30 Cdo 3756/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci
péče o nezletilou Z. N., zastoupenou Městským úřadem v Říčanech jako kolizním
opatrovníkem, dceru K. N., zastoupené JUDr. Taťánou Kozákovou, advokátkou se
sídlem Karlovo náměstí 18, Praha 2 a J. N., zastoupeného JUDr. Petrem
Hrdličkou, advokátem se sídlem v Praze 3, Biskupcova 78, o zvýšení výživného,
ve věci vedené u Okresního soudu Praha – východ, pod sp.zn. 30 P 435/2006, o
dovolání otce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. června 2011,
č.j. 31 Co 212/2011-185, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243c odst. 2 o. s. ř.):
Okresní soud Praha - východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne
18. ledna 2011, č.j. 30 P 435/2006 – 120, změnil rozsudek Okresního soudu Praha
– východ, č.j. 30 Nc 217/2006-34, ze dne 24. 10. 2006 tak, že zvýšil vyživovací
povinnost otce na nezletilou Z. N., a to s účinností od 1. 9. 2009 na částku
5.500,- Kč měsíce, které je splatné do každého 10. dne v měsíci předem k rukám
matky (výrok I). Dále soud prvního stupně uložil otci povinnost zaplatit matce
dlužné výživné, které vzniklo zvýšením vyživovací povinnosti za dobu od 1. 9. 2009 do 31. 1. 2011, ve výši 25.500,- Kč, a to v měsíčních splátkách ve výši
1.000,- Kč spolu s běžným výživných do úplného zaplacení pod ztrátou výhody
splátek (výrok II). Soud prvního stupně konečně rozhodl, že žádný z účastníků
nemá nárok na náhradu nákladů řízení (výrok III). K odvolání otce Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze
dne ze dne 21. června 2011, č.j. 31 Co 212/2011-185, změnil rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku o dlužném výživném (výrok II) tak, že dlužné výživné
od 1. 9. 2009 do 30. 6. 2011 činí 33.000,- Kč a otec je povinen jej splácet v
měsíčních splátkách po 3.000,- Kč spolu s běžným výživným k rukám matky vždy do
10. dne v měsíci pod ztrátou výhody splátek. Jinak odvolací soud rozhodnutí
soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na
náhradu nákladů řízení před soudem. Proti rozsudku odvolacího soudu podal otec dne 16. 8. 2011 dovolání (dále jen
„dovolatel“). Dovolatel navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího
soudu, jakož i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (rozsudek odvolacího
soudu byl vyhlášen dne 21. června 2011, takže tento procesní předpis je
aplikován ve znění účinném od 1.7.2009). Podle § 236 odst.1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Podle § 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř. dovolání podle odstavce 1 není
přípustné ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o
omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o
určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podle
§ 237 o. s. ř.
není v posuzovaném případě dána, neboť dovolatel napadá rozsudek
odvolacího soudu ve věci upravené zákonem o rodině (zákon č. 94/1963 Sb., o
rodině, ve znění pozdějších předpisů), přičemž se nejedná o žádnou z výjimek
uvedených v § 237 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání otce
směřující proti tomuto rozsudku podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o.s.ř., neboť dovolatel nemá na
náhradu těchto nákladů nárok, zatímco ostatním účastníkům v dovolacím řízení
žádné náklady nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.