30 Cdo 3700/2023-438
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně EKO-UNIBAU a. s. Praha v likvidaci, identifikační číslo osoby 63483866, se sídlem v Praze 2, Ječná 1255/25, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem, se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 5 400 870,90 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 88/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2022, č. j. 62 Co 202/2022-293, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se domáhala zaplacení částky 5 400 870,90 Kč jako náhrady škody a zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nesprávného úředního postupu soudního exekutora JUDr. Ivo Dědka a z titulu nepřiměřené délky exekučního řízení vedeného u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 28 EXE 1279/2010 a s tím spojené ztráty dobytnosti pohledávky. Nesprávný úřední postup měl spočívat v tom, že soudní exekutor dne 20. 12. 2004 vyhotovil pod sp. zn. EX 1898/04, EZ 76/04 exekutorský zápis o uznání závazku se svolením k nařízení a provedení výkonu rozhodnutí či exekuce, který byl následně v exekučním řízení u Okresního soudu v Přerově sp. zn. 28 EXE 1279/2010 posouzen jako materiálně nevykonatelný a řízení proti povinnému M.
P. bylo zastaveno. Žalovaná částka byla představována pohledávkou žalobkyně vůči společnosti FREEZE Group s. r. o. ve výši 4 504 116,20 Kč (nájemné ve výši 4 093 724,70 Kč a ve výši 410 391,50 Kč), částkou 56 761,40 Kč sestávající z nákladů exekuce, které musela žalobkyně vynaložit v exekučním řízení vedeném u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 28 EXE 1279/2010 proti povinnému jako ručiteli předmětné pohledávky (částku 7 865 Kč musela žalobkyně zaplatit soudnímu exekutorovi, částku 32 597,40 Kč a částku 16 299 Kč zaplatila žalobkyně povinnému na náhradě nákladů exekučního řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím), částkou 145 599,30 Kč představující náklady právního zastoupení žalobkyně v exekučním řízení, které jí nebyly přiznány, částkou 194 394 Kč představující náklady řízení vzniklé žalobkyni v řízení o odpůrčí žalobě vedeném u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 46 C 237/2018 (částka 169 884 Kč představovala náklady právního zastoupení žalobkyně a částka 24 510 Kč část soudního poplatku, která žalobkyni nebyla vrácena poté, kdy řízení bylo z důvodu zpětvzetí žaloby zastaveno) a částkou 500 000 Kč spočívající v zadostiučinění za nemajetkovou újmu (částka 150 000 Kč z titulu nepřiměřené délky exekučního řízení a částka 350 000 Kč představovaná ztrátou příležitosti žalobkyně vymáhat vůči ručiteli svoji pohledávku).
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 3. 2022, č. j. 19 C 88/2020-243, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 202 360,70 Kč (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 5 198 510,20 Kč (výrok II) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 1 380 Kč (výrok III).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou účastnic řízení zastavil odvolací řízení ohledně odvolání žalované do výroku I rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu částky 137 891,90 Kč (výrok I), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I napadeném co do částky 64 468,80 Kč tak, že zamítl žalobu ohledně částky 31 871,40 Kč, jinak rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku ohledně částky 32 597,40 Kč potvrdil (výrok II), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II ohledně částky 5 048 510,20 Kč (výrok III), zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II ohledně částky 150 000 Kč a ve výroku III a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok IV).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, zastoupená advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), v rozsahu výroku III, včasným dovoláním (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), které však Nejvyšší soud postupem podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o.
s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Nejvyšší soud předesílá, že podle § 241a odst. 1 o.
s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání tak nemohou založit nejen námitky proti skutkovému stavu, ale ani právní otázky, které vychází z jiných skutečností, než ze kterých vychází napadené rozhodnutí. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají otázky, b) zda je důvodem pro přetržení příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou skutečnost, že v rámci řízení o odpůrčí žalobě, v němž se žalobkyně na základě téhož exekučního titulu domáhala vůči třetí osobě (odpůrci) uspokojení dané pohledávky z toho, co na základě relativně neúčinného právního jednání povinného z jeho majetku ušlo (popř. odpovídající náhrady ve smyslu § 595 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o.
z.“), nebylo ve věci po zjištění materiální nevykonatelnosti exekučního titulu (a související ztráty aktivní věcné legitimace) meritorně rozhodnuto (tj. nebylo v něm zkoumáno zkracující jednání dlužníka a vědomost osoby blízké o tomto úmyslu), d) na kterém z účastníků řízení o náhradě škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č.
358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „zákon č. 82/1998 Sb.“), leží důkazní břemeno ohledně zkracujícího úmyslu dlužníka a (ne)vědomosti osoby blízké o tomto úmyslu, jedná-li se o skutkovou podstatu dle § 590 odst. 1 písm. c) o. z., tedy zkracující právní jednání mezi dlužníkem a osobou jemu blízkou, když v řízení o odpůrčí žalobě by bylo na odpůrci, aby prokázal, že o úmyslu dlužníka zkrátit věřitele nevěděl ani vědět nemusel, e) zda v sobě nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem ve výši odpovídající nevymožené pohledávce zahrnuje též odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou ztrátou možnosti domáhat se úhrady této pohledávky u soudu vůči původnímu dlužníkovi, f) zda je materiální nevykonatelnost exekučního titulu příčinou ztráty aktivní věcné legitimace věřitele k dovolání se neúčinnosti zkracujícího právního jednání dlužníka, g) zda je povinností žalobce, který až po zahájení řízení zjistí, že v důsledku protiprávního jednání jiné osoby (v posuzovaném případě v důsledku nesprávného úředního postupu soudního exekutora) ztratil aktivní věcnou legitimaci k uplatňování daného nároku, pokračovat ve vedení řízení, nebo by měl žalobce v souladu se zásadou prevence vzít podanou žalobu zpět a minimalizovat tak výši nákladů spojených s projednáváním dané věci (tj. výši vzniklé škody), h) zda může být vzdání se dědictví po zůstaviteli ze strany jeho nemajetného syna, vůči kterému bylo v rozhodné době (fakticky bezvýsledně) vedeno několik exekučních řízení, ve prospěch jeho matky (manželky zůstavitele) považováno za relativně neúčinné právní jednání, neboť na takovém řešení právních otázek napadené rozhodnutí nezáviselo.
Napadené rozhodnutí totiž vychází jednak ze závěru o nemajetnosti dlužníka žalobkyně (s ohledem na průběh exekuce), jednak ze závěru o neúspěšnosti žalobkyně v řízení o odpůrčí žalobě (viz dále), v důsledku čehož by se na nemajetnosti dlužníka nic nezměnilo, ani kdyby zde nesprávného úředního postupu nebylo. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nemůže založit ani otázka c), zda si soud v řízení o náhradě škody podle zákona č. 82/1998 Sb. může posoudit jako předběžnou otázku odporovatelnost/relativní neúčinnost právního jednání dlužníka dle § 589 a násl. o.
z., pokud v řízení o odpůrčí žalobě, jejímž předmětem bylo určení neúčinnosti předmětného právního jednání, nebylo možné věc vzhledem k materiální nevykonatelnosti exekučního titulu projednat a rozhodnout.
Otázka se totiž míjí s posouzením odvolacího soudu, který sice uvedl, že soudu v řízení o náhradu škody proti státu nepřísluší jako předběžnou otázku vyřešit, jak by dopadlo řízení o odpůrčí žalobě, pokud by proběhlo řádně, přesto se však možným úspěchem žalobkyně v řízení o odpůrčí žalobě zabýval, přičemž dospěl k závěru, že by žalobkyně úspěšná nebyla, a to pro nedostatek úmyslu dlužníka zkrátit žalobkyni jako věřitele, jakož i pro případné uplatnění námitky započtení (kolace) ze strany matky dlužníka, pokud by dlužník požadoval svůj dědický podíl, v důsledku čehož by dlužník žalobkyně stejně žádný majetek z pozůstalosti nenabyl.
K těmto důvodům přitom dovolatelka žádné právní otázky ve smyslu § 237 o. s. ř. v dovolání neformuluje. Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky a), jaké skutkové okolnosti jsou relevantní pro posouzení příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem soudního exekutora (vyhotovení materiálně nevykonatelného exekutorského zápisu se svolením k vykonatelnosti) a státu (nařízení a vedení exekuce na základě tohoto materiálně nevykonatelného exekučního titulu) a škodou (popř. nemajetkovou újmou) spočívající v nevymožení pohledávky a ztrátě její dobytnosti z důvodu promlčení, pokud bylo za účelem vymožení této pohledávky vůči povinnému vedeno exekuční řízení na základě exekučního titulu, který byl následně (po uplynutí promlčecí lhůty k uplatnění dané pohledávky) shledán materiálně nevykonatelným, a exekuce tak byla z tohoto důvodu zastavena, neboť při řešení otázky příčinné souvislosti se odvolací soud ve smyslu § 237 o.
s. ř. neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu vychází v základu posouzení příčinné souvislosti z teorie podmínky, jež vyjadřuje, že kauzalita mezi příčinou a následkem je dána tehdy, pokud by následek bez příčiny nenastal (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). V rozsudku ze dne 19. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1976/2020, se Nejvyšší soud zabýval otázkou příčinné souvislosti mezi postupem notáře při vyhotovení materiálně nevykonatelného notářského zápisu a tvrzenou škodou spočívající ve ztrátě pohledávky, přičemž uvedl, že v dané věci bylo podstatné, zda pohledávka, za jejíž ztrátu (respektive neexistenci) má stát nést odpovědnost, by v případě svého vzniku směřovala vůči solventnímu dlužníkovi.
Pokud je potenciální dlužník nemajetný, pak v případě absence tvrzeného nesprávného postupu by věřitel sice disponoval pohledávkou, nicméně danou pohledávku by právě z důvodu nemajetnosti svého dlužníka nemohl vymoci, jeho hospodářská situace by se tudíž nezměnila. Není tak naplněna ani teorie podmínky, neboť ani v případě správného úředního postupu by věřitel nedisponoval takovou pohledávkou, jíž by mohl úspěšně vymoci. Náhrada škody obecně neslouží k tomu, aby se poškozený dostal z hlediska hospodářského do výhodnější pozice, než ve které by se nacházel nebýt škodní události.
Odvolací soud se tak od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, pokud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že příčinou nedobytnosti pohledávek nebyl nezpůsobilý exekuční titul v podobě materiálně nevykonatelného exekutorského zápisu, ale celková nemajetnost dlužníka – povinného v exekučním řízení. K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 8. 2024
Mgr. Vít Bičák předseda senátu