30 Cdo 3725/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Simonem v
právní věci žalobce P. C., zastoupeného Mgr. Janem Jarošem, LL.M., advokátem se
sídlem v Praze, Štěpánská 539/9, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 126
250 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 247/2008, o
dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2013, č.
j. 13 Co 200/2013-491, takto:
Výrok II rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, č. j. 30 Cdo
3725/2014-610, se opravuje tak, že správně zní:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2013, č. j. 13 Co 200/2013-491,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 11. 2012, č. j. 19 C
247/2008-390, se v rozsahu zamítnutí žaloby co do částky 88 375 Kč a v
nákladových výrocích ruší a věc se v uvedeném rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro
Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odvolací soud opravným usnesením č. j. 13 Co 200/2013-622 opravil svůj rozsudek
č. j. 13 Co 200/2013-491 tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje
ohledně částky 88 375 Kč.
Předseda Nejvyššího soudu v návaznosti na to opravil postupem podle § 243b a §
164 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013,
chybu v psaní ve výroku II svého rozsudku ze dne 27. 9. 2016, č. j. 30 Cdo
3725/2014-610, převzatou z výroku rozsudku odvolacího soudu tak, jak je uvedeno
výše.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. května 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu
4. Soud prvního stupně vyšel z následujícího závěru o skutkovém stavu
věci. Dne 21. 3. 2000 byla podána žaloba na ochranu osobnosti, nynější žalobce
byl v řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 15/2000 v
postavení žalovaného. Předmětem posuzovaného řízení byly informace uveřejněné v
Necenzurovaných novinách o tehdejším žalobci panu Č. F., které dávaly pana F.
do souvislosti s bývalou státní bezpečností. Usnesením ze dne 1. 6. 2001 bylo
řízení přerušeno do doby pravomocného skončení řízení vedeného u téhož soudu
pod sp. zn. 24 C 19/2000. Účastníkem vedlejšího řízení byl pan J. P., od
kterého měl nynější žalobce podle svých tvrzení získat předmětné informace o
panu Č. F.. Soud činil pravidelné dotazy na stav vedlejšího řízení. Změnou
rozvrhu práce byl spis přidělen novému soudci, výzvou ze dne 22. 10. 2007 soud
účastníky vyzval, aby se vyjádřili k přikázání věci Městskému soudu v Praze z
důvodu vhodnosti a dále je vyzval, aby se vyjádřili, zda navrhují pokračovat v
přerušeném řízení. Dne 12. 11. 2007 došlo soudu vyjádření tehdejšího
žalovaného, ve kterém namítal podjatost soudců Krajského soudu v Brně,
podjatost soudců Městského soudu v Brně, vyjádřil nesouhlas s delegací vhodnou
a nesouhlas s pokračováním pravomocně přerušeného řízení a namítl, že mu byl
odejmut zákonný soudce. Tehdejší žalovaný byl vyzván k doplnění námitky
podjatosti, což učinil a spis byl předložen Vrchnímu soudu v Olomouci, který
rozhodl o nevyloučení soudce. Spis byl následně zapůjčen Ministerstvu
spravedlnosti. Dne 1. 4. 2008 došla soudu námitka podjatosti soudců Městského
soudu v Praze ze strany tehdejšího žalovaného. Soudu bylo poté zasláno
usnesení, kterým bylo zastaveno vedlejší řízení sp. zn. 24 C 19/2000, a
usnesení Vrchního soudu v Olomouci, kterým bylo zastavení vedlejšího řízení
potvrzeno. Nejvyšší soud dne 9. 9. 2008 rozhodl o delegaci vhodné tak, že věc
se Městskému soudu v Praze nepřikazuje. Usnesením ze dne 19. 1. 2009 byl
tehdejší žalobce vyzván k odstranění vad petitu žaloby. Podáním ze dne 8. 2.
2009 vzal tehdejší žalobce žalobu v celém rozsahu zpět, usnesením ze dne 18. 2.
2009 bylo řízení zastaveno, tehdejší žalovaný podal neúspěšné odvolání, výrok o
zastavení řízení nabyl právní moci dne 29. 9. 2009.
5. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil tak, že žaloba
nebyla podána důvodně. Posuzované řízení trvalo celkem devět a půl roku, z toho
sedm let bylo přerušeno. Řízení bylo nepřiměřeně dlouhé. Bylo determinováno mj.
opakovanými námitkami podjatosti ze strany žalovaného, které nebyly shledány
důvodnými. Žalobce zcela jednoznačně do značné míry ovlivnil celkovou délku
řízení, zejména tím, že nesouhlasil s jeho pokračováním a žádal, aby nadále
zůstalo přerušeno. Navíc ve chvíli, kdy věc převzal nový soudce a navrhl
delegaci vhodnou, žalobce s ní nesouhlasil. Této jediné námitce žalobce bylo
vyhověno a k delegaci vhodné nedošlo. V rámci zjišťování intenzity nemajetkové
újmy dospěl soud prvního stupně k závěru, že s ohledem na charakter řízení a
osobu žalobce není na místě poskytnout žalobci finanční zadostiučinění. „Je
zřejmé“, že žalobce v původním řízení se „bránil nařčením“ (nynějšího) žalobce
a „bylo-lze očekávat, že tato nařčení … zcela jistě vyvolají předmětný ohlas a
poškozený se bude bránit žalobou u soudu“. Postačující je proto konstatování
porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, které již žalovaná
učinila.
6. Odvolací soud doplnil dokazování a provedl důkaz spisem Krajského
soudu v Brně sp. zn. 24 C 19/2000 (vedeném ve vedlejším řízení). Zjistil, že na
č. l. 209 je úřední záznam ze dne 17. 2. 2003 sepsaný se žalovaným b) P. C.,
nynějším žalobcem, ve kterém požádal o doručování na adresu . Dalším úkonem
Krajského soudu v Brně je pokyn soudce k vrácení přílohového spisu ze dne 25.
2. 2003, následuje usnesení ze dne 26. 10. 2007, v němž soud vyzval žalobce,
aby odstranili vadu návrhu na změnu žaloby.
7. Odvolací soud věc po právní stránce posoudil následovně. Ve vedlejším
řízení, vedeném pod sp. zn. 24 C 19/2000, byl spis od února 2003 do října 2007
bez pohybu, soud byl tedy čtyři a půl roku nečinný z příčin na jeho straně a
došlo k průtahu. Protože bylo průtahy postiženo vedlejší řízení, bylo jimi
postiženo i řízení hlavní. Odvolací soud uvedl, že základ nároku žalobce je
proto opodstatněný, a zabýval se jeho výší, tedy otázkou, jaké je přiměřené
zadostiučinění.
8. Odvolací soud vycházel ze základní částky zadostiučinění 15 000 Kč za
první dva roky řízení a za každý další rok řízení. Získanou částku 127 833 Kč
pak dále upravoval podle kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk. Snížil ji o
20 %, neboť řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy. Dále vzal v
úvahu osobu žalobce a jeho chování v průběhu řízení. Uvedl, že žalobce vznášel
nedůvodné námitky podjatosti soudců a zasílal do spisu četná rozvláčná
mnohostránková podání, která se ne vždy týkala věci a která byla zaměřená spíše
ad hominem, než ad rem. Žalobce se účastní velkého množství sporů vedených
proti státu, rovněž je účastníkem různých řízení na ochranu osobnosti. Takové
počínání zatěžující soudy pokládá odvolací soud za obstrukční a litigiózní
(sudičské). Pokud jde o posuzované řízení, žalobce ve vyjádření k žalobě ze dne
20. 10. 2000, tedy v prvním procesním úkonu, který ve věci učinil, uvedl, že
není pasivně věcně legitimován, protože nebyl vydavatelem tiskoviny, v níž byly
žalované výroky uveřejněny. Podle odvolacího soudu si tak byl žalobce po celou
dobu vědom toho, že řízení nemůže dopadnout v jeho neprospěch. Kvůli uvedeným
okolnostem snížil odvolací soud základní částku zadostiučinění o dalších 50 %.
Žalobci bylo proto přiznáno zadostiučinění ve výši 37 875 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
9. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním a uvedl, že
rozsudek odvolacího soudu napadá „v celém rozsahu obou jeho výroků“. Podle
žalobce závisí napadené rozhodnutí na vyřešení otázek hmotného práva, při
jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu, a které by měly být Nejvyšším soudem posouzeny v souladu s
jeho ustálenou rozhodovací praxí. Jedná se zejména o otázky, zda lze
zadostiučinění za nemateriální újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení
snížit, případně jaké výše může takové snížení dosáhnout. Žalobce dále v
dovolání na několika místech cituje stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4.
2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), a z obsahu dovolání je zřejmé,
že právě od řešení v něm přijatých se měl odvolací soud podle názoru žalobce
odchýlit. V dovolání žalobce uplatnil následující dovolací důvody.
10. Podle žalobce nebyly v posuzovaném případě dány podmínky pro snížení
základní částky zadostiučinění o 70 %. V obecné rovině by mělo být dostačující
snížení či zvýšení základní částky nepřesahující 50 %.
11. Žalobce nebyl ve sporu pasivně věcně legitimován, což namítal už ve
svém prvním podání v původním řízení. V tom mu dal „bez provedeného
dokazování“ „částečně za pravdu“ i Vrchní soud v Olomouci, který konstatoval,
že „i v případě pokračování v řízení by žalovaný nejspíše nebyl pasivně
legitimován“. Soud se měl podle žalobce zabývat způsobilostí žalobce být
účastníkem řízení a nejpozději po podání námitky ze strany žalobce měl řízení
zastavit. K přerušení posuzovaného řízení tak vůbec nemuselo dojít.
12. Doba, po kterou se předmětným sporem zabývaly Vrchní soud v Olomouci
a Nejvyšší soud, je zcela zanedbatelná. Není tedy ani možné uzavřít, že
složitost případu je dána počtem stupňů soudní soustavy, na kterých byl případ
rozhodován, a snížit proto zadostiučinění o 20 %.
13. Žalobce se v posuzovaném řízení v žádném případě nechoval
obstrukčně. K výzvám se vyjadřoval ve stanovených lhůtách. Námitky podjatosti
nelze považovat za obstrukci, žalobce jimi jen uplatňoval svoje zákonné právo.
14. Zcela liché je konstatování odvolacího soudu, podle kterého si byl
žalobce po celou dobu vedení řízení vědom, že řízení nemůže skončit v jeho
neprospěch, neboť si byl vědom, že není pasivně legitimovaný, což uvedl už ve
svém prvním procesním úkonu v řízení. Žalobce mohl v průběhu posuzovaného
řízení jen těžko predikovat, zda námitka, že není pasivně legitimován, bude
soudem vyhodnocena jako důvodná.
15. Řízení mělo navíc pro žalobce zvýšený význam, neboť jeho předmětem
bylo právo na ochranu osobnosti.
16. Zcela nepřiléhavý je argument soudu prvního stupně, podle kterého
postačuje konstatování porušení práva. Ke konstatování porušení práva je podle
Stanoviska na místě přistupovat jen ve zcela výjimečných situacích.
17. Je pravdou, že proti žalobci bylo obdobných sporů na ochranu
osobnosti zahájeno více. Tato skutečnost však není důvodem, aby mu bylo sníženo
zadostiučinění, nebo aby mu nebyla přiznána náhrada nákladů řízení.
18. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Formální náležitosti dovolání
19. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl
podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1.
2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2
zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
20. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění
podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením
§ 241a odst. 2 o. s. ř. (srov. odst. 9). Dovolací soud se proto zabýval
přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
21. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
22. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
23. Částí napadeného rozsudku, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně
změněn tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 37 875 Kč, nebyla
žalobci způsobena žádná újma. Žalobce nemůže mít objektivně vzato žádný zájem
na tom, aby byla měnící část napadeného rozsudku zrušena nebo změněna. K podání
dovolání proti této části napadeného rozsudku proto není subjektivně
legitimován a Nejvyšší soud jeho dovolání v uvedené části odmítl (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99).
24. Obecný nesouhlas žalobce s výší procentuálního snížení základní
částky zadostiučinění (odst. 10), nemůže přípustnost dovolání založit. Nejvyšší
soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného
zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto
soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý
nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností
každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného
práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v
zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených
v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by
vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně
nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v
rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen
správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše
přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro
snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka,
nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené
zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
25. Uvádí-li dovolatel, že má být v obecné rovině dostačující snížení či
zvýšení základní částky zadostiučinění o 50 %, je třeba připomenout část VI
Stanoviska. Z té je zřejmé, že se zvýšení či snížení o 50 % nevztahuje k poměru
základní výše zadostiučinění [před zohledněním kritérií uvedených v § 31a odst.
3 písm. b) až e) OdpŠk] vůči výsledné výši zadostiučinění po zohlednění všech
kritérií, ale že se vztahuje ke každému z těchto kritérií zvlášť (jednotlivě).
Lze si proto představit i situace, kdy při zachování požadavku na jeho
přiměřenost bude zadostiučinění přiznané v penězích nižší o více než 50 %
oproti výchozí částce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp.
zn. 30 Cdo 3995/2011). Snížení základní částky zadostiučinění celkem o 70 %
tedy bez dalšího není se Stanoviskem v rozporu.
26. Žalobce dále v dovolání uvádí, že už od počátku posuzovaného řízení
namítal nedostatek své pasivní věcné legitimace, že nebyl způsobilý být
účastníkem řízení a že Krajský soud v Brně měl řízení z uvedených důvodů
zastavit nejpozději po podání námitky žalobce (odst. 11). Uvedená námitka
nemůže přípustnost dovolání založit, neboť žalobce jí vlastně namítá, jak měl
podle něj soud v posuzovaném řízení rozhodnout a kdy. Tyto otázky však soudy v
kompenzačním řízení neposuzují, zabývají se jen tím, zda byla věc projednána v
přiměřené době vzhledem k okolnostem případu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne
19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012).
27. Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka žalobce, že odvolací
soud neměl brát v úvahu skutečnost, že soudy rozhodovaly na více stupních
soudní soustavy, neboť doba řízení před Vrchním soudem v Olomouci a před
Ústavním soudem byla podle žalobce zanedbatelná (odst. 12). Zohlednění počtu
stupňů soudní soustavy, na kterých byla věc rozhodována, je v souladu s
judikaturou Nejvyššího soudu (srov. Stanovisko, část IV, bod a/, a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1020/2015), a to bez ohledu
na to, jak dlouho řízení probíhala před kterým soudem.
28. Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky, zda je v posuzovaném
případě dostačujícím zadostiučiněním konstatování porušení práva (odst. 16),
neboť na jejím posouzení odvolací soud napadené rozhodnutí nezaložil (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné
pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Konstatování
porušení práva shledal přiměřeným soud prvního stupně, odvolací soud žalobci
přiznal zadostiučinění v penězích.
29. Přípustnost dovolání nemůže založit ani otázka, zda lze poškozenému
klást k tíži, že se účastní velkého počtu soudních sporů, a snížit mu z toho
důvodu přiznané zadostiučinění, nebo mu z toho důvodu nepřiznat náhradu nákladů
řízení (odst. 17). Odvolací soud se neodchýlil od ustálené judikatury soudu
dovolacího, pokud vzal při stanovení výše zadostiučinění v úvahu skutečnost, že
poškozený se účastní velkého množství soudních sporů vedených proti státu a
rovněž sporů na ochranu osobnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.
8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013). Nepřiznání náhrady nákladů řízení odvolací
soud účastenstvím žalobce v četných soudních sporech neodůvodnil, v této části
se tak námitka žalobce míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné
pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
30. Přípustnost dovolání však zakládá otázka, zda lze námitky podjatosti
podané žalobcem posoudit jako obstrukční chování a zda lze žalobci přičítat k
tíži jejich podání a skutečnost, že „zasílal do spisu četná, rozvláčná,
mnohostránková, ne vždy věci se týkající podání, zaměřená spíše ad hominem, než
ad rem“ (odst. 13). Uvedenou otázku odvolací soud posoudil v rozporu s
ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
31. Dovolání je přípustné rovněž pro řešení otázky, zda lze ze
skutečnosti, že žalobce od začátku řízení namítal, že není pasivně věcně
legitimován, dovozovat, že žalobce nebyl ve stavu nejistoty ohledně výsledku
sporu, neboť si byl vědom toho, že ve sporu nemůže být neúspěšný (odst. 14).
Uvedená otázka nebyla v daných souvislostech dosud dovolacím soudem řešena.
32. Dovolání je dále přípustné pro řešení otázky, zda mělo řízení pro
žalobce zvýšený význam, jestliže byl žalovaným ve sporu na ochranu osobnosti
(odst. 15). Ani tato otázka nebyla dosud v judikatuře dovolacího soudu v
daných souvislostech vyřešena.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
33. Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou, zda lze žalobci přičítat k
tíži v rámci hodnocení kritéria jednání poškozeného [§ 31a odst. 3 písm. c)
OdpŠk], že vznesl dvakrát námitku podjatosti (první byla shledána nedůvodnou a
o druhé nebylo rozhodováno) a že podle odvolacího soudu „zasílal do spisu
četná, rozvláčná, mnohostránková, ne vždy věci se týkající podání, zaměřená
spíše ad hominem, než ad rem“ (odst. 13).
34. Podle části IV bodu b) Stanoviska může poškozený jako účastník
řízení přispět k nárůstu délky řízení svou nečinností (např. nereagováním na
výzvy soudu) nebo naopak svou aktivitou ryze obstrukčního charakteru (např.
opakované činění nejasných podání, navrhování provedení mnoha důkazů, četné
změny žalobních návrhů atd.), a to jak úmyslným, tak i nedbalostním jednáním.
Skutečnost, že účastník využívá svých procesních práv daných mu vnitrostátním
právním řádem (podávání opravných prostředků, námitek atd.), však nemůže jít k
jeho tíži z hlediska prodloužení délky řízení (srov. Stanovisko, část IV, bod
b, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, a
věc Patta proti České republice, stížnost č. 12605/02, rozsudek Evropského
soudu pro lidská práva ze dne 18. 4. 2006, odst. 69). Na druhou stranu
prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na návrhy, opravné
prostředky nebo námitky účastníků nelze přičítat k tíži ani státu (srov.
Stanovisko, část IV, bod b).
35. Obdobně v rozsudku ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009,
Nejvyšší soud uvedl, že v případě, kdy poškozený přiměřeně využívá svých práv,
může sice přispět určitou měrou k prodloužení řízení, nelze mu to však klást k
tíži.
36. V citovaném rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2933/2009 se Nejvyšší soud
zabýval rovněž podáváním námitek podjatosti ze strany poškozených. Jednalo se o
případ, kdy žalobkyně, poškozené nepřiměřenou délkou řízení, v průběhu řízení
opakovaně podávaly námitky podjatosti rozhodujících soudců obou stupňů. Jedna
námitka žalobkyň byla shledána důvodnou, další důvodné nebyly. Nejvyšší soud
věc zhodnotil tak, že odvolací soud rozhodl správně, pokud z důvodu uvedeného v
§ 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk, tedy pro chování poškozených, výši přiměřeného
zadostiučinění nesnížil, a nepřičetl tedy podávání námitek žalobkyním k tíži.
Námitky podjatosti podávané žalobkyněmi totiž nebyly ryze obstrukčního
charakteru.
37. Jak vyplývá z výše uvedeného, procesní aktivitu je možné účastníku
řízení přičítat k tíži pouze ve zcela výjimečných případech, kdy ji již nelze
považovat za využívání procesních práv účastníka, ale za jejich zneužívání a za
obstrukční jednání.
38. Ze skutkových zjištění v nyní posuzované věci přitom nevyplývá, že
by se jednalo o takový případ, když žalobce podle skutkových zjištění podal v
posuzovaném řízení dvě námitky podjatosti. Odvolací soud neuvedl, která
konkrétní podání žalobce považuje za rozvláčná a netýkající se věci, a
neodůvodnil řádně, proč je jejich podávání žalobcem nutno považovat za
obstrukční jednání, jež vedlo k prodloužení řízení. Posouzení otázky jednání
poškozeného [§ 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk] odvolacím soudem je proto v rozporu
s výše citovanou judikaturou a tedy nesprávné a dovolání je důvodné.
39. K uvedenému je však třeba dodat, že zvýšená procesní aktivita
účastníků řízení se zpravidla projeví jeho vyšší složitostí. Ta představuje
objektivní okolnost nejdoucí k tíži účastníků řízení ani státu, kterou lze
zohlednit v rámci kritéria § 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk.
40. Nejvyšší soud se dále zabýval námitkou žalobce, a to zda ze
skutečnosti, že žalobce od začátku posuzovaného řízení namítal, že není pasivně
věcně legitimován, lze vyvozovat, že žalobce si byl po celou dobu řízení vědom
toho, že ve sporu nemůže být neúspěšný (odst. 14).
41. V judikatuře Nejvyššího soudu byl přijat závěr, že při posuzování
délky řízení a formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění pro poškozeného je
možno přihlédnout k tomu, že poškozený podal zjevně (na první pohled)
bezdůvodnou žalobu. Tak je tomu např. pokud žalobce uplatnil nárok, o němž již
v době podání žaloby věděl, že je promlčený (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012). Je totiž zřejmé, že žalobce, který
takovou zřejmě bezúspěšnou žalobu podal, nemohl být po dobu řízení ve stavu
nejistoty ohledně toho, jak řízení dopadne.
42. Uvedený závěr však nelze aplikovat extenzivně. Uplatní se jen
ojediněle, neboť soudní řízení, ve kterých si museli být účastníci (a zejména
žalovaný) od počátku jisti, jak bude rozhodnuto, nejsou a nemohou být pravidlem
(kdyby tomu tak bylo, nemuselo by většinou ke sporu ani dojít). Extenzivním
výkladem by se ad absurdum dalo dospět až k závěru, že výsledek řízení o
jakékoliv otázce musel být účastníkům předem zřejmý, neboť znali právní úpravu,
a že tedy nejistota účastníků ohledně výsledku sporu není dána nikdy. Takové
řešení by však nebylo v souladu s účelem právní úpravy poskytování
zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým řízením a
ani s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu. Závěr o
tom, že účastník řízení nepociťoval nejistotu ohledně výsledku řízení, neboť mu
bylo „na první pohled“ zřejmé, jaký tento výsledek bude, musí být z povahy věci
spíše výjimečný.
43. V nyní posuzovaném případě odvolací soud uvedl, že žalobce nebyl
jako žalovaný v původním řízení pasivně věcně legitimován, o čemž po celou dobu
řízení věděl. Není však jasné, z čeho odvolací soud tyto svoje závěry dovodil.
Původní řízení skončilo zastavením po zpětvzetí žaloby, otázka pasivní věcné
legitimace žalobce (jako tehdejšího žalovaného) v něm tedy nebyla s konečnou
platností vyřešena. Z námitky žalobce o absenci pasivní věcné legitimace rovněž
nelze vycházet, neboť jednak jde o běžnou formu obrany žalovaného v řízení,
kterou může žalovaný uplatnit, i pokud o její oprávněnosti není přesvědčen,
jednak i pokud byl žalobce přesvědčen, že není pasivně věcně legitimován,
nemohl si být jistý, že soudy jeho procesní obraně vyhoví. Právní posouzení
dané otázky odvolacím soudem je tedy nesprávné a dovolání je důvodné.
44. Dovolací soud se dále zabýval otázkou, zda mělo řízení pro žalobce
zvýšený význam, jestliže byl žalovaným ve sporu na ochranu osobnosti (odst. 15).
45. Nejvyšší soud v části IV pod písmenem d) Stanoviska ve vztahu k
hodnocení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného uvedl, že určitým
zobecňujícím postupem je možné kvalifikovat jednotlivé skupiny (druhy) případů,
jimž je třeba věnovat zvláštní pozornost. Jsou to typicky trestní řízení
(zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), dále řízení, jejichž
předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinněprávní vztahy (zde zejména
řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního
stavu, pracovně právní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany
státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního
pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.). Nejvyšší soud zároveň uvedl, že se
jedná o hledisko obecné, typové, k němuž není třeba vést dokazování, neboť
plyne ze samotné podstaty zkoumaných řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012).
46. Mezi řízení, která mají pro účastníka obvykle vyšší význam, tedy
Nejvyšší soud řadí i řízení na ochranu osobnosti. Je tomu tak proto, že v
těchto řízeních se rozhoduje o (tvrzeném) zásahu do práv chránících lidskou
osobnost a zásahy do uvedených práv jsou obecně vnímány velmi citlivě. Pokud
však poškozený v řízení o ochraně osobnosti vystupoval jako žalovaný, nelze bez
dalšího předpokládat, že pro něj řízení mělo zvýšený význam, neboť v řízení
nešlo o zásah do jeho práv. Při posuzování práva na přiměřené zadostiučinění se
tedy zvýšený význam pro účastníka presumuje pouze v případě, že poškozený
nepřiměřeně dlouhou délkou řízení vystupoval v řízení o ochraně osobnosti jako
žalobce, nikoliv v případě, kdy vystupoval v procesním postavení žalovaného –
tehdy soud vychází z toho, že řízení mělo pro účastníka význam standardní
(neprokáže-li se něco jiného).
47. Dovolání proto pro řešení otázky významu předmětu řízení pro žalobce
není důvodné. Odvolací soud nepochybil, když výši přiměřeného zadostiučinění
nezvýšil z důvodu většího významu předmětu řízení pro žalovaného, neboť ten
nebyl v řízení prokázán.
VI. Závěr
48. Nejvyšší soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle
ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil v rozsahu potvrzení rozsudku soudu
prvního stupně. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu
vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle
ustanovení § 243e odst. 2 o. s. ř. ve stejném rozsahu i rozsudek soudu prvního
stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
49. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem
o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
50. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne
soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
51. Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 27. září 2016
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu