30 Cdo 3686/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Pavlíkem, v právní věci žalobce J. S., zastoupeného JUDr. Petrem Bokotejem, advokátem se sídlem v Praze 3, Táboritská 23, proti žalované Městské části Praha 8, se sídlem v Praze 8, Zenklova 8, IČ 00063797, zastoupené Mgr. Tomášem Pavlokem, advokátem se sídlem v Praze 9, Pod Pekárnami 245/10, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 222/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. října 2013, č. j. 1 Co 121/2013-258, takto:
Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. února 2016, č.j. 30 Cdo 3686/2015-310, se v záhlaví opravuje tak, že žalobce je zastoupen JUDr. Petrem Bokotejem, advokátem sídlem v Praze 3, Táboritská 23, namísto původně chybně uvedeného JUDr. Davida Kojzara, advokáta se sídlem v Praze 8, Sokolovská 87/95.
V písemném vyhotovení usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. února 2016, č. j. 30 Cdo 3686/2015-310, došlo ke zřejmé nesprávnosti spočívající v neodpovídajícím označení zástupce žalobce. Nejvyšší soud České republiky podle ustanovení § 164 o.s.ř. za použití § 243b o.s.ř., vydal proto opravné usnesení, jímž tuto zřejmou nesprávnost shora uvedeným způsobem opravil. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. dubna 2016
JUDr. Pavel Pavlík předseda senátu
Dovolání je dle názoru dovolatele přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, neboť otázka, zda stanovením kritérií vztahujících se k výběrovému řízení ve věci přidělení bytu může dojít k zásahu do důstojnosti, dovolacím soudem nebyla řešena. Soudům též vytýká, že neprovedly znalecký posudek, zda ruka, která se objevuje na videozáznamu, patřila či nepatřila Ing.
I. D., zda zavírání dveří dosáhlo intenzity jím hodnocené a porušilo tak Etický kodex úředníka. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1.
ledna 2013. Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, že byly splněny podmínky § 241 o.s.ř. a stalo se tak ve lhůtě ve smyslu ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Podle § 241a odst. 2 o.s.ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.). Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř.
ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, - při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo - je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo - má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení § 237 o.s.ř. , či jeho části (srovnej obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013). Je možno současně též připomenout například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29.
června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
S ohledem na vyložené skutečnosti je možno uzavřít, že k projednání dovolání nepostačuje; např.
pouhá citace části znění ustanovení § 237 o.s.ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil (a v jakém smyslu), nebo která konkrétní otázka hmotného či procesního práva (která byla určující pro dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu) má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne
23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení téhož soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), přičemž k tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je nezbytné, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Vyloženým zásadám obsah podaného dovolání v daném případě nevyhovuje. Dovolatel sice své dovolání opírá o ustanovení § 237 o.s.ř.
a tvrdí, že otázka, zda stanovením kritérií vztahujících se k výběrovému řízení ve věci přidělení bytu došlo k zásahu do důstojnosti, nebyla doposud řešena, přehlíží však, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) v posuzované věci neřešil takto obecně formulovanou otázku, ale zaměřil se na tvrzení žalobce vztahující se k tomuto konkrétnímu případu, tedy na údajné diskriminační zacházení žalované vůči příslušníkům romského etnika. Odvolací soud svůj závěr založil na zjištění a následném konstatování, že v této věci dovolatel nebyl účastníkem předmětného výběrového řízení, přičemž vyhlášení výběrového řízení nebylo v rozporu s Desaterem rovného zacházení v přístupu k bydlení zveřejněným Úřadem veřejného ochránce práv v roce 2010, protože příslušnost žalobce k romskému etniku v předmětném výběrovém řízení nehrála žádnou roli.
Nesouhlas dovolatele s těmito závěry je polemikou nikoliv s právním posouzením věci odvolacím soudem (s výkladem a aplikací příslušné právní normy), nýbrž se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, která však dovolacímu přezkumu nepodléhají. Lze odkázat také například na usnesení dovolacího soudu ze dne 28. února 2013, sp. zn. 30 Cdo 3456/2012, ve které se dovolací soud zabýval přípustností dovolání v obdobném případu. K otázce týkající se tvrzeného chování zaměstnanců bytového odboru žalované, dovolací soud uvádí, že dovolatel ve svém dovolání v zásadě polemizuje opět pouze se skutkovými okolnostmi a jejich posouzením soudy obou stupňů.
Z uvedeného je třeba dovodit, že dovolání žalobce ve své podstatě nenaplňuje předpoklady kladené na ně ustanovením § 237 o.s.ř., přičemž lhůta k jejich potencionálnímu odstranění již marně uplynula. Za popsaného stavu Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o.s.ř.). Dovolatel ve svém dovolání ovšem výslovně napadl též příslušné výroky rozsudku soudu prvního stupně. Jeho zástupce v podání datovaném dne 5.
května 2015, kterým toto dovolání doplnil, uvedl, že „předně se odvolávám na své podání, označené jako dovolání ze dne 21. listopadu 2013, kde jsem uvedl, že proti výroku I .- III. rozsudku Městského soudu v Praze, č.j. (správně sp.zn.) 34C 222/2010, ze dne 8. ledna 2013, a proti výroku I. rozsudku Vrchního soudu v Praze, č.j. (opět správně sp.zn.) 1 Co 121/2013, ze dne 15. října 2013, podávám v zákonné lhůtě dovolání“. K tomu však je nezbytné připomenout zcela zřetelnou a nespornou skutečnost, že dovoláním lze napadnout v zákonem připuštěných případech pouze pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu (§ 236 o.s.ř.), o němž pak rozhoduje Nejvyšší soudu ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.).
Protože tak k možnému přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně není vyhrazeno dovolání, občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost určitého soudu k projednání zmíněného opravného prostředku, je-li přesto proti takovému rozhodnutí podán. Jestliže žalobce v označené věci přesto rozhodnutí soudu prvního stupně napadl dovoláním, pominul tak uvedenou podmínku odvolacího řízení. Za tohoto stavu nedostatek funkční příslušnosti představuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení.
Proto nezbývá, než řízení o takovém „dovolání“, které trpí touto vadou, podle ustanovení § 104 odst. 1 o.s.ř. zastavit. Ač – jak již bylo uvedeno – není procesním předpisem upravena funkční příslušnost k projednání „dovolání“ proti rozhodnutí soudu prvního stupně, o zastavení tohoto „dovolacího“ řízení rozhodl Nejvyšší soud ČR, neboť je vrcholným článkem soustavy obecných soudů, který je nadto nadán pravomocí k rozhodování o opravném prostředku proti rozhodnutím odvolacích soudů (obdobně srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.
května 2001, sp.zn. 20 Cdo 1535/99). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodněn s přihlédnutím k ustanovení § 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.