30 Cdo 3548/2019-368
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta
Bičáka a soudců Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Pavla Simona v právní věci
žalobkyně El NI?O, a. s., se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 572/11, IČO 26428504,
zastoupené JUDr. Alešem Dvouletým, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská
674/55, proti žalovaným 1) České republice – Úřadu průmyslového vlastnictví, se
sídlem v Praze 6, Antonína Čermáka 1057/2a, 2) České republice – Ministerstvu
financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, za niž jedná Úřad pro
zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží
390/42, o zaplacení 607 236 000 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 33/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2018, č. j. 35 Co 369/2018-340, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2018, č. j. 35 Co 369/2018-340,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 28. 6. 2017, č. j. 11 C
33/2013-236, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně se domáhala náhrady škody ve výši 607 236 000 EUR s
příslušenstvím, jež jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem
rezultujícím v nezákonné rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví (dále jen
„Úřad"), který poté, co jí poskytl informaci o způsobilosti zápisu, nejprve
zapsal v její prospěch dvě ochranné známky do rejstříku ochranných známek (dále
jen „rejstřík“), následně je však prohlásil za neplatné. Nejvyšší správní soud
rozhodující o správních žalobách, kterými žalobkyně napadla rozhodnutí Úřadu,
nepoložil Soudnímu dvoru Evropské unie (dále jen „SDEU“) předběžnou otázku
týkající se interpretace směrnice Rady 89/104/EHS (kterou se přibližují právní
předpisy členských států o ochranných známkách) a směrnici nesprávně vyložil.
2. Obvodní soud Obvodní soud pro Prahu 6 jako soud prvního stupně
rozsudkem ze dne 28. 6. 2017, č. j. 11 C 33/2013-236, zamítl žalobu o zaplacení
částky 607 236 000 EUR s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně z této částky od
14. 9. 2012 do zaplacení (výrok I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo
na náhradu nákladů řízení (výrok II).
3. Vyšel ze zjištění, že dne 29. 8. 2006 si žalobkyně u Úřadu ověřila
způsobilost zápisu dvou ochranných známek a v návaznosti na to podala
přihlášky, kterými požádala o jejich zápis do rejstříku. Dne 19. 3. 2007 Úřad
zapsal ve prospěch žalobkyně ochrannou známku č. 288416 ve znění „DURACELL" a
dne 22. 8. 2007 ochrannou známku č. 292152 ve znění „DURACELL ENERGY DRINK +“.
Dne 15. 11. 2007 žalobkyně uzavřela se společností El NI?O BEVERAGES, a. s., se
sídlem v Praze 1, Ovocný trh 572/11, IČO 27950395, licenční smlouvu, kterou jí
poskytla právo užívání těchto ochranných známek na dobu neurčitou za sjednanou
roční odměnu ve výši 5 000 Kč + DPH. Smlouva nebyla předložena Úřadu k
registraci. Dne 27. 7. 2009 vydal Úřad na návrh společnosti Duracell Batteries
BVBA, se sídlem Aarschot, Nijverheidslaan 7, Belgické království, rozhodnutí č.
j. O 440587/72231/2008/ÚPV, jímž byla za neplatnou prohlášena ochranná známka
č. 288416 ve znění „DURACELL“, a č. j. O-446788/72230/2008/ÚPV, jímž byla za
neplatnou prohlášena ochranná známka č. 292152 ve znění „DURACELL ENERGY DRINK
+“. Proti oběma rozhodnutím podala žalobkyně rozklad, který předseda Úřadu
zamítl rozhodnutími ze dne 16. 10. 2009, č. j. O-440587/48039/2009/ÚPV, a č. j.
O 446788/48038/2009/ÚPV. Rozhodnutí předsedy Úřadu žalobkyně napadla správními
žalobami. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2012, č. j. 8 Ca
372/2009-160, byla jako nedůvodná zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí
předsedy žalovaného ze dne 16. 10. 2009, č. j. O-440587/48039/2009/ÚPV, a
rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 7. 2013, č. j. 9 As
123/2012-136, byla zamítnuta kasační stížnost proti uvedenému rozsudku
Městského soudu v Praze. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2012,
č. j. 8 Ca 373/2009-170, byla jako nedůvodná zamítnuta její žaloba proti
rozhodnutí předsedy žalovaného ze dne 16. 10. 2009, č. j.
O-446788/48038/2009/ÚPV, a rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 10.
2013, č. j. 9 As 122/2012-135, byla zamítnuta kasační stížnost proti uvedenému
rozsudku Městského soudu v Praze. Dopisem ze dne 14. 9. 2012 žalobkyně
uplatnila nárok na náhradu ušlého zisku ve výši vyčíslené znaleckým posudkem,
Úřad jej podáním ze dne 7. 2. 2013 odmítl.
4. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil věc podle zákona č.
82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci
rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní
rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), a zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných
známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a
státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a
soudcích), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o ochranných
známkách“). Konstatoval, že rozhodnutí Úřadu nemohou představovat odpovědnostní
titul podle § 8 odst. 1 OdpŠk, neboť nebyla příslušným orgánem pro nezákonnost
zrušena či změněna. Řízení o prohlášení ochranné známky za neplatnou totiž není
svou povahou opravným prostředkem proti rozhodnutí o zápisu ochranné známky,
které neruší ani nemění, ale jde o specifické řízení umožňující prohlásit
ochrannou známku za neplatnou s účinky ex tunc, jestliže nesplňovala zákonem
stanovené podmínky zápisu. Poukázal přitom na judikaturu, podle níž není
oprávněn posuzovat případný nesoulad těchto rozhodnutí se zákonem. V daném
případě se nemůže jednat ani o nesprávný úřední postup podle § 13 odst. 1
OdpŠk, neboť žalobkyní tvrzené nesprávnosti našly svůj odraz v rozhodnutích,
která však nebyla zrušena a nelze posoudit jako nezákonná.
5. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek
soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), a rozhodl, že žalobkyně je povinna
zaplatit každé z žalovaných na náhradě nákladů odvolacího řízení 900 Kč (výrok
II).
6. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního
stupně i s jeho právním posouzením, měl za to, že soud prvního stupně správně
rozlišil skutečnosti podstatné pro odlišení nesprávného úředního postupu a
nezákonného rozhodnutí a odkázal na odůvodnění jeho rozsudku. Dále dovodil, že
nárok žalobkyně nelze shledat oprávněným ani s přihlédnutím k závěrům
vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo
2927/2010. Došlo-li k porušení unijního práva rozhodnutím orgánu veřejné moci,
může být nárok z odpovědnosti za škodu úspěšně uplatněn jen tehdy, bylo-li
porušení unijního práva zjištěno a rozhodnutí odklizeno při jeho přezkumu
pořadem práva (např. prostřednictvím žaloby u Evropského soudního dvora).
Teprve po odklizení takového rozhodnutí by žalobkyně byla aktivně legitimována
k uplatnění nároku na náhradu škody proti státu i mimo rámec podmínek § 7
OdpŠk, žaloba je proto předčasná. Dodal, že nárok na náhradu škody z titulu
nesprávné implementace směrnice Rady 89/104/EHS žalobkyně uplatnila až před
skončením řízení před soudem prvního stupně, a považoval tak za správné, že
soud prvního stupně tuto změnu žaloby nepřipustil usnesením ze dne 28. 6. 2017
(§ 95 o. s. ř.).
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně,
zastoupená advokátem, dovoláním.
