30 Cdo 37/2005
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Karla Podolky ve věci
žalobkyně L. Š., zastoupené advokátem, proti žalovaným: 1) R. M., zastoupené
advokátem, 2) V. S.,
3) J. B., 4) M. G., 5) M. S., 6) O. V. a 7) O. S., o určení neplatnosti
závěti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 13 C 169/98,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. září
2002, č. j. 39 Co 39/02-84, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. září 2002, č. j. 39 Co 39/02-84,
se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Žalobou ze dne 5.5.1998 se žalobkyně u Obvodního soudu pro Prahu 10, domáhala
určení, že „závěť zůstavitelky M. P., sepsaná notářským zápisem dne 20.11.1995
JUDr. J. K. pod č.j. NZ 194/95, N 231/95, je neplatná“.
Rozsudkem ze dne 18.6.2001, č.j. 13 C 169/98-56, Obvodní soud pro Prahu 10
žalobě vyhověl a rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit na náhradě nákladů
řízení žalobkyni částku 7.450,- Kč a „státu“ částku 2.875,- Kč, to vše do tří
dnů od právní moci rozsudku. Vycházel ze závěru, že „zůstavitelka nebyla v době
sepisování závěti schopna rozpoznat následky svého jednání, uvědomit si co
činí, svobodně a vážně se rozhodnout a byla v té době již podstatně a závažně
narušena“.
K odvolání první žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4.9.2002, č.j.
39 Co 39/02-84, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl;
žalobkyni uložil povinnost zaplatit první žalované na náhradě nákladů řízení
částku 5.375,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku „na účet“ jejího zástupce;
rozhodl, že
„ve vztahu mezi žalobkyní a zbývajícími žalovanými nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení“ a že žalobkyně je povinna zaplatit na nákladech
řízení České republice částku 2.875,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
Vycházel ze závěru, že „žalobkyně podala žalobu na určení neplatnosti závěti
několik měsíců po uplynutí lhůty stanovené soudem v dědickém řízení“; že
žalobkyně nemá naléhavý právní zájem
na požadovaném určení, neboť „žádné následné rozhodnutí vydané v nalézacím
řízení mimo postup uvedený v ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř. již nemůže vést k
tomu, aby bylo s žalobkyní v dědickém řízení nakládáno jako s dědičkou“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Přípustnost
dovolání dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. S poukázáním
na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. namítá, že „rozhodnutí odvolacího
soudu vychází z nesprávného právního názoru“; že odvolací soud „neposoudil
správně žalobu jako žalobu určovací ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř.“,
když „dospěl k závěru, že v daném případě nemá dovolatelka naléhavý právní
zájem na žalovaném určení“; že „podmínku naléhavého právního zájmu dokládá i
fakt, že ve věci samé rozhodnuto nebylo“; že „bez určení, zda závěť je platná
či nikoliv je právní postavení dovolatelky nejisté a je tedy dán její naléhavý
právní zájem“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení.
První žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo
zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a
že jde
o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
dovolání přípustné, přezkoumal napadený rozsudek ve smyslu ustanovení § 242
o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) a dospěl k
závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z obsahu spisu vyplývá, že v řízení o dědictví po M. P., zemřelé dne 3.6.1996,
posledně bytem v P. (dále též jen „zůstavitelka“), vedeném Obvodním soudem pro
Prahu 10 pod sp. zn. 27 D 1440/96, bylo L. Š., V. S., J. B., M. G., M. S., O.
V. a O. S., usnesením ze dne 15.10.1997, č.j. 27 D 1440/96-56, uloženo, aby ve
lhůtě jednoho měsíce ode dne právní moci usnesení podali u Obvodního soudu pro
Prahu 10 žalobu na určení, že „závěť zůstavitelky sepsaná notářským zápisem dne
20.11.1995 JUDr. J. K. pod č.j. NZ 194/95, N 231/95, je neplatná“ (usnesení
nabylo právní moci dne 26.11.1997).
Ze spisu dále vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 23.2.1198,
č.j. 17 C 276/97-13, zamítl žalobu L. Š. proti R. M. na určení, že „závěť
zůstavitelky sepsaná notářským zápisem dne 20.11.1995 JUDr. J. K. pod č.j. NZ
194/95, N 231/95, je neplatná“, pro nedostatek pasivní věcné legitimace
(rozsudek nabyl právní moci dne 3.4.1998).
Podle ustanovení § 175k odst. 1 o.s.ř., jestliže někdo před potvrzením nabytí
dědictví tvrdí, že je dědicem a popírá právo jiného dědice, který dědictví
neodmítl, vyšetří soud podmínky dědického práva obou a jedná dále s tím, u koho
má za to, že je dědicem.
Podle ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř., závisí-li však rozhodnutí o dědickém
právu na zjištění sporných skutečností, odkáže soud usnesením po marném pokusu
o smír toho z dědiců, jehož dědické právo se jeví jako méně pravděpodobné, aby
své právo uplatnil žalobou. K podání žaloby určí lhůtu. Nebude-li žaloba ve
lhůtě podána, pokračuje soud v řízení bez zřetele na tohoto dědice.
Z ustanovení § 175k odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že soud po vyšetření podmínek
dědického práva jedná dále s tím, u koho má za to, že je dědicem. Usnesením
vydaným podle tohoto ustanovení může být rozhodnuto - jak vyplývá z jeho znění
- pouze o tom, s kým (tj. s kterým z dosavadních účastníků řízení, mezi nimiž
je spor o dědické právo) bude nadále jednáno jako s osobou, o níž lze mít
důvodně za to, že je dědicem, a je-li to potřebné, jaký je dědický titul této
osoby (při pozitivním vymezení), popřípadě s kým (tj. s kterým z dosavadních
účastníků řízení, mezi nimiž je spor o dědické právo) nadále nebude jednáno,
neboť lze mít důvodně za to, že není dědicem (při negativním vymezení). Tímto
usnesením se totiž řeší (vyšetřují) podmínky dědického práva
pro účely průběhu řízení a má význam jen pro vymezení účastníků řízení o
dědictví;
na jeho základě soud v dědickém řízení považuje za účastníka řízení ve smyslu
ustanovení § 175b věty první o.s.ř. tu osobu, o níž bylo pravomocně rozhodnuto,
že s ní bude dále jednáno, popřípadě přestane považovat za účastníka řízení
toho, o němž bylo pravomocně rozhodnuto, že s ním nadále nebude jednáno.
Vydání usnesení podle ustanovení § 175k odst. 1 o.s.ř. je na místě tehdy,
jsou-li skutková tvrzení účastníků o rozhodných okolnostech shodná a závisí-li
rozhodnutí
o dědickém právu pouze na právním posouzení věci. Není-li tomu tak, má soud
(soudní komisař) vzhledem k tomu, že v „nesporném“ dědickém řízení nemá z
procesního hlediska možnost objasňovat sporné skutečnosti, postupovat způsobem
stanoveným v ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř.. Toto ustanovení soudu (soudnímu
komisaři) ukládá, aby se pokusil uvedený spor o dědické právo vyřešit dohodou,
tj. aby vyvinul úsilí směřující k tomu, že se rozhodné skutečnosti mezi
účastníky uplatňujícími rozporná dědická práva „stanou nespornými“. Nepodaří-li
se soudu (soudnímu komisaři) uvedený spor vyřešit dohodou a skutečnosti
rozhodné pro posouzení dědického práva zůstanou
i po pokusu o odstranění sporu mezi účastníky sporné, vydá soud usnesení,
kterým odkáže toho z účastníků, jehož dědické právo se jeví jako méně
pravděpodobné, aby své právo uplatnil žalobou.
Výrok usnesení vydaného soudem v řízení o dědictví podle ustanovení § 175k
odst. 2 o.s.ř. musí obsahovat údaj o tom, jakou žalobu má odkázaný účastník
podat. Vzhledem k tomu, že § 175k odst. 2 o.s.ř. umožňuje odkázat dědice, aby
žalobou uplatnil své dědické právo, odpovídá tomuto ustanovení – v závislosti
na konkrétní procesní situaci – žalobní petit buď na určení, že žalobce je
dědicem po zůstaviteli, nebo že žalovaný (některý ze žalovaných) není dědicem
po zůstaviteli. Sporné skutečnosti nebo právní otázky, které jsou pro takovéto
určení významné (např. že důvody vydědění nejsou dány), představují jen
posouzení předběžné otázky, které se neuvádí ve výroku, ale jen v důvodech
rozhodnutí. Na rozdíl od právní úpravy dříve obsažené v § 18 zákona č. 95/1963
Sb., ve znění pozdějších předpisů, nyní platný § 175k odst. 2 o.s.ř.
neumožňuje, aby způsobilým předmětem sporného řízení, zahájeného na základě
odkazu dědického soudu, bylo jen určení sporné skutečnosti nebo sporné právní
otázky, byť by byla významná pro posouzení dědického práva.
Ve výroku usnesení podle § 175k odst. 2 o.s.ř. musí soud také určit k podání
žaloby lhůtu. Tato lhůta je procesní lhůtou soudcovskou, kterou soud může
prodloužit (§ 55 o.s.ř.), nemůže jí však prominout (§ 58 o.s.ř. a contr.).
Vzhledem k tomu, že
s marným uplynutím lhůty, stanovené k podání žaloby, je spojen následek, že
soud (soudní komisař) pokračuje v řízení „bez zřetele na tohoto dědice“ (§ 175k
odst. 2 věta třetí o.s.ř.), musí být o prodloužení lhůty nejen požádáno, ale i
rozhodnuto ještě před uplynutím původně stanovené lhůty.
Jestliže odkázaný účastník (dědic) nebude ve věci úspěšný nebo jestliže vůbec
žalobu ve stanovené lhůtě nepodá, má to za následek, že soud (soudní komisař) –
jak uvádí § 175k odst. 2 věta třetí o.s.ř. – „pokračuje v řízení bez zřetele na
tohoto dědice“. Uvedené v konkrétní situaci znamená, že dědic, který byl
odkázán na žalobu na určení, že je dědicem po zůstaviteli, přestává být
účastníkem dědického řízení a soud (soudní komisař) pokračuje v dědickém řízení
bez zřetele na tuto osobu. Byl-li dědic odkázán
na žalobu na určení, že jiný účastník není dědicem po zůstaviteli, znamená to,
že
v dědickém řízení bude pokračováno i s osobou, jejíž dědické právo odkázaný
účastník popíral.
Stejné právní následky, které jsou spojeny s tím, že odkázaný účastník nepodal
žalobu, nastávají tehdy, jestliže žalobu sice podal, ale byla odmítnuta (§ 43
odst. 2) nebo o ní bylo řízení zastaveno (např. podle § 104 pro nedostatek
podmínek řízení).
Žalobu, která je podána po uplynutí stanovené lhůty, musí soud zamítnout, neboť
– jak výše uvedeno – po marném uplynutím lhůty, stanovené k podání žaloby soud
(soudní komisař) pokračuje v řízení o dědictví „bez zřetele na tohoto
dědice“ (§ 175k odst. 2 věta třetí o.s.ř.).
Výše popsané důsledky toho, že odkázaný účastník (dědic) nebude ve věci úspěšný
nebo jestliže vůbec žalobu ve stanovené lhůtě nepodá (soud „pokračuje v řízení
bez zřetele na tohoto dědice“) nastanou ovšem pouze v případě, že usnesení,
kterým byl účastník (dědic) odkázán k podání žaloby, splňuje požadavky vymezené
ustanovením
§ 175k odst. 2 o.s.ř.
V posuzovaném případě výrok usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne
15.10.1997, č.j. 27 D 1440/96-56, vydaného v řízení o dědictví po zůstavitelce,
nevyhovuje požadavkům vymezeným ustanovením § 175k odst. 2 o.s.ř., neboť
neodkazuje žalobkyni (dědičku zůstavitelky) k podání žaloby na určení jejího
dědického práva po zůstavitelce. Důsledky vyplývající z ustanovení § 175k odst.
2 věty třetí o.s.ř. (soud „pokračuje v řízení bez zřetele na tohoto dědice“)
proto – z důvodů výše uvedených – v dané věci nemohou nastat. Závěry, ke kterým
v této souvislosti odvolací soud v předmětné věci dospěl, proto nejsou správné.
Žaloba podaná ve smyslu ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř. není určovací žalobou
ve smyslu § 80 písm. c) o.s.ř., ale je žalobou na určení právní skutečnosti, u
níž naléhavý právní zájem vyplývá z právního předpisu. Taková žaloba proto
nemůže být zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném
určení a žalobce není povinen tvrdit a prokazovat skutečnosti o takovém právním
zájmu. Tyto závěry ovšem platí opět pouze v případě, že žaloba splňuje
požadavky vymezené ustanovením § 175k odst. 2 o.s.ř.; v opačném případě je na
místě na žalobu klást požadavky vymezené ustanovením § 80 písm. c) o.s.ř.,
včetně povinnosti žalobce tvrdit a prokazovat skutečnosti svědčící o naléhavém
právním zájmu na požadovaném určení (srov. Zprávu projednanou a schválenou
občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18.6.1982, sp.zn. Cpj
165/81, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 49,
ročník 1982).
Podle ustanovení § 80 písm. c) o.s.ř. žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze
uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či
není, je-li
na tom naléhavý právní zájem.
Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní
vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo
ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení
stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení § 80 písm. c)
o.s.ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění
povinnosti podle ustanovení § 80 písm. b) o.s.ř. (srov. například rozsudek býv.
Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24.2.1971 sp. zn.
2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek,
roč. 1972). Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li
žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní
poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací
žalobu odepřít. Za nedovolenou - při možnosti žaloby na plnění - lze považovat
určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž
jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah
nebo práce je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků
sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i
přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle ustanovení § 80
písm. b) o.s.ř. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.3.1997 sp.
zn.
3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, roč. 1997).
V žalobě o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, musí žalobce vždy
tvrdit a prokazovat skutečnosti, z nichž vyplývá, že má na požadovaném určení
naléhavý právní zájem. Protože jde o procesní povinnost, je soud povinen
žalobce o tom poučit (srov. § 5, § 118a odst. 1, 3 o.s.ř.). Zamítne-li soud
určovací žalobu
pro nedostatek naléhavého právního zájmu, aniž žalobce o uvedené procesní
povinnosti, poučí, zatíží tím řízení vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne
28.11.2001, sp.zn. 20 Cdo 450/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č.
51, ročník 2002).
V případě, kdy usnesení, kterým byl účastník (dědic) v řízení o dědictví
odkázán k podání žaloby, nesplňuje požadavky vymezené ustanovením § 175k odst.
2 o.s.ř., a žalobce podá žalobu v souladu s takovým usnesením, je na soudu,
který o žalobě rozhoduje, aby žalobce poučil rovněž o náležitostech řádné
žaloby ve smyslu ustanovení § 175k odst. 2 o.s.ř. (§ 5 o.s.ř.). Toto poučení
bude zpravidla tvořit logický celek s poučením již výše popsaným.
Z výše uvedeného vyplývá, že v posuzovaném případě odvolací soud vycházel ze
správného závěru, že žalobkyni podaná žaloba nevyhovuje požadavkům vymezeným
ustanovením § 175k odst. 2 o.s.ř. Tím, že však žalobkyni nepoučil o povinnosti
tvrdit a prokazovat skutečnosti, z nichž vyplývá, že má naléhavý právní zájem
na požadovaném určení (za takové poučení nelze považovat „dotaz senátu“
vznesený při jednání odvolacího soudu v dané věci dne 4.10.2002 na zástupce
žalobkyně „v čem spatřuje naléhavý právní zájem na požadovaném určení“),
přičemž se takového poučení žalobkyni nedostalo ani v řízení před soudem
prvního stupně, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud
České republiky proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 1 část
věty za středníkem o.s.ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§
243b odst. 2 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu
i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá a třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. května 2005
JUDr. Roman Fiala, v.r.
předseda senátu