U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, PhD., v právní věci
žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových,
se sídlem v Praze, Rašínovo nábřeží 42, proti žalovaným 1) L. B., 2) S. B.,
oběma zastoupeným JUDr. Hanou Šťastnou, advokátkou se sídlem v Mariánských
Lázních, Hlavní 132, 3) O. V., zastoupenému JUDr. Vladimírem Procházkou,
advokátem se sídlem v Plzni, Rooseveltova 16, 4) T. J., a 5) Š. J., oběma
zastoupeným JUDr. Jiřím Bydžovským, advokátem se sídlem v Tachově, Nádražní
779, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v
Chebu pod sp. zn. 17 C 378/2006, o dovolání žalovaných 4) a 5) proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 15. ledna 2014, č. j. 12 Co 25/2013-689, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaných 4) a 5) proti meritornímu výroku I. rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 15. ledna 2014, č. j. 12 Co 25/2013-689, není přípustné
podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu České republiky (dále již
„Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“), jakož i s aktuálním rozsudkem velkého
senátu občanskoprávního a obchodního kolegia (dále již „velký senát“)
Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2014, sp. zn. 31 Cdo 1168/2013 [všechna
zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových
stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního
soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) jsou veřejnosti přístupná na
internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz.)]. V rozsudku
sp. zn. 31 Cdo 1168/2013 velký senát Nejvyššího soudu - s přihlédnutím k
dosavadní judikatuře Ústavního soudu vztahující se k dané materii a v poměrech
platnosti a účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., v rozhodném znění -
vyložil a odůvodnil právní názor, že neshledává důvod ke změně judikatury
obecných soudů, zejména ke změně rozhodovací praxe opírající se o závěry
obsažené v rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009,
sp. zn. 31 Odo 1424/2006, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 56/2010 (dále již „R 56/2010“), podle nichž se (další)
kupující nestává vlastníkem nemovitosti jen na základě toho, že při uzavření
(další) kupní smlouvy jednal v dobré víře v zápis do katastru nemovitostí,
neboť opačný výklad by negoval celou dosud platnou úpravu vydržení v občanském
zákoníku. Velký senát Nejvyššího soudu v rozhodnutí dále uvedl, že s ohledem na
aktuální nález Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/2012,
senát č. 30 Cdo Nejvyššího soudu správně věc (spojenou s řešením otázky nabytí
nemovitosti od nevlastníka) předložil k rozhodnutí velkému senátu Nejvyššího
soudu, který v řešení otázky nabytí vlastnického práva k nemovitosti od
nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele v zápis do katastru nemovitostí
zaujal právní názor v již R 56/2010, leč tento jeho právní názor, z nějž
vycházela ustálená judikatura Nejvyššího soudu, byl Ústavním soudem v
předmětném nálezu shledán nesprávným s tím, že je věcí Nejvyššího soudu, aby
respektoval Ústavním soudem v jím řešené právní otázce judikovaný právní názor
ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky. Velký senát Nejvyššího soudu
konstatoval, že za dané procesní situace je tudíž povolán opětovně k řešení
předmětné otázky, byť se k ní vyjádřil již v R 56/2010, neboť tříčlenné senáty
Nejvyššího soudu by jinak neměly relevantního podkladu při řešení otázky, zda v
předmětných případech mají i nadále respektovat závěry obsažené v R 56/2010 a
(především) ve zmíněném plenárním nálezu Ústavního soudu sp. zn. 78/06, anebo
mají stran řešení dané materie přisvědčit v mezidobí zčásti změněné rozhodovací
praxi některých senátů Ústavního soudu.
Velký senát zdůraznil, že Nejvyšší soud
při rozhodování o dovoláních ve věcech, v nichž byla odvolacími soudy řešena
právní otázka nabytí nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí od nevlastníka
jednajícího v důvěře v zápis v katastru nemovitostí, i nadále důsledně vychází
z plenárních nálezů Ústavního soudu ze dne 13. června 2006, sp. zn. Pl. ÚS
750/04, uveřejněného pod číslem 452/2006 Sb., a ze dne 16. října 2007, sp. zn. Pl. ÚS 78/06, uveřejněného pod číslem 307/2007. Jinými slovy řečeno, velký
senát Nejvyššího soudu shora označeným rozhodnutím zdůraznil, že při řešení
otázky nabytí vlastnického práva k nemovitosti přisvědčuje plenární judikatuře
Ústavního soudu, jež je nadřazena i rozhodování malých senátů Ústavního soudu. Nejvyšší soud za takto vyložené situace přitom nenalézá důvod, aby se v dané
věci od uvedeného rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu jakkoli odchýlil,
a tím se tedy odchýlil i od zmíněné plenární judikatury Ústavního soudu. Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud podané dovolání žalovaných 4) a 5)
podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.