30 Cdo 3727/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobkyně KOSPO s. r. o., se sídlem v Třebíči, Manželů Curieových 657,
identifikační číslo osoby 60740868, zastoupené JUDr. Lubomírem Okřinou,
advokátem se sídlem v Třebíči, Jihlavská brána 2, proti žalované I. K.,
zastoupené JUDr. Boženou Kopeckou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Bráfova 52,
o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp.
zn. 5 C 64/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně,
pobočky v Jihlavě, ze dne 22. května 2013, č. j. 54 Co 72/2013-83, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalované proti té části výroku I. rozsudku Krajského soudu v Brně,
pobočky v Jihlavě (dále již „odvolací soud“), ze dne 22. května 2013, č. j. 54
Co 72/2013-83, kterým byl potvrzen výrok II. rozsudku Okresního soudu v Třebíči
ze dne 1. listopadu 2012, č. j. 5 C 64/2012-48, jímž byla žalované uložena
povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 30.080,- Kč, a
dále proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, jímž byla žalované uložena
povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku
25.531,- Kč, není přípustné, protože směřuje proti výrokům odvolacího soudu,
jimiž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč (§ 238
odst. 1 písm. d) o. s. ř.); peněžitá plnění přiznaná žalobkyni z titulu
náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně a odvolacího řízení přitom z
hlediska posuzování přípustnosti dovolání nelze sčítat, neboť vycházejí z
odlišného skutkového, resp. procesního základu toho kterého stupně řízení. I
kdyby se ovšem limit dle § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. neuplatnil, přesto by
muselo být dovolání odmítnuto dle § 243c odst. 3, § 218 písm. b) o. s. ř.,
neboť žalovaná objektivně nemohla dosáhnout příznivějšího procesního výsledku
vzhledem k tomu, že odvolací soud měl správně rozhodovat o náhradě nákladů
řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013) a při
určení odměny advokáta ve sporu úspěšné žalobkyně vycházet z toho, že předmětem
řízení je určení vlastnického práva k nemovitostem, tedy o věc penězi
ocenitelnou (odvolací soud si byl vědom, že Ústavní soud nálezem ze dne 17.
dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, zrušil vyhlášku č. 484/200 Sb., leč „přesto
určil výši odměny podle této vyhlášky, když vycházel ze zásady důvodného
očekávání“, neboť „V době, kdy žalovaná podávala odvolání, mohla pro případ
svého neúspěchu počítat s nahrazením nákladů protistraně v této výši.“);
vycházeje ze znaleckého posudku založeného ve spise by tak (při hodnotě
nemovitostí ve výši 4.245.330,- Kč) odměna advokáta žalobkyně pouze za jeden
úkon právní služby činila 25.300,- Kč.
Přípustnost dovolání nezakládá ani nesprávné poučení (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. června 2002, sp. zn. 29 Odo 425/2002, uveřejněné pod číslem
51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 13. listopadu 2013
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu