30 Cdo 3606/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobkyň a) J. S., a za b) T. F., zastoupených Mgr. Ing. Janem Boučkem,
advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České
republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská
424/16, o náhradu škody ve výši 46.875,- Kč s příslušenstvím pro každou ze
žalobkyň, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 148/2012, o
dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2013, č.
j. 72 Co 283/2013 – 120, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 9. 10. 2013,
č. j. 72 Co 283/2013 – 120, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze
dne 11. 3. 2013, č. j. 9 C 148/2014 - 87, kterým byla zamítnuta žaloba na
zaplacení částky 46.875,- Kč s příslušenstvím pro každou ze žalobkyň. Uvedených
částek se žalobkyně domáhaly jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která
jim měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení o výživě a výchově
nezletilé žalobkyně b) vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 50 P
2/2009.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12.
2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013
Sb.), dále jen „o. s. ř“.
Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání není přípustné proti
rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, ledaže jde o vztahy ze
spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120
odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V předmětné věci proto dovolání není přípustné, neboť dovoláním dotčenými
výroky nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč.
Přípustnost dovolání je přitom nutno zkoumat ve vztahu ke každé z žalobkyň
zvlášť, neboť žalobkyně netvoří nerozlučné procesní společenství. Je proto
nerozhodné, že součet nároků obou žalobkyň hranici hodnotového omezení
přípustnosti dovolání přesahuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9.
1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5.
2011, sp. zn. 30 Cdo 2003/2010).
Skutečnost, že by soud v případě shledání oprávněnosti nároku žalobkyň jim mohl
přiznat zadostiučinění ve formě konstatování porušení jejich práva, namísto
požadovaného plnění v penězích, na daném závěru nic nemění, když pro posouzení
omezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. je
podstatné pouze to, o jaké výši plnění bylo rozhodnuto napadeným výrokem.
Dovolací soud z tohoto důvodu dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 24. února 2015
JUDr. Pavel S i m o n
předseda senátu