30 Cdo 3542/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Lenky
Dopitové v exekuční věci oprávněného města Znojmo, Obroková 10/12,
identifikační číslo osoby 00293881, proti povinnému J. D., zastoupenému Mgr.
Hubertem Müllerem, advokátem se sídlem ve Znojmě, Velká Michalská 194/8, pro
dvě částky po 500,- Kč, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 16 EXE
6875/2010 a 15 EXE 7213/2010, o dovolání povinného proti usnesení Krajského
soudu v Brně z 21. 8. 2012, č. j. 26 Co 133,134/2012, takto:
Dovolání se v části týkající se náhrady nákladů oprávněného odmítá, jinak, tj.
v části týkající se nákladů exekuce, se usnesení Krajského soudu v Brně z 21.
8. 2012, č. j. 26 Co 133,134/2012, a usnesení Okresního soudu ve Znojmě z 18.
1. 2012, č. j. 16 EXE 6875/2010-54 a 15 EXE 7213/2010-37, ruší a věc se v tomto
rozsahu vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Usneseními z 18. ledna 2012, č. j. 16 EXE 6875/2010-54, a 15 EXE 7213/2010-37,
okresní soud exekuce nařízené k vymožení částek 500,- Kč (představujících
blokové pokuty uložené městskou policií) částečně zastavil a návrhy povinného
na „úplné zastavení exekucí“ zamítl.
Napadeným rozhodnutím krajský soud (kromě toho, že obě věci spojil ke
společnému řízení) obě usnesení soudu prvního stupně „změnil“ tak, že návrhy,
jimiž se povinný domáhal zastavení exekucí i v částech týkajících se nákladů
exekucí vzniklých oprávněnému a soudnímu exekutorovi, zamítl. V předposledním
odstavci odůvodnění pak vysvětlil, že soud prvního stupně, byly-li exekuce
nařízeny i k vymožení jejich nákladů, návrhy povinného na zastavení exekucí
správně zamítl, a že tak bylo namístě potvrzení napadených výroků obou usnesení
soudů prvního stupně. Jestliže je odvolací soud přesto formálně změnil, stalo
se tak pouze z formulačních důvodů. Své rozhodnutí odvolací soud odůvodnil
závěrem, že podal-li oprávněný návrhy na nařízení exekucí 7. října a 25. října
2010, a jestliže povinný obě částky 500,- Kč zaplatil až 3. listopadu 2010,
tedy po zahájení obou exekučních řízení, pak zavinil, že exekuce byly částečně
zastaveny. Protože povinný náklady soudního exekutora a oprávněného nezaplatil,
nelze postupovat jinak než exekuci ponechat v běhu k vymožení jejích nákladů.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z rozporu napadeného rozhodnutí s
judikaturou Ústavního soudu (zejména s nálezy sp. zn. I. ÚS 2930/09, Pl. ÚS.
8/06 a II. ÜS 1540/08) povinný namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřuje v závěru
odvolacího soudu, že zaplatil-li vymáhané pohledávky (3. listopadu 2010) až po
zahájení obou exekučních řízení (7., resp. 25. října 2010), zavinil částečné
zastavení exekucí ve smyslu ustanovení § 87 odst. 2, 3 exekučního řádu, takže
je namístě, aby exekuce trvaly k vymožení nákladů soudního exekutora a
oprávněného. Tento závěr je podle dovolatelova názoru nesprávný, jelikož
odvolací soud nevzal v úvahu skutečnost, že povinný plnil dobrovolně ještě před
doručením obou usnesení o nařízení exekuce a exekučních příkazů, jež byly
vydány po zániku vymáhaných pohledávek a tedy bezdůvodně, v důsledku čehož
oprávněnému neměla být náhrada nákladů řízení přiznána (§ 150 o. s. ř.), a
pokud jde o náklady soudní exekutorky, základem pro výpočet výše její odměny –
protože fakticky nevymohla nic – měla být, řečeno slovy nálezu Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 1540/08, nulová částka.
Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1.července 2009 do 31.prosince 2012 (čl. II Přechodných ustanovení,
bod 12, zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, zákona č.
404/2012 Sb.), se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru
dospěl k závěru, že dovolání v části týkající se náhrady nákladů oprávněného
přípustné není, že však je přípustné (pro rozpor s judikaturou Ústavního i
Nejvyššího soudu), a tedy i důvodné v části týkající se nákladů exekuce.
Jelikož vady podle § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., které
by řízení činily zmatečným ani jiné vady řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s.
ř.), k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z
úřední povinnosti (§ 242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.), v dovolání namítány
nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán
uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3,
věta první o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu,
že – poněvadž povinný vymáhané pohledávky zaplatil až po podání návrhu na
nařízení exekuce – jsou dány důvody k dalšímu trvání exekuce pro vymožení
nákladů soudního exekutora a oprávněného.
Pokud je o část rozhodnutí týkající se náhrady nákladů řízení oprávněného, je
závěr odvolacího soudu, že zaplatil-li povinný „částky 500,- Kč + 500,- Kč“ dne
3. listopadu 2010, tedy teprve poté, co oprávněný podal návrhy na nařízení
exekuce dne 7. října 2010 ve věci sp. zn. 16 EXE 6875/2010 a dne 25. října 2010
ve věci sp. zn. 15 EXE 7213/2010, platí režim ustanovení § 87 odst. 2 věty
druhé exekučního řádu (podle níž náklady oprávněného hradí oprávněnému
povinný), v souladu s judikaturou a tedy správný.
Jinak tomu však je v části rozhodnutí týkající se nákladů exekuce.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy (a to nejen hmotného práva, ale i – a o takový případ jde v
souzené věci – práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy
vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).
Nejvyšší soud v usnesení z 3. prosince 2012, sp. zn. 20 Cdo 3907/2011, od jehož
závěrů nemá důvod se v projednávané věci odchýlit, s odkazem na své dřívější
usnesení z 29. ledna 2008, sp. zn. 20 Cdo 2765/2006, uvedl, že „o dobrovolné
plnění, jehož důsledkem je zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1
písm. g) o. s. ř., jde jen tehdy, jestliže k němu ze strany povinného došlo
mimo rámec výkonu rozhodnutí nařízeného některým ze způsobů vyjmenovaných v §
258 odst. 1 o. s. ř.“. Dále s odkazem na judikaturu Ústavního soudu
konstatoval, že „stejně tak i v exekučním řízení lze po nařízení exekuce splnit
vymáhanou povinnost dobrovolně (viz. nález Ústavního soudu z 1. března 2007,
Pl. ÚS 8/06, nebo např. nález z 24. listopadu 2010, sp. zn. I. ÚS 2134/09).
Dobrovolně lze plnit i po vydání exekučních příkazů (viz např. nález Ústavního
soudu ze dne 11. června 2009, sp. zn. II. ÚS 233/09). Za dobrovolné plnění mimo
rámec exekučního řízení lze však považovat jen takové plnění, ke kterému došlo
před doručením usnesení o nařízení exekuce (viz nález Ústavního soudu ze dne
29. července 2009, sp. zn. II. ÚS 1540/08, týkající se dobrovolného plnění v
souvislosti s výkladem § 5 odst. 1 vyhl. č. 330/2001 Sb., ve znění vyhlášky č.
233/2004 Sb.). Ostatní plnění je třeba považovat za taková dobrovolná plnění, k
nimž sice došlo v rámci exekučního řízení, avšak bez přímé účasti soudního
exekutora, která tudíž mají vliv na výši jeho nákladů“.
O případ dobrovolného plnění mimo rámec exekuce jde v souzené věci, jelikož
povinný vymáhané pohledávky, tj. obě částky 500,- Kč, zaplatil 3. listopadu
2010, tedy před doručením obou usnesení o nařízení exekuce (usnesení z 27.
října 2010, č. j. 16 EXE 6875/10-7, mu bylo doručeno dne 3. prosince 2010 a
usnesení z 22. listopadu 2010, č. j. 15 EXE 7213/10-7, dne 26. ledna 2011 /viz
doručenky na č.l. 10 a 7a příslušných exekučních spisů/).
Z uvedeného plyne, že nezabýval-li se krajský soud odvolací námitkou povinného,
že ten plnil dobrovolně před doručením usnesení o nařízení exekuce (ve věci sp.
zn. 15 EXE 7213/10 dokonce před jeho vydáním) a svůj závěr o nutnosti dalšího
trvání exekuce dovodil jen ze samotné skutečnosti, že bylo plněno teprve po
zahájení exekučního řízení, je jeho právní posouzení věci neúplné a tedy
nesprávné; poněvadž na tomto nesprávném právním posouzení napadené rozhodnutí
spočívá (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), Nejvyšší soud je v této části
(týkající se nákladů exekuce) bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) podle §
234b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a poněvadž důvody, pro něž bylo
zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního
stupně, zrušil i je a věc v tomto rozsahu okresnímu soudu vrátil k dalšímu
řízení (§ 243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i soud prvního stupně
závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle ustanovení
hlavy VI. exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. února 2014
JUDr. Vladimír M i k u š e k
předseda senátu