8. Měla za to, že odvolací soud se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu
ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 796/2015, v němž dovolací soud dovodil, že
správní orgány i soudy jsou povinny vykládat a uplatňovat vnitrostátní právo „v
co možná největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice či jiného právního
předpisu Unie, k jehož implementaci slouží“, a také od rozsudku Nejvyššího
soudu sp. zn. 28 Cdo 2927/2010, podle něhož v případě porušení práva přiznaného
právním předpisem EU vzniká přímá odpovědnost státu za škodu, nikoli tedy podle
OdpŠk. Dále pokládala za Nejvyšším soudem dosud neřešené otázky
- zda závěr dovolacího soudu vyslovený v rozsudku sp. zn. 28 Cdo
2927/2010 týkající se přímo aplikovatelných norem EU je třeba vztáhnout i na
porušení směrnice EU,
- zda porušení unijního práva spočívající v nesprávné transpozici a
následně implementaci a nesprávné interpretaci a aplikaci směrnice
vnitrostátními orgány je nesprávným úředním postupem ve smyslu OdpŠk,
- zda v případě, že správní či soudní rozhodnutí je v rozporu s unijním
právem a judikaturou, platí, že takové rozhodnutí musí být nejprve zrušeno jako
nezákonné vnitrostátními orgány, aby bylo možno úspěšně uplatňovat nárok na
náhradu škody,
- zda lze v řízení o nároku na náhradu škody z porušení unijního práva
připustit možnost samostatného posouzení, zda v předcházejících správních nebo
soudních řízeních nedošlo k porušení unijního práva.
Zdůraznila, že svůj nárok odvozuje právě od porušení práva EU a judikatury
Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“), které se v řízení o prohlášení
ochranných známek za neplatné dovolávala. V řízení před Nejvyšším správním
soudem pak navrhovala předložit SDEU předběžnou otázku o (ne)možnosti souběžné
existence identických ochranných známek pro nekolidující si třídy výrobků a
služeb zapsaných pro hospodářsky si nekonkurující osoby, k tomu ale nedošlo a
soud vyložil unijní právo samostatně. Dovolatelka se přitom nemůže úspěšně
domáhat zrušení rozhodnutí o vyslovení neplatnosti ochranných známek v řízení u
SDEU ani vydání vnitrostátního rozhodnutí o porušení unijního práva. Navrhla,
aby dovolací soud rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil.
9. Žalovaná ve vyjádření k dovolání popřela, že došlo k nesprávné či
nedostatečné transpozici směrnice Rady 89/104/EHS, a vyjádřila přesvědčení, že
posuzovaná správní rozhodnutí jsou v souladu s unijním právem, nebyl proto
důvod pokládat předběžnou otázku SDEU. Ztotožnila se se závěrem odvolacího
soudu, že nedošlo-li ke zrušení či změně rozhodnutí o prohlášení ochranných
známek za neplatné, nemůže být žalobkyně úspěšná s nárokem na náhradu škody.
Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9.
2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
11. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu
oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a dovolací soud se tak
dále zabýval jeho přípustností.
IV. Přípustnost dovolání
12. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
13. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Dovolání je podle § 237 o s. ř. přípustné, neboť odvolací soud se
odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, zda se v
řízení o nároku na náhradu škody vzniklé porušením práva EU aplikuje OdpŠk a
zda pro založení odpovědnosti státu z důvodu porušení práva EU je nezbytnou
podmínkou zrušení či změna dotčeného rozhodnutí příslušným orgánem. Odpověď na
uvedenou otázku v sobě zahrnuje i odpověď na ostatní otázky žalobkyně.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
15. Dovolání je důvodné.
16. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již dříve vyřešil otázku,
jaké jsou obecně předpoklady vzniku odpovědnosti státu za újmu způsobenou
porušením práva EU (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2012, sp. zn.
28 Cdo 2927/2010, jakož i na něj navazující rozsudek ze dne 25. 4. 2018, sp.
zn. 30 Cdo 1945/2016; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz
).
17. V prvním z označených rozhodnutí s odkazem na judikaturu SDEU, jakož
i judikaturu nejvyšších soudů členských států (dále srov. též tam citovaná
rozhodnutí), Nejvyšší soud uvedl, že systém odpovědnosti za porušení unijního
práva je systémem autonomním, postaveným na odlišných podmínkách, než jaké
předpokládá zákon č. 82/1998 Sb. Členský stát tak nese odpovědnost za škodu
způsobenou porušením práva EU, byť tuto problematiku právní řád České republiky
výslovně neupravuje.
V rozhodovací praxi SDEU jsou konkrétní podmínky, za jakých odpovědnost státu
za porušení unijního práva dává vzniknout právu jednotlivce na náhradu škody,
konstruovány následovně:
- cílem porušeného právního předpisu je přiznání práv jednotlivcům;
právo na náhradu škody jednotlivci vzniká za situace, dopustí-li se členský
stát porušení takové normy unijního práva, která ve prospěch tohoto jednotlivce
zakládá dostatečně určitelné subjektivní právo, nebo chrání jeho právní zájem;
- porušení musí být dostatečně závažné, přičemž míra závažnosti se v
podmínkách unijního práva vykládá v závislosti na rozsahu volného uvážení
svěřeného daným předpisem vnitrostátnímu orgánu;
- mezi porušením povinnosti ze strany členského státu a škodou
způsobenou poškozenému musí existovat příčinná souvislost; v rámci posuzování
příčinné souvislosti je přitom třeba zkoumat, zda nedošlo k narušení příčinné
souvislosti jednáním či opomenutím jiného subjektu práva nebo zásahem vyšší
moci, anebo tím, že poškozený sám ke vzniku škody přispěl svým jednáním či
opomenutím, případně tím, že nesplnil svou zmírňovací povinnost ve vztahu ke
škodě.
18. Všechny tři podmínky (porušení unijního právního předpisu
přiznávajícího práva jednotlivci, dostatečná závažnost tohoto porušení a
příčinná souvislost mezi porušením právního předpisu a škodou) musí být splněny
kumulativně a platí pro jakýkoli způsob porušení unijního práva. Jsou tedy
nutné a zároveň postačující pro to, aby jednotlivcům vzniklo právo na náhradu
škody. Pokud jsou uvedené podmínky splněny, stát musí poskytnout náhradu za
způsobenou škodu v souladu s vnitrostátními právními předpisy upravujícími
odpovědnost, přičemž podmínky náhrady škody stanovené vnitrostátními právními
předpisy nesmí být méně příznivé než podmínky platné pro podobné nároky vzniklé
na základě vnitrostátního práva a nesmí v praxi znemožňovat nebo nadměrně
ztěžovat získání náhrady škody.
19. V rozsudku ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2584/2016, Nejvyšší
soud ve vazbě na svoji dosavadní rozhodovací činnosti, jakož i s přihlédnutím k
závěrům komentářové literatury (v citovaném rozsudku uvedené), uvedl, že v
případě posuzování předpokladů pro vznik odpovědnosti státu za porušení práva
EU soudním rozhodnutím je nutno v prvé řadě vyjít z rozhodovací praxe SDEU.
Podmínky, za nichž je členský stát povinen nahradit škodu způsobenou
jednotlivcům porušením práva EU, jsou shodné s podmínkami shora uvedenými. V
případě druhé z uvedených podmínek (závažnosti porušení) je z důvodu zvláštní
povahy funkce soudu stát odpovědný jen ve výjimečném případě, a sice když
soudní rozhodnutí v posledním stupni zjevným způsobem porušilo použitelné právo
(rozsudek SDEU ze dne 30. 9. 2003, ve věci C-224/01, Gerhard Köbler proti
Rakousku, ze dne 9. 12. 2003, ve věci C 129/00, Komise proti Itálii, nebo ze
dne 13. 1. 2004, ve věci C-453/00, Kühne & Heitz NV proti Produktschap voor
Pluimvee en Eieren). To, zda k takové skutečnosti došlo, se zkoumá zejména na
základě okolností, jimiž se vyznačuje situace, jež mu byla předložena, tedy:
a) míra jasnosti a přesnosti porušeného pravidla;
b) úmyslná povaha protiprávního jednání;
c) omluvitelná nebo neomluvitelná povaha nesprávného právního posouzení;
d) případný postoj zaujatý orgánem EU;
e) nesplnění povinnosti dotčeného soudu předložit předběžnou otázku.
Soudem, jehož rozhodnutí může založit odpovědnost státu za porušení práva EU,
je pouze soud rozhodující v posledním stupni, což je dáno jednak tím, že pouze
takový soud má povinnost za splnění podmínek uvedených v čl. 267 Smlouvy o
fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“) položit předběžnou otázku k výkladu
unijního práva SDEU, jednak tím, že primárně se má účastník domáhat ochrany
svých dotčených práv v řízení, v němž je o jeho dotčených právech rozhodováno,
a to případně i s využitím řádných a mimořádných opravných prostředků, jsou-li
přípustné.
20. V podmínkách České republiky je takovým soudem rozhodujícím v
posledním stupni nepochybně Nejvyšší soud jako soud dovolací, bylo-li dovolání
proti rozsudku odvolacího soudu alespoň objektivně přípustné (tedy, že nebyly
naplněny negativní podmínky uvedené v § 238 o. s. ř.). Samozřejmě takovým
soudem může být i soud odvolací, je-li proti jeho rozhodnutí dovolání
objektivně nepřípustné, a může jím být i soud prvního stupně, není-li proti
jeho konečnému rozhodnutí přípustné odvolání (srov. § 202 odst. 2 o. s. ř.).
21. Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud v citovaném rozsudku shrnul,
že Česká republika odpovídá za porušení práva EU rozhodnutím soudu v posledním
stupni za předpokladu kumulativního splnění podmínek, že: 1) cílem porušeného
právního předpisu je přiznání práv jednotlivcům, 2) porušení je dostatečně
závažné, a 3) mezi porušením povinnosti ze strany státu a škodou způsobenou
poškozenému existuje příčinná souvislost. Z důvodu zvláštní povahy funkce soudu
je stát odpovědný jen ve výjimečném případě (porušení práva je dostatečně
závažné), jen když soudní rozhodnutí porušilo použitelné právo zjevným
způsobem, přičemž pro takový závěr jsou rozhodující: a) míra jasnosti a
přesnosti porušeného pravidla, b) úmyslná povaha protiprávního jednání, c)
omluvitelná nebo neomluvitelná povaha nesprávného právního posouzení, d)
případný postoj zaujatý orgánem EU, a e) nesplnění povinnosti dotčeného soudu
předložit předběžnou otázku, přičemž dostatečně závažné porušení práva EU
nastane vždy, když bylo dotčené rozhodnutí přijato ve zjevném rozporu s
judikaturou SDEU.
22. O nároku na náhradu škody rozhodují soudy v režimu zákona č. 82/1998
Sb., tedy za podmínek platných pro podobné nároky vzniklé na základě
vnitrostátního práva (zásada rovnocennosti), avšak požadavek uvedený v § 8
OdpŠk spočívající ve zrušení posuzovaného rozhodnutí pro nezákonnost se
neuplatní, neboť by v podmínkách české právní úpravy prakticky znemožňoval nebo
nadměrně ztěžoval získání náhrady škody (zásada efektivity), pakliže porušení
práva EU není důvodem zmatečnosti, ani obnovy řízení (srov. § 228 a § 229 o. s.
ř.), a v obecné rovině není ani důvodem pro zásah Ústavního soudu (srov. např.
nález Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. II. ÚS 3432/17; rozhodnutí
Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz.). V jakém pořadí v řízení o
náhradě škody bude soud posuzovat naplnění jednotlivých předpokladů
odpovědnosti státu (povaha porušeného pravidla, závažnost porušení či příčinná
souvislost), se pak v každém konkrétním případě bude řídit zásadou
hospodárnosti řízení.
23. V nyní projednávané věci se přitom jedná o situaci, zda Nejvyšší
správní soud měl před svým rozhodnutím ve věci rozsudky ze dne 25. 7. 2013, č.
j. 9 As 123/2012-136, a ze dne 10. 10. 2013, č. j. 9 As 122/2012-135, předložit
předběžnou otázku SDEU ve smyslu ustanovení čl. 267 SFEU či nikoli.
24. Je tak zřejmé, že pokud odvolací soud zamítl nárok žalobce pro
absenci odpovědnostního titulu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., dospěl k jinému
řešení, než jaké bylo následně přijato v judikatuře Nejvyššího soudu, podle
kterého v případě tvrzeného porušení práva EU soudem, proti jehož rozhodnutí
není přípustný opravný prostředek, není třeba trvat na zrušení či změně
takového rozhodnutí. Odvolací soud se rovněž nezabýval tím, zda Nejvyšší
správní soud při svém rozhodnutí o nepředložení předběžné otázky SDEU jednal
jako soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky, ani existencí
dalších obligatorních předpokladů odpovědnosti státu za porušení práva EU, tedy
zda cílem porušeného unijního předpisu je přiznání práv jednotlivcům, zda
případné porušení unijního předpisu posuzovaným rozhodnutím by bylo možno
hodnotit jako dostatečně závažné, a zda mezi porušením unijního předpisu a
škodou je dána příčinná souvislost. Z uvedených důvodů je jeho rozhodnutí
nesprávné.
25. Jelikož je dovolání přípustné, Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3
věty druhé o. s. ř. přezkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v
§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., popřípadě
jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
a shledal, že řízení před soudy obou stupňů takovými jinými vadami řízení
zatíženo bylo.
26. Nejvyšší soud nemohl přehlédnout, že plénum Ústavního soudu přijalo
dne 15. 11. 2016 pod sp. zn. Pl. ÚS-st. 43/16 stanovisko, uveřejněné pod č.
394/ 2016 Sb., z jehož odůvodnění (bod 17.) vyplývá pro obecné soudy závazný
názor (čl. 89 odst. 2 Ústavy), že rozhodování soudů podle § 95 o. s. ř. je
způsobilé zasáhnout do práv jednotlivce. Ústavní soud považuje za ústavně
souladný toliko takový výklad občanského soudního řádu, podle něhož odvolací
soud v rámci řízení o odvolání proti rozhodnutí ve věci samé není vázán
usnesením podle ustanovení § 95 odst. 2 o. s. ř. (byť formálně nezrušeným) a je
oprávněn, resp. v případě uplatnění relevantní námitky [§ 205 odst. 2 písm. c),
g) o. s. ř.] povinen, rozhodnutí o nepřipuštění změny žaloby v plném rozsahu
přezkoumat.
27. V posuzovaném případě žalobkyně při přednesu žaloby na jednání soudu
dne 11. 1. 2017 nad rámec jejího původního textu odůvodnila uplatněný nárok na
náhradu škody také tím, že Nejvyšší správní soud, který rozhodoval o správních
žalobách proti rozhodnutím Úřadu, měl položit SDEU předběžnou otázku týkající
se interpretace směrnice Rady 89/104/EHS, což však neučinil, a tuto směrnici
nesprávně vyložil. Soud prvního stupně vyzval žalobkyni podle § 118a o. s. ř. k
doplnění skutkových tvrzení, v čem měla spočívat nesprávnost postup soudů ve
správním soudnictví, a na tuto výzvu žalobkyně reagovala podáním ze dne 9. 2.
2017, v němž upřesnila, že sporným je výklad článku 4 odst. 4 písm. a) směrnice
Rady 89/104/EHS. Soud prvního stupně pokračoval v projednávání věci na jednání
dne 12. 4. 2017, dne 22. 6. 2017 žalobkyně podala písemný závěrečný návrh, ve
kterém setrvala na své argumentaci o nesprávné implementaci směrnice Rady
89/104/EHS, a na jednání dne 28. 6. 2017 navrhla připuštění změny žaloby. Soud
prvního stupně pak usnesením zamítl „rozšíření uplatnění náhrady škody taktéž z
titulu řádné implementace článku 4 odst. 1, 3 a 4 směrnice Rady 89/104/EHS do
zákona o ochranných známkách“.
28. Žalobkyně s uvedeným postupem soudu prvního stupně nesouhlasila a
brojila proti němu v odvolání proti jeho rozsudku. Odvolací soud rozhodnutí
soudu prvního stupně o nepřipuštění změny žaloby přezkoumal a konstatoval, že
žalobkyně uplatnila nárok na náhradu škody z titulu nesprávné implementace
směrnice Rady 89/104/EHS až před skončením řízení před soudem prvního stupně. S
tímto odůvodněním se Nejvyšší soud neztotožňuje. Pojem implementace je širší a
kromě samotné transpozice (promítnutí směrnice do vnitrostátního právního
předpisu) zahrnuje i následující opatření, kterými jsou výklad, aplikace,
prosazování výkonu a dodržování právních předpisů slučitelných s právem ES
zajišťovány orgány státní a veřejné správy a soudy (srov. např. usnesení vlády
České republiky ze dne 15. 11. 1999 č. 1212 + P o Metodických pokynech pro
zajišťování prací na sbližování právních předpisů České republiky s právem
Evropských společenství). Nesprávného výkladu směrnice Rady 89/104/EHS se
přitom žalobkyně dovolávala již při přednesu žaloby a poté v návaznosti na
výzvu soudu podle § 118a o. s. ř. i v podání ze dne 9. 2. 2017. Již při
přednesu žaloby tedy žalobu rozšířila, neboť požadovala stejné plnění na
základě jiného skutkového stavu, než jak ho vylíčila v žalobě (doplněného o
další rozhodné skutečnosti), i když formálně navrhla připuštění změny žaloby až
na jednání soudu dne 28. 6. 2017. Jelikož odvolací soud se těmito okolnostmi,
které jsou významné pro rozhodnutí o připuštění změny žaloby, nezabýval,
zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
29. Nejvyšší soud dále přihlédl k tomu, že žalobkyně učinila předmětem
řízení nárok na náhradu škody, která jí měla být způsobena nesprávným úředním
postupem rezultujícím ve dvě nezákonná rozhodnutí vztahující se ke dvěma
ochranným známkám – č. 288416 ve znění „DURACELL" a č. 292152 ve znění
„DURACELL ENERGY DRINK +“. Podle žalobkyně měla škoda spočívat ve ztrátě
licenčních poplatků, které by za užívání těchto ochranných známek obdržela od
společnosti El NI?O BEVERAGES, a. s., na základě uzavřené licenční smlouvy a
které činily 5 000 Kč + DPH ročně za každou známku. Z žalobních tvrzení se
přitom nijak nepodává, zda se mělo jednat o dvě samostatné smlouvy zahrnuté do
jedné listiny nebo o smlouvy závislé (§ 1727 zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník), přičemž tyto údaje jsou podstatné pro rozlišení, zda jde o dva
samostatné nároky na náhradu škody nebo o jediný nedělitelný nárok. Absence
těchto údajů proto činí žalobu neurčitou, neboť v případě více samostatných
nároků musí být z žaloby zřejmé, jakou výši škody žalobkyně pro každý z těchto
nároků požaduje. Rozhodl-li soud prvního stupně ve věci samé, aniž žalobkyni
vyzval postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř. k odstranění vady žaloby, a ani
odvolací soud toto pochybení soudu prvního stupně nenapravil, je řízení
zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
VI. Závěr
30. Nejvyšší soud, vzhledem k výše uvedenému, napadený rozsudek
odvolacího soudu podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se
důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu
prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. i
rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
31. V rámci nového projednání věci soud prvního stupně postupem podle §
43 odst. 1 o. s. ř. vyzve žalobkyni k odstranění shora uvedené vady žaloby a po
jejím odstranění znovu posoudí, zda Nejvyšší správní soud při svém rozhodování
rozsudky ze dne 25. 7. 2013, č. j. 9 As 123/2012-136, a ze dne 10. 10. 2013, č.
j. 9 As 122/2012-135, rozhodoval jako soud, jehož rozhodnutí nelze napadnout
opravnými prostředky. Bude-li tomu tak, následně se bude v intencích shora
uvedené judikatury zabývat naplněním tam uvedených předpokladů odpovědnosti
státu za porušení unijního práva.
32. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými
33. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 6. 2020
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu