U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Františkem
Ištvánkem v právní věci žalobce K. M., zastoupeného JUDr. Miladou Sigmundovou,
advokátkou se sídlem v Praze 7, Jana Zajíce 16, proti žalované 1) České
republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, a
2) Mgr. Tomáši Pospíchalovi, soudnímu exekutorovi Exekutorského úřadu Nymburk,
se sídlem v Nymburce, 28. října 20, o náhradu nemajetkové újmy ve výši 2 500
000 Kč, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 9 C 170/2015, o
dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2016, č.
j. 22 Co 127/2016-38, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Napadeným usnesením Krajský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil k odvolání
žalobce usnesení soudu prvního stupně ze dne 22. 2. 2016, č. j. 9 C
170/2015-30, kterým bylo odmítnuto podání žalobce ze dne 14. 9. 2012.
Usnesení odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, které
však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2
zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst.
2 o. s. ř., neboť žalobce řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, respektive žalobce se v dovolání jeho přípustností vůbec
nezabýval.
Žalobce v dovolání tudíž nijak nekonkretizuje, který z předpokladů přípustnosti
dovolání považuje pro něj za splněný. Nejvyšší soud přitom ve svých
rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání je nezbytné, aby z něj
bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí
odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má
být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého
(svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013,
proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze
dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto
usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz, usnesení Ústavního soudu je
dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z
jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně.
Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální
míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést.
Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž
logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 12. února 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne
26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel
povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu
„regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní
působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti
dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání
nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury
Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto
vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 9. 2016
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu