30 Cdo 3567/2010

30 Cdo 3567/2010

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla

Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní

věci žalobců: a) A. Š., a b) Doc. Ing. J. Š., Dr.Sc., obou zastoupených JUDr.

Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 22, proti žalovaným:

1) JUDr. M. K., zemřelému v průběhu řízení. 2) M. F., a 3) M. P., o ochranu

osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 37 C 202/2007, o

dovolání žalobců a druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze

dne 2. února 2010, č.j. 1 Co 198/2009-132, takto:

I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. února 2010, č.j. 1 Co

198/2009-132, se v části výroku II., kterým byl rozsudek soudu prvního stupně

změněn ve výroku I. ve vztahu mezi žalobkyní a) a druhým žalovaným, dále v

části výroku II., kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku

II. ve vztahu mezi žalobcem b) a druhým a třetím žalovaným pokud se týče omluvy

za dopis ze dne 28. prosince 2004 a konečně ve výroku III. ve vztahu mezi

žalobci a druhým a třetím žalovaným, zrušuje, a věc se v tomto rozsahu vrací

odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

II. Dovolání žalobkyně a) proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, pokud jím

byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající části výroku I. a ve

výrocích II., III, a IV., se odmítá.

III. Dovolání žalobce b) proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl

potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., III. a IV., se odmítá.

IV. Dovolání žalobce b) proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl

potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. ve vztahu mezi žalobcem b)

a druhým a třetím žalovaným, pokud se týče omluvy za dopis ze dne 15. května

2007, se odmítá.

V. Dovolání druhého žalovaného proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jímž

byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a) a třetím

žalovaným, se odmítá.

VI. Dovolání žalobkyně a) a žalobce b) proti výroku III. o náhradě nákladů

řízení před soudy obou stupňů se odmítá.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. února 2009, č.j. 37 C 202/2007-69,

výrokem I. zamítl žalobu, aby žalovaní a), b), c) [správně žalovaní 1), 2), 3)]

byli uznáni povinnými zaslat každý žalobkyni ve lhůtě 15 dnů od právní moci

rozhodnutí omluvu tohoto znění: „Omlouváme se Vám, že jsme Vás v dopise ze dne

15.5.2007, adresovaném Obvodnímu soudu pro Prahu 7, Vás označili za osobu

psychicky narušenou, uvedli tvrzení, že jste byla opakovaně na psychiatrii,

máte různé fobie, že Vaše rodina k datu 15.5.2007 okradla každou rodinu v domě

o cca 8.000,- Kč. Tato tvrzení nejsou pravdivá a jako hrubě urážlivá se tím

dotkla Vaší cti. Omlouváme se Vám, že jsme v dopise ze dne 18.12.2004

adresovaném Vašemu manželovi, uvedli tvrzení, že se dopouštíte pravidelně

trestné činnosti proti sousedům v domě, že jsme uváděli, aby Vás manžel nechal

vyšetřit na psychiatrii s tím, že to nebude poprvé, čímž jsme Vás hrubě urazili

nepravdivými a hrubě urážlivými tvrzeními. Současně se omlouváme i za to, že

jsme v zápisu z domovní schůze nájemníků domu konané dne 5. října 2005

opakovaně uvedli tvrzení, že jste lhala, čímž jsme se dotkli Vaší cti

nepravdivým a urážlivým tvrzením.“ Výrokem II. soud prvního stupně zamítl

žalobu, podle níž by žalovaní byli povinni zaslat žalobci b) ve lhůtě 15 dnů od

právní moci rozhodnutí dopis následujícího znění: „Omlouváme se Vám, že jsme v

dopise ze dne 28.12.2004 označili Vaši ženu za osobu, která se dopouští

pravidelně trestné činnosti proti sousedům v domě a hrubě Vás i ji urazili tím,

že jsme uvedli: „nechte svoji ženu vyšetřit na psychiatrii. Nebude to poprvé“.

Omlouváme se Vám, že jsme v dopise ze dne 15.5.2007 adresovaném Obvodnímu soudu

pro Prahu 7 uvedli tvrzení, že Vaše rodina k datu 15.5.2007 okradla každou

rodinu v domě o cca 8.000,- Kč, což je nepravdivé a urážlivé tvrzení.“ Výrokem

III. byla žaloba zamítnuta, pokud měli být žalovaní uznáni povinnými zaplatit

žalobkyni a) jeden každý částku 10.000,- Kč ve lhůtě 3 dnů od právní moci

rozsudku, stejně jako výrokem IV. byla žaloba zamítnuta, pokud měli být

žalovaní uznáni povinnými zaplatit žalobci b) každý částku 5.000,- Kč v téže

Své rozhodnutí Městský soud v Praze s odkazem na ustanovení § 11 a § 13

občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) odůvodnil zejména tím, že po

provedeném dokazování dospěl k závěru, že žaloba nebyla podána po právu. V

případě dopisu ze dne 15. května 2007 adresovaného Obvodnímu soudu pro Prahu 7

bylo pouze prokázáno, že byl sepsán, podepsán a nebyl šířen, ani odeslán

Obvodnímu soudu pro Prahu 7. Z tohoto důvodu proto soud prvního stupně dovodil,

že nebyl splněn základní předpoklad pro vznik odpovědnosti podle ustanovení §

13 obč zák., tj. nebylo zjištěno, že by k neoprávněnému zásahu vůbec došlo. Pokud jde o zápis z domovní schůze ze dne 5.10.2005 soud dospěl k závěru, že

pokud bylo tvrzeno, že žalobkyně a) lhala, jednalo se o tvrzení pravdivé s

poukazem na výpovědi svědků, když tvrzení této žalobkyně ohledně měsíčního

vyúčtování v jiném domě by1o nepravdivé. Co se týče dopisu žalovaných ze dne

18. prosince 2004, resp. nájemníků domu, pak byl napsán jako reakce na jednání

žalobkyně, která, jak bylo prokázáno listinnými důkazy i výpověďmi svědků,

působí nájemníkům v domě problémy, neboť neplatí služby jako ostatní, a ti za

ni musí vynakládat další finanční částky. Byl sepsán jako upozornění 2. žalovanému [správně žalobci b)] a nebylo prokázáno, že by tento dopis byl šířen

jinde, kromě doručení 2. žalovanému [správně žalobci b)]. Tvrzení, která

žalobci považují za zásah do svých osobnostních práv, byla ve většině případů

založena na pravdě a nebyla nijak veřejně šířena. Žalobci navíc neprokázali, že

právě žalovaní sepsali nebo dokonce veřejně šířili uvedená sporná tvrzení. Prvý

žalovaný pouze sepsal dopis ze dne 15. 5. 2007, jako zmocněnec všech

podepsaných nájemníků. Jednáním žalovaných nemohlo ani v jednom z případů,

dojít k zásahu do osobnostních práv žalobců. Z těchto důvodů žalobu jako

nedůvodnou zamítl, když neshledal podmínky pro přiznání omluvy (satisfakce

podle ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák.), takže se již nezabýval požadavkem na

přiznáni finanční satisfakce podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. Soud navíc

poukázal na značný časový odstup, mezi tvrzenými jednáními žalovaných a podáním

žaloby. O odvolání žalobců rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. února 2010,

č.j. 1 Co 198/2009-132, kterým rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k

prvnímu žalovanému, jenž zemřel, zrušil, a řízení v tomto rozsahu zastavil s

tím, že žalobci nemají proti tomuto žalovanému právo na náhradu nákladů řízení

před soudy obou stupňů (výrok I.). Výrokem II. rozsudek soudu prvního stupně se

v odstavci I. výroku ve věci samé změnil tak, že druhý a třetí žalovaní jsou

povinni zaslat žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku omluvu ve

znění: „Omlouváme se Vám, že jsme v dopise ze dne l8. 12. 2004 adresovaném

Vašemu manželovi uvedli tvrzení, že se dopouštíte pravidelně trestné činnosti

proti sousedům v domě, že jsme uváděli, aby Vás manžel nechal vyšetřit na

psychiatrii s tím, že to nebude poprvé"; ve zbývající části odstavce I. výroku

o věci samé, v odstavcích II., III. a IV. výroku byl rozsudek soudu prvního

stupně potvrzen.

Současně bylo rozhodnuto náhradě nákladů řízení před soudy

obou stupňů. Odvolací soud vzal v úvahu, že v průběhu odvolacího řízení sdělila dosavadní

zástupkyně prvního žalovaného, že v měsíci lednu 2010 tento žalovaný zemřel, a

navrhla, aby ve vztahu k jeho osobě soud řízení zastavil. S ohledem k

charakteru žaloby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k

uvedenému žalobci zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil ve smyslu ustanovení

§ l07 odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 211 téhož zákona. V dalším odvolací soud shledal důvodnost žaloby, pokud žalobkyně a) spatřovala

neoprávněný zásah do svých osobnostních práv, a to především do práva na čest a

důstojnost v jednání žalovaných, kteří dne 18. 12. 2004 uvedli v dopisu

adresovaném žalobci b), že se žalobkyně a) pravidelně dopouští trestné činnosti

proti sousedům v domě, v němž doporučili žalobci b), aby nechal vyšetřit

žalobkyni a) na psychiatrii s tím, že to nebude poprvé. Dovolací soud

připomněl, že neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti je jednání,

které zasahuje do práv chráněných ustanovením § 11 obč. zák. a je v rozporu s

právy a povinnostmi původce zásahu, stanovenými právním řádem. Druhý a třetí

žalovaný se v obsahu dopisu adresovaném žalobci b) vyjádřili o žalobkyni a)

takovým způsobem, jímž ji obvinili z protiprávního jednání a hanlivým způsobem

se vyjádřili o jejím duševním zdraví, neboť doporučovali adresátovi dopisu

vyšetření žalobkyně a) na psychiatrii s tím, že to nebude poprvé. V obsahu

tohoto dopisu se tedy vůči žalobkyni a) dopustili jednání směřujícího proti

osobní a mravní integritě žalobkyně a), které je objektivně způsobilé snížit

její důstojnost, vážnost a čest a které ohrozilo její postavení v očích

adresáta tohoto dopisu. Proto odvolací soud v rámci změny rozsudku soudu

prvního stupně žalobě vyhověl a uložil žalovaným se žalobkyni a) omluvit. Pokud se týče údajů uvedených v dopisu ze dne 15. května 2007 odvolací soud

uvedl, že souhlasí se soudem prvního stupně, že údaji v něm uvedenými nemohlo

dojít k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobců, neboť tento dopis

nebyl adresátovi odeslán a jeho obsah byl znám toliko jeho pisatelům, kteří jej

ani nikde nešířili. Pokud byla soudem prvního stupně zamítnuta žaloba

požadující přisouzení morálního zadostiučinění ve formě omluvy za údaje uvedené

v zápisu z domovní schůze ze dne 5. 10. 2005, měl odvolací soud za to, že

rozsudek soudu prvního stupně je i v této části věcně správný. Pokud v zápisu z

tohoto data je uvedeno o žalobkyni a), že žalobkyně a) uvedla na domovní schůzi

zřejmě nepravdivé údaje o způsobu účtování úhrad za služby ve zcela jiném domě,

nežli bydlí účastníci, když jedna z nájemnic domu zjistila, že údaje uváděné

žalobkyní a) nejsou pravdivé, přičemž tento postup žalované a) [správně

žalobkyně a)] je v zápisu označen výrazem „lhala“, pak s přihlédnutím k

okolnosti, že žalovaní neměli výraznou možnost ovlivnit použitou terminologii v

tomto zápisu a zmírnit ho třeba slovním spojením, že „nemluvila pravdu“, a dále

k okolnosti, že tento zápis byl vyhotoven již dne 5. 10.

2005, zatím co

žalobkyně a) podala žalobu teprve dne 11. l0. 2007, nelze tento výraz použitý o

žalobkyni a) považovat z objektivního hlediska, i s přihlédnutím k okolnostem,

za kterých byl použit, za neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyně a). K výroku rozsudku, jímž byl zamítnut požadavek žalobce b) o poskytnutí morální

satisfakce za údaje o žalobkyni a), v dopisu ze dne 28. 12.2004 odvolací soud

uvedl, že shledal důvodným požadavek žalobkyně a), aby se žalovaní omluvili za

údaje o její osobě uvedené ve zmíněném dopisu. Neshledal však již nezbytným,

aby se žalovaní za obsah dopisu ještě omlouvali žalobci b), jako manželu

žalobkyně a). Přímým objektem nevhodných a urážlivých výroků uvedených v dopisu

a tedy i subjektem práv na ochranu osobnosti ve vztahu k tomuto dopisu byla

žalobkyně a), nikoliv (však) žalobce b). Odvolací soud proto považoval

požadovanou morální satisfakci ve formě omluvy žalobci b) jako nepřiměřenou. Rozsudek soudu prvního stupně proto v části výroku o věci samé v odstavci II. jako věcně správný potvrdil. Odvolací soud se dále zabýval přezkumem správnosti výroků ve věci samé, jimž

bylo rozhodnuto o požadavku na peněžitou satisfakci. Soud přihlédl k

zadostiučinění, kterého se postižené fyzické osobě - žalobkyni a) dostalo

vyhověním části žaloby požadující morální satisfakci, a dospěl k závěru, že

poskytnutí tohoto zadostiučinění je ve vtahu k ní zcela postačující, neboť ke

snížení její důstojnosti, či její vážnosti ve společnosti nedošlo ve značné

míře a poskytnutá satisfakce ve formě omluvy je zcela přiměřená neoprávněnému

zásahu dopisem adresovaným žalobci b) ze dne 18. prosince 2004. V případě

žalobce b) odvolací soud neshledal v jednání žalovaných neoprávněný zásah do

jeho osobnostních práv. Proto rozsudek soudu právního stupně ve výrocích III. a

IV. výroku potvrdil. Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobců dne 14. dubna 2010,

zatímco zástupci druhého žalovaného dne 23. dubna téhož roku, kdy rozhodnutí

také nabylo právní moci. Proti rozsudku odvolacího soudu - konkrétně proti jeho výrokům ve věci samé -

podali žalobci dne 11. června 2010 včasné dovolání. Dovolání je podle jejich

názoru přípustné podle ustanovení § 237 odst. l písm. a) občanského soudního

řádu (dále jen „o.s.ř.“), jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu změnil ve

věci samé rozsudek soudu prvního stupně a současně je v části, ve které došlo

odvolacím soudem k potvrzení rozsudku soudu prvého stupně, přípustné také podle

ustanovení § 237 odst. l písm. c) o.s.ř., protože napadené rozhodnutí má ve

věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvodem je to, že řeší otázku,

která v rozhodování soudu dosud řešena nebyla, a to: „zda lze považovat zásah

do osobnostních práv jedné osoby současně za zásah do osobnostních práv osoby

jí blízké, u které zákon předpokládá, že tato osoba blízká pociťuje újmu

způsobenou prvé osobě jako újmu vlastní. Dále se jedná o to, zda je rozhodný

okruh osob, do jejichž sféry se dostal dopis, kterým je občanovi podsouváno

nepravdivě určitě negativní jednání či jeho vlastnosti, pro to, aby došlo k

zásahu jeho práva na ochranu osobnosti, kterou odvolací soud rozhodl rozdílně

od již ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR“. Důvodem podání dovolání je

skutečnost uvedená v ustanovení § 24la odst. 2 písm. a) o.s.ř., tedy že řízení

bylo postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve

věci, protože odvolací soud, stejně jako soud prvého stupně, nesprávně

zhodnotil provedené důkazy, a současně skutečnost uvedená v § 24la odst. 2

písm. b) o.s.ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení

věci. Dovolatelé uvedli, že odvolací soud shledal důvodnou žalobu žalobkyně a)

co se týče zásahu do její osobnostní sféry, a to především do práva na čest a

důstojnost, který byl způsoben dopisem ze dne 28. 12. 2004 adresovaným žalobci

b). Z těchto důvodů odvolací soud rozsudek ve věci samé změnil. Dále však

odvolací soud neshledal nezbytným, aby se žalovaní za obsah dopisu ještě

omlouvali žalobci b) jako manželu žalobkyně a). Přímým objektem nevhodných a

urážlivých výroků uvedených v dopisu a tedy i subjektem práv na ochranu

osobnosti ve vtahu k tomuto dopisu byla (podle soudu) žalobkyně a), nikoliv

žalobce b)." S tímto závěrem odvolacího soudu však žalobci nesouhlasí a

domnívají se, že dopis adresovaný žalobci b), ve kterém byla napadena osobní a

mravní integrita žalobkyně a), byl způsobilý žalobci b) jako jejímu manželu

přivodit obdobný zásah do osobnostních práv, a to především do práva na čest a

důstojnost. Manželé jako osoby vzájemně ve velmi blízkém vztahu zcela oprávněně

považují útok proti jednomu z nich za útok proti oběma manželům, a újmu, kterou

utrpí jeden z nich, pociťují jako újmu vlastní. Takovou skutečnost předpokládá

i zákonodárce konstrukcí ustanovení § 116 obč. zák. Dovolatelé dále upozornili,

že výslechem jejich dcery T. Š. ze dne 9. ledna 2009 bylo jednoznačně

prokázáno, že předmětné dopisy zasáhly svým obsahem do osobnostních práv nejen

žalobkyně b), nýbrž i žalobce a) a jejich dcery. Závěr odvolacího soudu, že

žalobce b) nebyl subjektem práv na ochranu osobnosti ve vztahu k dopisu ze dne

28.12.2004, je tedy nesprávný, protože do osobnostní sféry žalobce b) bylo

uvedeným dopisem zasaženo obdobným způsobem, jako do osobnostní sféry žalobkyně

a) a žalobci b) tedy náleží shodné právo na omluvu.

Pokud odvolací soud zčásti potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud jím

byl zamítnut požadavek na omluvu za údaje uvedené v dopisu ze dne 15. 5. 2007,

nemůže podle dovolatelů toto rozhodnutí obstát. Odvolací soud se ztotožnil se

závěrem soudu prvého stupně a žalobě v této části nevyhověl, když došel k

závěru, že k neoprávněnému zásahu do práva na ochranu osobnosti nedošlo, neboť

předmětný dopis byl sice sepsán a podepsán, ale nebyl ani šířen ani odeslán

adresátovi - na Obvodní soud pro Prahu 7; jeho obsah byl tedy znám pouze

pisatelům. Podle názoru soudu údaje o žalobcích uvedené v obsahu tohoto dopisu

nebyly objektivně způsobilé narušit či ohrozit práva chráněná v § l1 obč. zák.,

přičemž soud považuje okolnost, že se adresát neměl možnost seznámit s uvedenou

listinou, za okolnost vylučující protiprávnost. Tento závěr soudu je však podle

dovolatelů zcela nesprávný. Poukazují na to, že ochranu osobnosti poskytuje

obč. zák. výlučně proti takovým jednáním, která jsou objektivně způsobilá

přivodit újmu na osobnosti subjektu práva tím, že snižují jeho čest u jiných

lidí, a tím ohrožují vážnost jeho postavení a uplatnění ve společnosti. Není

přitom rozhodující, zda k újmě skutečně došlo, ale stačí již objektivní

způsobilost jednání takovou újmu způsobit. Stejně tak není důležité, zda

nepravdivá skutková tvrzení difamačního charakteru byla šířena prostřednictvím

médií, či zda vůbec šířena nebyla a došlo k nim pouze mezi samotnými nájemci a

žalobci. Dovolatelé se domnívají, že k zásahu do práva na ochranu osobnosti

může dojít i sdělením nepravdivého skutkového tvrzení tzv. „mezi čtyřma očima",

což však rozhodně není jejich případ. Žalobci současně odkázali na rozsudek

Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 30 Cdo 2094/99,ve kterém soud došel k závěru: „Je

nerozhodný okruh osob, do jejichž sféry se dostalo tvrzení (dopis), kterým je

občanovi podsouváno nečestné jednání. Jde (totiž) o tvrzení, které je

objektivně způsobilé přivodit újmu na právech občana, a to pokud jde o jeho

čest. Není rozhodné, zda občanovi vznikla skutečná újma, protože postačí, že

došlo k zásahu do práva na ochranu osobnosti objektivně způsobilému narušit

práva chráněná ustanovením § 11 násl. obč. zák.". Napadený rozsudek je však

podle dovolatelů se závěrem uvedeného judikátu v rozporu. Žalovaným se

nepodařilo žádným způsobem prokázat, že by tvrzení v dopise byla pravdivá.

Naopak, tato tvrzení jsou nepravdivá a jsou způsobilá zasáhnout a také zasáhla

do práva žalobců na ochranu jejich osobnosti. V řízení bylo prokázáno, že dopis

byl šířen v domě mezi nájemníky a jen těžko lze předpokládat, že všichni

nájemníci by takový dopis a názory v něm uvedené, sepsali stejným způsobem.

Žalobci se naopak domnívají, že tím, že žalovaní uvedený dopis s nepravdivými a

dehonestujícími údaji o žalobcích sepsali a následně jej šířili mezi nájemníky,

podpořili ostatní nájemníky v negativním přístupu k nim, kteří si již dále

vzali tvrzení obsažená v uvedeném dopise za svá a ztotožnili se s nimi. Uvedený

dopis byl současně připraven k předání Obvodnímu soudu pro Prahu 7 s tím, že k

jeho předání nedošlo jen proto, že příslušná soudní úřednice žalovaným vydala

požadované finanční prostředky. I tento samotný ohrožovací delikt je způsobilý

v souladu s uvedenou judikaturou zasáhnout do práva na ochranu osobnosti.

Vzhledem ke skutečnosti, že soud nesprávně došel k závěru, že nedošlo k zásahu

do osobnostních práv žalobců podle ustanovení § l1 obč. zák., trpí podle

dovolatelů vadou i navazující část rozhodnutí, ve které bylo zamítnuto právo

žalobců na přiměřené zadostiučinění ve smyslu ustanovení § l3 odst. 1

občanského zákoníku a současně na náhradu nemajetkové újmy v penězích, na

kterou mají žalobci z důvodu značného snížení jejich důstojnosti a vážnosti

podle ustanovení § l3 odst.2 a odst. 3 obč. zák. právo.

Dovolatelé proto navrhli, aby Nejvyšší soud ČR napadenou část rozsudku Vrchního

soudu v Praze a jemu předcházející rozsudek Městského soudu zrušil a věc vrátil

tomuto soudu k dalšímu řízení.

Rozsudek odvolacího soudu ve výroku II., pokud jím byl změněn rozsudek soudu

prvního stupně, napadl dne 9. června 2010 včasným dovoláním, doplněným podáním

ze dne 22. července 2010, též druhý žalovaný. Dovolatel, uplatňující především

dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. připomněl,

že odvolací soud shledal důvodnou žalobu, pokud žalobkyně a) spatřovala

neoprávněnost zásahu do svých osobnostních práv, zejména do práva na čest a

důstojnost, v jednání, jímž dovolatel spolu s dalšími žalovanými dne 18.

prosince 2004 uvedl v dopisu adresovaném žalobci b), že se žalobkyně a)

pravidelně dopouští trestné činnosti proti sousedům v domě, a v němž bylo

doporučeno žalobci b), aby ji nechal vyšetřit na psychiatrii s tím, že to

nebude poprvé. Dovolatel uvedl, že odvolací soud dovodil, že se jedná o

neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti, neboť jde o jednání, jímž je

zasahováno do práv chráněných ustanovením § 11 obč. zák., a je v rozporu s

právy a povinnostmi původce zásahu, stanovených právním řádem. Podle názoru

odvolacího soudu se žalovaní v předmětném dopisu vyjádřili o žalobkyni a)

takovým způsobem, jímž ji obvinili z protiprávního jednání a hanlivým způsobem

se vyjádřili o jejím duševním zdraví, čímž se měli dopustit vůči žalobkyni a)

jednání směřujícího proti její osobní a mravní integritě, které je objektivně

způsobilé snížit její důstojnost, vážnost a čest, a které ohrozilo její

postavení v očích adresáta dopisu. Dovolatel má za to, že napadené rozhodnutí

spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Předmětný dopis ze dne 28. prosince 2004 (ve výroku napadeného rozsudku nesprávně uvedeno datum

18.12.2004) byl (totiž) reakcí více nájemníků domu na jednání žalobkyně, která

svým chováním způsobila těmto nájemníkům závažné problémy, což bylo prokázáno

provedenými listinnými důkazy a výpověďmi svědků před soudem prvního stupně. Tyto problémy jsou skutečně zásadní, neboť nájemníkům v domě se nedostává

prostředků na úhradu poplatků za služby, které jsou do domu dodávány (teplo,

teplá voda, voda), které tito nájemníci hradí, ovšem neuhrazují je naopak

žalobci, za které je musí vyrovnávat zbývající nájemníci v domě, včetně

žalovaných, což s ohledem na několik roků trvající stav navodilo situaci, kdy

již zbývající nájemníci nemají dostatek prostředků na úhradu těchto služeb a do

domu je tak dodáváno podstatně méně teplé vody a tepla, což nájemníkům

způsobuje silnou frustraci. Dovolatel je přesvědčen, že soud prvního stupně

obsah tohoto dopisu zcela správně hodnotil jako upozornění druhému žalobci,

přičemž nebylo prokázáno, že by tento dopis byl jinak šířen. Neoprávněným

zásahem do cizích práv je jednání, jímž se jeho autor cíleně dotýká práv

chráněných ustanovením § 1l obč. zák., ovšem jen tehdy, je-li takové jednání

objektivně způsobilé uvedená práva narušit. Pokud ovšem jednání, které by jinak

mohlo být považováno za neoprávněný zásah do osobnostních práv, bylo svým

obsahem pravdivé, pak platí, že zásah nelze považovat za neoprávněný. Z

dokazování, které provedl soud prvního stupně, vyplývá, že předmětný dopis byl

formou obrany proti chování žalobkyně, která jím poškozovala (a současně i

nadále poškozuje) nejen dovolatele a ostatní žalované, ale též celou řadu

dalších nájemníků bydlících v domě. Sama žalobkyně zasahovala do osobnostních

práv nájemníků domu, tedy i do osobnostních práv dovolatele a dalších

žalovaných tím, že označila jejich žádost o vydání části složeného nájemného na

opravu kotle z důvodu jeho havarijního stavu za jednání podvodné. Žalobkyně i

nadále (spolu se žalobcem) setrvává ve svém jednání, kdy neplatí dodavatelům za

dodávané služby, čímž se nepříznivá situace ostatních nájemníků zásadně

prohlubuje. I tuto skutečnost je nutno podle dovolatele posoudit na straně

žalobkyně a) jako jednání, jímž zásadně poškozuje práva celé řady osob, které

za oba žalobce musí dodávané služby sanovat stále dalšími částkami. Toto

jednání žalobkyně a) nelze považovat za jednání, které by bylo v souladu s

ustanovením § 3 odst. l obč. zák., neboť žalobkyně a) zcela zjevně výkonem

svých práv a povinností bez právního důvodu zasahuje do práv a oprávněných

zájmů jiných osob a je tak její chování v rozporu s dobrými mravy. Dovolatel

konečně vyslovil přesvědčení, že objektivní způsobilost uvedených výroků snížit

důstojnost a čest žalobkyně a) je velmi relativizována časovým odstupem mezi

dopisem obsahujícím uvedené výroky a datem podání žaloby, který činí téměř tři

roky.

Ze všech těchto důvodů proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud ČR

napadený výrok rozsudku Vrchního soudu v Praze zrušil, a věc vrátil k dalšímu

řízení. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,

ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění

tohoto procesního předpisu účinného od 1. července 2009. Dále konstatuje, že

dovolání žalobců a) a b) a dovolání druhého žalovaného bylo podáno oprávněnými

osobami, řádně zastoupenými advokátem ve smyslu ustanovení § 241 odst. 1

o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., a je

charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a

odst. 1 o.s.ř. Dovolací soud se poté zabýval otázkou jeho přípustností. Vymezuje-li občanský soudní řád - při splnění zákonných podmínek - jako

způsobilý předmět dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, má tím na mysli i

jednotlivé jeho výroky. V posuzovaném případě jsou dovoláním napadeny výroky

rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které mají - z hlediska přípustnosti

dovolání - odlišný režim. Dovolání druhého žalovaného, pokud napadá výrok II. rozsudku odvolacího soudu

ve věci samé, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve vztahu mezi

ním a žalobkyní a), vychází z úpravy přípustnosti dovolání podle ustanovení §

237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a je tedy v tomto rozsahu přípustné. Odlišná je

ovšem situace, pokud tento dovolatel fakticky (když své dovolání proti

uvedenému výroku blíže nekonkretizuje) napadá tento výrok ve vztahu mezi třetím

žalovaným a žalobkyní a). V tomto případě však v souzené věci předpoklady

přípustnosti dovolání naplněny nejsou, neboť k podání dovolání zde druhý

žalovaný není legitimován (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), protože žalovaní mají v daném

sporu postavení samostatných společníků (§ 91 odst. 2 o.s.ř.). Obdobně tomu tak

je v případě dovolání žalobkyně a), pokud její dovolání dopadá na výroky

rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které se týkaly výlučně žalobce b),

resp. dovolaní žalobce b), pokud se týkalo výroků ve věci samé ve vztahu k

žalobkyni a). Nadto nelze současně přehlédnout úpravu obsaženou v ustanovení §

237 odst. 2 písm. a) o.s.ř., která již sama o sobě vylučuje přípustnost

dovolání proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, pokud jím byly potvrzeny

výroky III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně. Ustanovení § 236 až § 239

o.s.ř. současně též neupravuje možnost přípustnosti dovolání proti rozhodnutí

odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. S přihlédnutím ke všem těmto

uvedeným důvodům proto dovolací soud rozhodl podle ustanovení § 243b odst. 5, §

218 písm. b) o.s.ř., resp. podle § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o.s.ř., pokud

bylo v označené věci rozhodováno o odmítnutí dovolání. Pokud odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích, v nichž

byla požadována morální satisfakce v souvislosti s dopisem ze dne ze dne 15.

května 2007, pak uvedl, že souhlasí se soudem prvního stupně, že údaji v něm

uvedenými nemohlo dojít k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobců,

neboť tento dopis nebyl adresátovi odeslán a jeho obsah byl znám toliko jeho

pisatelům, kteří jej ani nikde nešířili. Zde Nejvyšší soud ČR jako soud

dovolací konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §

237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. téhož zákona a nebylo shledáno přípustným ani podle

ustanovení podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť

rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam

ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Neřeší totiž právní otázku, která v

rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která by soudy byla

rozhodována rozdílně, resp. nejde o případ, kdy by měla být dovolacím soudem

vyřešená právní otázka posouzena jinak, když podstatou rozhodnutí odvolacího

soudu v této otázce byla konkrétní skutková zjištění, která vyústila v závěr,

že nešlo o zásah do osobnostních práv žalobců (současně je vhodné zmínit

skutečnost, že nálezem Ústavního soudu sp.zn. Pl ÚS 29/2011 bylo toto

ustanovení zrušeno, avšak s účinností až od 31. prosince 2012). Nejvyšší soud

proto podaná dovolání v této části odmítl jako nepřípustné [§ 243b odst. 5, §

218 písm. c) o.s.ř.]. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací po té v souladu s ustanovením § 242 odst. 1

až 3 o.s.ř. především přezkoumal dovoláním dotčený rozsudek Vrchního soudu v

Praze ve výroku ve věci samé v části II., kterým byl rozsudek soudu prvního

stupně změněn ve výroku I. ve vztahu mezi žalobkyní a) a druhým žalovaným, a

dospěl k závěru, že v uvedené části není toto rozhodnutí možno pokládat za

správné. Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně

vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud

je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím

důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen

přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít

za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady však z obsahu spisu seznány

nebyly. Bylo již uvedeno, že dovolání v prvé řadě vychází z dovolacího důvodu podle §

241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., který dopadá na případy, kdy dovoláním napadené

rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. je poznamenáno

nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný

skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně

použít, nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej

vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem

jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly z hlediska ustanovení § 11 a § 13

obč.

zák., podle nichž fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména

života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého

jména a projevů osobní povahy (§ 11 obč. zák.) a dále má právo se zejména

domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její

osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno

přiměřené zadostiučinění (§ 13 odst. 1 obč. zák.). Pokud by se nejevilo

postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné

míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má

fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (§ 13 odst. 2

obč. zák.). Jde o zásadní rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14

Listiny základních práv a svobod. V rámci jednotného práva na ochranu osobnosti

existující dílčí práva zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot

(stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické

a psychicko - morální integrity osobnosti. Bylo již konstatováno, že odvolací soud shledal důvodnost žaloby, pokud

žalobkyně a) spatřovala neoprávněný zásah do svých osobnostních práv (a to

především do práva na čest a důstojnost) v jednání žalovaných, kteří dne 18. 12. 2004 uvedli v dopisu adresovaném žalobci b), že se žalobkyně a) pravidelně

dopouští trestné činnosti proti sousedům v domě, v němž doporučili žalobci b),

aby nechal vyšetřit žalobkyni a) na psychiatrii s tím, že to nebude poprvé. Odvolací soud připomněl, že neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti

je jednání, které zasahuje do práv chráněných ustanovením § 11 obč. zák. a je v

rozporu s právy a povinnostmi původce zásahu, stanovenými právním řádem. Druhý

a třetí žalovaný se v obsahu dopisu adresovaném žalobci b) vyjádřili o

žalobkyni a) takovým způsobem, jímž ji obvinili z protiprávního jednání a

hanlivým způsobem se vyjádřili o jejím duševním zdraví, neboť doporučovali

adresátovi dopisu vyšetření žalobkyně a) na psychiatrii s tím, že to nebude

poprvé. V obsahu tohoto dopisu se tedy vůči žalobkyni a) dopustili jednání

směřujícího proti osobní a mravní integritě žalobkyně a), které je objektivně

způsobilé snížit její důstojnost, vážnost a čest a které ohrozilo její

postavení v očích adresáta tohoto dopisu. Proto odvolací soud v rámci změny

rozsudku soudu prvního stupně žalobě vyhověl a uložil žalovaným se žalobkyni a)

omluvit. Zde však není patrno, jak dalece odvolací soud vzal v úvahu obecně

přijímanou zásadu, podle níž občanskoprávní ochrana osobnosti fyzické osoby

podle zmíněného ustanovení § 11 obč. zák. přichází v úvahu pouze u zásahů do

osobnosti chráněné všeobecným osobnostním právem, které je třeba kvalifikovat

jako neoprávněné (protiprávní). Neoprávněným je přitom zásah do osobnosti

fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem. Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do

osobnosti fyzické osoby podle § 13 obč. zák.

musí být jako předpoklad

odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat

nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti

fyzické osoby v její fyzické a morální integritě, tento zásah musí být

neoprávněný (protiprávní) a musí zde existovat příčinná souvislosti mezi

zásahem a vzniklou újmou na chráněných osobnostních právech fyzické osoby. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů vylučuje možnost sankcí podle

ustanovení § 13 obč. zák. Pokud nemajetková újma vzniklá na osobnosti fyzické

osoby může být zmírněna některou z forem morálního zadostiučinění ve smyslu

ustanovení § 13 obč. zák., je třeba zvolit takovou jeho formu, která je podle

okolností každého konkrétního případu přiměřená a postačující k relativní

sanaci nemajetkové újmy vzniklé neoprávněným zásahem, a která tak současně bude

i účinná (obdobně např. srovnej Karel Knap, Jiří Švestka a kol.: Ochrana

osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s. 2004, str. 163 a 180násl.). Právo kritiky je zakotveno např. v čl. 17 Listiny základních práv a svobod. Každá svoboda má ovšem své meze tam, kde by její projev byl v rozporu s

oprávněnými zájmy na svobodném rozvoji všech ostatních. Proto i svobodě projevu

názorů, vyjadřujících hodnotící úsudky, musí být vytyčeny meze tak, aby

neohrožovaly svobodný rozvoj osobnosti jiných lidí (čl. 17 odst. 4 Listiny

základních práv a svobod). Hodnotící úsudek – kritika může mít nejen pozitivní

účinek, ale i efekt negativní, případně vyúsťující v závažnou újmu na osobnosti

kritizovaného. Má-li jít o kritiku oprávněnou, musí být věcná a konkrétní, stejně jako

současně přiměřená co do obsahu, formy a místa. Přípustná kritika není

oprávněna vybočovat z mezí nutných k dosažení sledovaného a společensky

uznávaného účelu. Věcnost kritiky vyžaduje, aby vycházela z pravdivých podkladů

jako premis pro hodnotící úsudek. Nejsou-li tyto podklady pro úsudek pravdivé a

je-li hodnotící úsudek difamující, nelze kritiku považovat za přípustnou. Hodnotící úsudek musí být závěrem, který lze na základě uvedených skutečností

logicky dovodit. Přitom však nestačí, aby kritika sama z pravdivých skutkových

podkladů vycházela. Nemá-li být kritika neoprávněným zásahem do cti, resp. pověsti kritizovaného, je současně nezbytné, aby podklady, na nichž hodnocení

spočívá (pokud nejde o skutečnosti notoricky známé), byly v rámci takovéto

evaluace konkrétně uvedeny, aby adresát hodnotového soudu měl možnost takový

úsudek přezkoumat a vytvořit si vlastní názor a současně, aby bylo zamezeno

případnému vzniku nesprávných představ o skutečnostech, které sloužily

hodnotiteli za podklad. Za přípustné tak lze považovat jen takové hodnocení,

které je konkrétní. Úsudek všeobecného rázu proto musí být podmíněn

odpovídajícími existujícími skutečnostmi. Stejně tak proto i všeobecná výtka

závadného chování kritizovaného musí být vždy podložena určitým chováním

posuzované osoby projeveným navenek - v opačném případě by se jednalo o kritiku

nepřípustnou. Pro difamační povahu určitého tvrzení se nevyžaduje, aby bylo v určité

společnosti chápáno jako znevažující.

Postačuje, pokud takovéto tvrzení uvedený

účinek může mít byť jen u určité skupiny lidí, která tvoří „okolní svět“

postiženého. Zda je určité tvrzení difamující, je nutno posuzovat nikoliv jen

podle použitých výrazů a formulací, ale podle celkového dojmu s přihlédnutím ke

všem souvislostem a okolnostem, za nichž k tvrzení došlo. U zásahů do cti je třeba uznat za důvod vylučující neoprávněnost difamačních

znevažujících skutkových tvrzení, jestliže k zásahu do cti došlo v rámci

přiměřeného hájení chráněných zájmů, ať vlastních, cizích, či veřejných, při

výkonu zákonem stanoveného subjektivního práva nebo plnění zákonem uložené

právní povinnosti. I v těchto případech je ovšem třeba dbát o uplatnění a

respektování principu společenské adekvátnosti. Hájení chráněných zájmů

vlastních, cizích nebo veřejných ovšem nemůže nikdy ospravedlnit zásah do cti,

k němuž došlo bez potřeby nebo při němž jednající nebyl v dobré víře o

správnosti svého tvrzení, popřípadě jehož přímým účelem bylo újmu na cti

způsobit (obdobně např. srovnej Karel Knap, Jiří Švestka a kol.: Ochrana

osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s. 2004, str. 314 až 320). Z podaného výkladu je zřejmé, že odvolací soud vzal v úvahu jednotlivá tvrzení,

resp. formulace z dopisu ze dne 18. prosince 2004, jimž přisoudil difamační

charakter, avšak již se zcela zřejmě nezabýval tím, jak dalece šlo či nešlo o

svévolný čin žalovaných. Nikterak tak neověřoval naznačovanou situaci tvrzeně

nastalou mezi jednotlivými obyvateli domu, resp. popisovanými neshodami mezi

nimi a žalobci. Zcela zřejmě se tak nezabýval otázkami možného účelu tohoto

dopisu, stejně jako jeho případného reálného základu. Ač s odvolacím soudem lze

souhlasit, že obsah tohoto dopisu obsahoval difamační prvky, nebylo již

uváženo, zda tento zásah do práva na ochranu osobnosti žalobkyně a) byl

neoprávněným nebo eventuálně (zcela nebo zčásti) oprávněným. Proto v tomto

měnícím výroku nelze rozsudek odvolacího soudu pokládat za správný. Z uvedených

důvodů proto Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací podle § 243b odst. 2 o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu v tomto výroku zrušil a věc vrátil tomuto soudu k

dalšímu řízení. U výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby

žalobce b) vůči druhému a třetímu žalovanému, jíž se domáhal omluvy proto, že v

dopisu ze dne 28. prosince 2004 žalovaní označili ženu tohoto žalobce za osobu,

která se dopouští pravidelné trestné činnosti proti sousedům v domě a hrubě

žalobce b) i ji urazili tím, že uvedli „nechte svoji ženu vyšetřit na

psychiatrii. Nebude to poprvé“, dovolací soud dospěl k závěru, že v tomto

případě je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve

spojení s § 237 odst. 3 téhož procesního předpisu, neboť rozhodnutí odvolacího

soudu má v této části po právní stránce zásadní význam při řešení právní otázky

možného zásahu do osobnosti fyzické osoby útokem proti osobě jejího manžela

(resp. manželky). Odvolací soud uvedl, že shledal důvodným požadavek žalobkyně

a), aby se žalovaní omluvili za údaje o její osobě uvedené v dopisu ze dne 28. 12.2004.

Neshledal však již nezbytným, aby se žalovaní za obsah dopisu ještě omlouvali

žalobci b), jako manželu žalobkyně a). Přímým objektem nevhodných a urážlivých

výroků uvedených v dopisu a tedy i subjektem práv na ochranu osobnosti ve

vztahu k tomuto dopisu byla žalobkyně a), nikoliv (však) žalobce b). Odvolací

soud proto považoval požadovanou morální satisfakci ve formě omluvy žalobci b)

jako nepřiměřenou. Rozsudek soudu prvního stupně proto v části výroku o věci

samé v odstavci II. jako věcně správný potvrdil. Uvedený závěr odvolacího soudu

se však dovolacímu soudu jeví do určité míry zjednodušením posuzování možných

vztahů mezi manžely (resp. obecně mezi osobami blízkými). Lze mít za to, že

tradice civilizace, k níž se řadí populace České republiky, běžně počítá s

mnohdy velmi těsnými pouty mezi některými osobami, která jsou založena buď na

příbuzenském poměru nebo na poměru vytvořenému na základě fakticky existujících

vzájemných vztahů, přičemž je podstatné, že se počítá s tím, že vzájemné vztahy

těchto osob mohou být často takové (a mnohdy stále ještě skutečně takovými

jsou), že újmu, kterou by utrpěla jedna z těchto osob, by druhá důvodně

pociťovala jako újmu vlastní. Tato skutečnost ostatně nalezla odraz ve vymezení

tzv. osoby blízké v ustanovení § 116 obč. zák. Je pak věci konkrétního

skutkových zjištění, zda takováto kvalita vztahu (např. mezi manžely) bude

seznána či nikoliv. Takto tedy nelze obecně vyloučit možnost, že útok proti

právu na ochranu osobnosti např. jednoho z manželů se současně nedotkne i

tohoto práva na straně druhého manžela, přičemž půjde-li o zásah neoprávněný,

bude spojen s možností sankcí ve smyslu ustanovení § 13 obč. zák. Je však

zřejmé, že z tohoto zorného pohledu odvolací soud věc ve své podstatě

neposuzoval. Proto v této části potvrzujícího výroku nelze rozsudek odvolacího

soudu pokládat za správný. Z uvedených důvodů proto Nejvyšší soud ČR jako soud

dovolací podle § 243b odst. 2 o.s.ř. i v této části výroku rozsudek odvolacího

soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.). Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu

(§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O

náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém

rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.). Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.