U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla
Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci
žalobce Mgr. F. B., zastoupeného JUDr. Milanem Zámiškou, advokátem se sídlem v
Plzni, Radyňská 479/5, proti žalované České republice – Ministerstvu financí,
se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, zastoupené Úřadem pro zastupování státu
ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu
škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 91/2013, o
dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2016, č.
j. 15 Co 529/2015-94, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se jako konkurzní správce úpadce POLA DE SIERO, a. s., (dále
jen „úpadce“), domáhal na České republice zaplacení 46 150 000 Kč s
příslušenstvím jako náhrady škody, přestavované znehodnocenou investicí úpadce
do projektu solární elektrárny. Ke znehodnocení investice úpadce mělo dle
žalobce dojít neočekávanou změnou legislativních garancí vztahujících se k výši
výkupních cen elektřiny z obnovitelných zdrojů s využitím solárního záření, jež
vyústily v razantní snížení výkupních cen, ke kterému došlo cenovým rozhodnutím
Energetického regulačního úřadu č. 2/2010 ze dne 8. 11. 2010, kterým se
stanovuje podpora pro výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů energie,
kombinované výroby elektřiny a tepla a druhotných energetických zdrojů (dále
jen „cenové rozhodnutí ERÚ“). Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 9. 2015,
č. j. 18 C 91/2013-68, žalobu zamítl. K odvolání žalobce Městský soud v Praze
jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně. Rozsudek odvolacího soudu napadl řádně zastoupený žalobce včasným dovoláním,
které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,
účinného od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona
č. 293/2013 Sb.), (dále jen „o. s. ř.“), odmítl. Námitka žalobce, že se odvolací soud nevypořádal s otázkou, že v případě úpadce
došlo v důsledku změny legislativních garancí pro stanovení výkupních cen
elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů za využití slunečního záření k
protiústavnímu „rdousícímu efektu“ na jeho majetek, přípustnost dovolání ve
smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá, vycházel-li odvolací soud z toho, že
legislativní činnost žalované, v poměrech projednávané věci představovaná
přijetím zákona č. 137/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 180/2005 Sb., o
podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých
zákonů (zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů), nelze považovat za
nesprávný úřední postup nebo nezákonné rozhodnutí, a není tak dán jeden ze
základních předpokladů odpovědností státu za škodu. Uvedený závěr odvolacího
soudu je přitom v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, ze které
vyplývá, že proces přijímání zákonů hlasováním v Poslanecké sněmovně či Senátu
Parlamentu České republiky není úředním postupem ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z výsledku hlasování o návrhu
zákona nelze dovozovat odpovědnost státu za škodu ve vztahu k jednotlivým
voličům [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo
1124/2005 (uveřejněný pod č. 7/2008 ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek)]. Obdobně z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že
nelze dovodit odpovědnost státu za vydání podzákonného právního aktu, jež je
výsledkem normotvorné činnosti [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2064/2005 (uveřejněný pod č.
52/2008 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek)]; takovým normativním právním aktem je rovněž cenové
rozhodnutí ERÚ, na jehož základě došlo ke snížení výkupních cen elektřiny
vyrobené z obnovitelných zdrojů (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze
dne 19. 3. 2014, sp. zn. 1 Aos 7/2013). Namítá-li dále žalobce, že se odvolací soud odchýlil od závěrů vyslovených v
nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11, když
nebral v úvahu „rdousící efekt“ přijatých legislativních opatření, uvádí k tomu
Nejvyšší soud, že problematika legislativních změn týkajících se výkupních cen
elektřiny vyrobené z obnovitelných zdrojů za využití slunečního záření, nebyla
v uvedeném nálezu předmětem přezkumu Ústavním soudem, a jeho závěry (zejména
pak závěr uvedený v bodě 88 nálezu) tedy není možné na danou problematiku
vztáhnout. Vady řízení namítané žalobcem, spočívající v zamítnutí provedení důkazů, jimiž
chtěl prokázat opodstatněnost své žaloby, nemohou založit přípustnost dovolání,
neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3
o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. dubna 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu