30 Cdo 360/2022-374
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Simonem v právní věci žalobkyně M. C., nar. XY, bytem XY, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 100 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 38 C 72/2019, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2021, č. j. 15 Co 122/2021-266, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 6. 11. 2020, č. j. 38 C 72/2019-190, odmítl podání žalobkyně (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok II). Napadeným usnesením Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve věci samé (výrok I usnesení odvolacího soudu), změnil výrok II usnesení soudu prvního stupně co do výše nákladů řízení, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok II usnesení odvolacího soudu) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 300 Kč (výrok III usnesení odvolacího soudu).
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“. Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobkyně pouze uvedla, že „právo podat dovolání v tomto případě se opírá … zejména o ustanovení § 237 občanského soudního řádu“, a dále, že „napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci“ (kdy rozsudkem žalobkyně zjevně zamýšlela napadené usnesení), avšak nevymezila žádné právní otázky, pouze se spokojila s obecnou kritikou správnosti posouzení věci odvolacím soudem.
Zejména potom neoznačila příslušné ustálené závěry dovolacího soudu (příp. ustálené závěry Ústavního soudu), od nichž se údajně odvolací soud odchýlil, ani závěry, které by měl dovolací soud v projednávané věci posoudit jinak. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 a § 241a odst. 1 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Rovněž Ústavní soud ve zmíněném usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13 potvrdil, že „[k] tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení § 241a odst. 2 o.
s. ř.).“. Ústavní soud dále potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést.
Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali.
To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“ K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud vyjádřil ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16. V posuzovaném případě však vymezení toho, v čem žalobkyně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, v dovolání absentuje, když z dovolání není seznatelné, který předpoklad přípustnosti považuje žalobkyně pro konkrétní dovolací důvod za splněný.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř. a § 243b o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že dovolání trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, nemohl Nejvyšší soud dále přihlédnout ani k návrhům uvedeným v odst. 44) až 53) dovolání žalobkyně.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 4. 2022
JUDr. Pavel Simon předseda senátu