve spojení s bodem 2) zákona č. 59/2005 Sb., jímž byl změněn
občanský soudní řád, podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vydaným přede dnem účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném
podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu (dále opět
již jen \"o.s.ř.\")
ve znění účinném do 31. března 2005.
Dovolací soud uvážil, že dovolání žalované bylo podáno oprávněnou osobou, řádně
zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř. a stalo se tak
ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. Dále vzal v úvahu, že
dovolání je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými
ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. Opírá se o případ přípustnosti dovolání podle
§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Poté dovolací soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze přezkoumal
v dovoláním dotčeném výroku ve věci samé v souladu s ustanovením § 242 odst. 1
až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že v této části jej z hlediska výtek obsažených
v dovolání nelze považovat za správný (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).
Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně
vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud
je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím
důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen
přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm.
a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v
dovolání. Ty však z obsahu spisu seznány nebyly. Odlišná je však situace u
výtek obsažených v dovolání.
Dovolatelkou uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný
právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval
správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení
věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro
výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Podle ustanovení § 11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti,
zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí,
svého jména a projevů osobní povahy. Ustanovení § 13 téhož zákona fyzické osobě
dotčené
v její osobnostní sféře dává mimo jiné právo požadovat z tohoto důvodu
odpovídající zadostiučinění (a to ať morální nebo případně i majetkové).
Občanský zákoník právo
na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož obsahem
je
v občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její
všestranný svobodný rozvoj. Jde o zásadní rozvedení a konkretizaci článků 7, 8,
10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. V rámci jednotného práva na
ochranu osobnosti existující dílčí práva zabezpečující občanskoprávní ochranu
jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných
součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity osobnosti.
Odvolací soud (jak již bylo zmíněno) mimo jiné uvedl, že ze strany žalované šlo
v předmětném článku o výkon práva kritiky, přičemž výkon tohoto práva přísluší
ve smyslu čl. 17 Listiny základních práv a svobod každému (tedy i žalované). I
právo kritiky však musí mít své meze a těmi jsou oprávněné zájmy jiných osob.
Předmětné výroky však odvolací soud nepovažoval za oprávněnou kritiku s tím, že
šlo
o vulgarismy, které svojí hrubostí a urážlivostí musí zasáhnout každou osobu ve
značné míře, tedy i žalobce. Použití těchto výrazů neodůvodňovala ani atmosféra
předvolební kampaně, během níž byly uveřejněny. Proto v těchto výrocích shledal
neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce, když z objektivního hlediska
jsou způsobilé přivodit újmu na jeho osobnostních právech, zejména na jeho cti
a důstojnosti, chráněné čl. 10 Listiny základních práv a svobod a ustanovením §
11 o.z.
Dovolací soud připomíná, že právo a svoboda jsou obsahově omezeny právy jiných,
ať již tato práva plynou jako ústavně zaručená z ústavního pořádku republiky či
z jiných zábran daných zákonem chránících celospolečenské zájmy či hodnoty.
Právo vyjadřovat názory však mohou zbavit právní ochrany nejen obsahová
omezení, ale
i forma, jíž se názory navenek vyjadřují. Vybočí-li tak publikovaný názor z
mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti v demokratické společnosti, ztrácí
tím charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla
ocitá již mimo meze právní ochrany (obdobně srovnej nález sp. zn. III. ÚS
359/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 8, C.H. Beck, 1998, str.
367). Právo podle čl. 17 Listiny základních práv a svobod (dále jen
\"Listina\") je však zásadně rovno základnímu právu podle čl. 10 Listiny
(srovnej nález sp. zn. II. ÚS 357/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a
usnesení, sv. 9, C.H. Beck, 1998, str. 355), přičemž je třeba dbát na to, aby
s přihlédnutím k okolnostem každého případu jednomu z těchto práv nebyla
bezdůvodně dána přednost před právem druhým (obdobně srovnej nález sp. zn. IV.
ÚS 154/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, C.H. Beck, 1998,
str. 113).
V konkrétním případě je proto vždy nezbytné zkoumat míru (intenzitu) tvrzeného
porušení základního práva na ochranu osobnosti (osobní cti a dobré pověsti), a
to právě v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem
na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv (a jejich ochrany).
Zároveň je nutné, aby příslušný zásah bezprostředně souvisel s porušením
chráněného základního práva, tj. aby zde existovala příčinná souvislost mezi
nimi. K zásahu dochází pouze tehdy, jestliže mezi zásahem a porušením
osobnostní sféry existuje příčinná souvislost
a jestliže tento zásah v konkrétním případě přesáhl určitou přípustnou
intenzitu takovou mírou, kterou již v demokratické společnosti nelze tolerovat.
Dále je nutno respektovat
určitá specifika běžného periodického tisku, určeného pro informování nejširší
veřejnosti (obdobně srovnej nález Ústavního soudu ČR sp.zn. I. ÚS 156/99).
Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v zásadě vyplývá neujasněnost závěru o
tom, co bylo zásadním účelem předmětného článku, ač je to určující pro
posouzení opodstatněnosti uplatněného nároku. Přesto, že soud prvního stupně
především uvedl, že tento článek informoval o vnitřních poměrech v politické
straně, která kandidovala v parlamentních volbách v roce 2002, čímž žalovaná
plnila svoji ústavní povinnost informovat veřejnost, odvolací soud podstatu
článku spatřoval
ve výkonu práva kritiky, aniž by základ tohoto odlišného názoru blíže ozřejmil.
Přitom dotčený článek je ve své podstatě pojat jako informace čtenářům a
nikoliv jako kritický materiál žalované. Proto ani další úvahy odvolacího soudu
o možnosti zneužití svobody slova a tisku není možno za tohoto stavu zatím
považovat za přiléhavé.
Z uvedeného důvodu Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a
o.s.ř.) rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném výroku ve věci samé
a v souvisejících výrocích o náhradě nákladů řízení s přihlédnutím k ustanovení
§ 243b odst. 2 a 3 o.s.ř. zrušil a věc v uvedeném rozsahu vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení. K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1
o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. prosince 2006
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu