30 Cdo 352/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Františka Duchoně, JUDr. Karla Podolky, JUDr. Josefa
Rakovského a JUDr. Julie Muránské, v právní věci žalobce J. M., zastoupeného
advokátem, proti žalovanému Ministerstvu vnitra České republiky, se sídlem v
Praze 7, Nad Štolou č. 3, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 31 C 40/95, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v
Praze ze dne 28. září 1999 č.j. 1 Co 94/98-78 , takto:
I. Dovolání žalovaného se zamítá.
II.Žalovaný je povinen zaplatit na náhradu nákladů řízení žalobce jeho
zástupci, advokátu částku 1.075,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. září 1999 č.j. 1 Co 94/98-78 změnil
rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. února 1998 č.j. 31 C 40/95-51 tak,
že určil, že žalobce byl neoprávněně evidován v registru svazků spolupracovníků
Státní bezpečnosti jako osoba uvedená v ust. § 2 odst. 1 písm. b/ zákona č.
451/1991 Sb. Ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba ohledně uplatněného nároku
na náhradu nemajetkové újmy v penězích byl rozsudek soudu prvého stupně
potvrzen. Odvolací soud konečně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy
obou stupňů.
Odvolací soud v úvodu svého rozhodnutí se především ztotožnil s názorem soudu
prvého stupně, podle něhož je třeba neoprávněnou evidenci občana v materiálech
bývalé státní bezpečnosti považovat za neoprávněný zásah do osobnostních práv
takové osoby. Přitom za neoprávněnou evidenci je takto třeba považovat tu
evidenci, v níž byla fyzická osoba evidována, aniž by se ke spolupráci zavázala
v souladu s tehdy platnými interními předpisy právního předchůdce žalovaného.
Soud druhého stupně mimo jiné připomněl, že žalobce od počátku řízení popírá,
že by konkrétní závazek ke spolupráci s Vojenskou kontrarozvědkou (VKR), která
byla již od 1. prosince 1966 složkou Státní bezpečnosti, podepsal. Bylo proto
třeba zabývat se okolnostmi, za nichž k podpisu závazku došlo. Podle soudu v
průběhu řízení nebyla především prokázána vědomost žalobce, že P. V., který
podle obsahu osobního svazku vedeného na žalobce, jej zaevidoval jako
spolupracovníka, byl příslušníkem VKR. Zmíněný P. V. pak jako svědek v tomto
řízení vyloučil, že by žalobce býval byl spolupracovníkem Státní bezpečnosti. V
odvolacím řízení (výslovně) uvedl, že k vázacímu aktu se žalobcem podle
příslušné směrnice nedošlo. Odvolací soud proto dospěl ke skutkovému závěru, že
z výpovědi žalobce a svědka P. V. je zřejmé, že k podpisu "Slibu o spolupráci"
nedošlo u žalobce vědomě, t.j. že žalobce si nebyl vědom, že konkrétně P. V.
podepsal listinu, kterou se zavázal ke spolupráci s VKR jako složky Státní
bezpečnosti. Podle soudu s tímto závěrem není v rozporu ani výpověď svědka
JUDr. J. P., bývalého náčelníka oddělení Vojenské kontrarozvědky, který podle
zprávy o získání ke spolupráci ze dne 26. dubna 1988 a založené v osobním
svazku vedeném na žalobce, měl být přítomen vázacímu aktu. Z výpovědi tohoto
svědka totiž bylo podle soudu pouze zjištěno, že žalobce zná toliko ze
souvislosti, kdy s ním "bylo řešeno neoprávněné užití motocyklu a vzdálení se
od útvaru". Pokud tedy podle odvolacího soudu okolnosti podepsání "Slibu o
spolupráci" prokazují, že se žalobce nezavázal vědomě ke spolupráci s bývalou
Státní bezpečností, jeho zaevidování bylo v rozporu s příslušným interním
předpisem právního předchůdce žalovaného, odvolací soud na rozdíl od soudu
prvního stupně dovodil neoprávněnost evidence žalobce v materiálech bývalé
Státní bezpečnosti. O ohledem na difamující charakter této evidence proto byl
tento zásah do osobnostních práv žalobce posouzen jako neoprávněný a to zejména
jako zásah proti cti žalobce, který odůvodňuje přisouzení příslušného morálního
zadostiučinění.
Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 17. listopadu 1999.
Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. září 1999 a to proti
výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvého stupně, podal žalovaný dne 3.
prosince 1999 včasné dovolání.
Přípustnost tohoto dovolání dovolatel odvozuje z ustanovení § 238 odst. 1 písm.
a/ občanského soudního řádu (dále jen " o.s.ř."). Jako dovolací důvod dovolatel
výslovně zmiňuje naplnění předpokladů obsažených v ust. § 241 odst. 3 písm. c/
o.s.ř., t.j. vytýká tak, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění,
které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatel především
zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že žalobce mohl listinu "Slib spolupráce"
podepsat, aniž věděl, co podepisuje, takže se žalobce ke spolupráci s bývalou
Státní bezpečností nezavázal vědomě a byl tedy neoprávněně evidován jako její
spolupracovník. Dovolatel především zpochybňuje výpověď svědka V., který podle
dovolatele se zjevně od samého počátku snažil svojí výpovědí nepoškodit zájmy
žalobce. Přitom podle dovolatele výpovědi svědka V. jsou v rozporu s ostatními
důkazy, které byly v řízení provedeny. Odvolací soud takto neposuzoval všechny
výpovědi svědků ve vzájemné návaznosti, nevěnoval pozornost otázce jejich
hodnověrnosti. Výslovně pak připomíná výpověď svědka P. Dovolatel kromě toho
poukazuje na to, že soud prvého stupně správně posoudil okolnosti zpochybňující
existence naléhavého právního zájmu žalobce na realizaci jeho práva na ochranu
osobnosti.
K podanému dovolání podal žalobce písemné vyjádření, v němž s tímto dovoláním
vyslovuje nesouhlas. Naopak se žalobce ztotožňuje s dovoláním napadeným
rozsudkem Vrchního soudu v Praze, a proto navrhuje zamítnutí dovolání.
Dovolací soud za tohoto stavu uvážil, že dovolání žalovaného bylo podáno
oprávněnou osobou - účastníkem řízení, za kterého v dovolacím řízení jedná jeho
zaměstnanec mající právnické vzdělání ve smyslu ustanovení § 241 odst. 1
o.s.ř., přičemž se tak stalo ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1
o.s.ř. Dovolání je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými
ustanovením § 241 odst. 2 o.s.ř. Z obsahu dovolání i z obsahu soudního spisu
vyplývá, že dovolání vychází z možného případu přípustnosti dovolání podle §
238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Bylo též přihlédnuto k tomu, že dovolatel vytýká
rozhodnutí odvolacího soudu vady podřaditelné pod ustanovení § 241 odst. 3
písm. c) o.s.ř.
Na základě popsaných zjištění Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací
poté přezkoumal dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze v souladu s
ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že výtkám obsaženým v
dovolání nelze přisvědčit, takže z tohoto pohledu je třeba považovat napadené
rozhodnutí za správné.
S ohledem na znění ustanovení § 242 o.s.ř. je třeba konstatovat, že právní
úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu
rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem
dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Podle třetího odstavce
zmíněného ustanovení však dovolací soud přihlédne též k (případným) vadám
uvedeným v ustanovení § 237 o.s.ř., resp. v případech, kdy je jinak dovolání
proti napadenému rozhodnutí přípustné, též k vadám řízení které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, pokud tyto vady nebyly
uplatněny v dovolání. Dovolatel však ve svém dovolání žádný z případů, na něž
dopadá ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., neuvedl a ani z obsahu spisu se žádné
takové pochybení nepodává. Totéž lze říci o výskytu případné jiné vady, která
by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle ustanovení § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v
provedeném dokazování. Tento dovolací důvod míří na pochybení ve zjištění
skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo
podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí tedy jít o takové
skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po právní
stránce, a která nemá oporu v provedeném dokazování. K tomu může dojít tehdy,
jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ust. § 132 o.s.ř., protože
soud buď vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů
účastníků nevyplynuly nebo ani jinak nevyšli z řízení najevo, nebo jestliže
soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo
vyšly za řízení najevo, případně v hodnocení důkazů popřípadě poznatků, které
vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak z hlediska
závažnosti (důležitosti, zákonnosti, pravdivosti, věrohodnosti), je logický
rozpor a konečně jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo
být zjištěno způsobem vyplývajícím z ust. § 133 až § 135 o.s.ř.
Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí, odvolací soud se otázkou získání
skutkových základů pro své rozhodnutí náležitě a zákonu odpovídajícím způsobem
zabýval. Z napadeného rozhodnutí zcela jasně a přehledně vyplývá, o jaké důkazy
soud druhého stupně své rozhodnutí opřel a tyto provedené důkazy takto
odpovídajícím způsobem hodnotí. Z tohoto rozhodnutí nelze nikterak dovodit, že
by tímto postupem byl naplněn některý z výše uvedených předpokladů vztahujících
se k ust. § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. Ostatně ani samotné dovolání žalovaného
ve své podstatě necílí k žádnému z těchto předpokladů, když pouze subjektivně
zpochybňuje výpověď svědka V., případně se zmiňuje o výpovědi svědka P., z níž
se však opak závěru, k němuž dospěl odvolací soud, skutečně v žádném případě
nepodává. Jen na okraj je nutno zmínit, že nepřípadné je zmiňování dovolatelem
otázky existence či neexistence naléhavého právního zájmu na ochraně osobnosti,
když řešení této otázky vyplývá přímo z příslušných ustanovení občanského
zákoníku (§ 11 násl. citovaného zákona).
Z vyložených důvodů je proto patrné, že z hlediska dovolatelem uplatněných
důvodů dovolání je nutno dovoláním napadený výrok ve věci samé rozsudku
Vrchního soudu v Praze pokládat za správný (§ 243b odst. 1 o.s.ř.). Proto
Nejvyšší soud České republiky z uvedeného důvodu a aniž nařídil jednání (243a
odst. 1 o.s.ř.) podané dovolání žalovaného zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst.
4 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 věta prvá a § 151
odst. 1 o.s.ř. za situace, když dovolatel neměl se svým dovoláním úspěch,
zatímco v dovolacím řízení úspěšnému žalobci v tomto řízení vznikly náklady
spojené s jeho zastoupením advokátem (jeden úkon právní pomoci podle § 11 odst.
1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve spojení s § 9 odst. 3 písm. d) a § 7 též
vyhlášky ve výši 1.000,- Kč a jedna paušální náhrada hotových výdajů advokáta
ve výši 75,- Kč ve smyslu ustanovení § 13 odst. 3 cit. vyhlášky).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. prosince 2000
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Hana Straková