30 Cdo 3820/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce Bc. T. M., zastoupeného Mgr. Vladimírem Trnavským, advokátem se sídlem v Karviné-Fryštátě, Fryštátská 2064/57b, proti žalované West Bridge Corp. a. s., se sídlem v Ostravě-Hrabůvce, Dr. Martínka 1295, identifikační číslo osoby 27823741, zastoupené JUDr. Pavlem Zajícem, advokátem se sídlem v Ostravě-Přívoze, Trocnovská 2a, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 17 C 77/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. března 2012, č.j. 71 Co 231/2011-291, takto:
Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. ledna 2013, č. j. 30 Cdo 3820/2012-380, se v odůvodnění na str. 3, ve třetí větě posledního odstavce opravuje tak, že tato věta správně zní: „Z dovolání je totiž zřejmé, že dovolatel brojí proti výsledkům dokazování odvolacím soudem (oběma soudy) a zpochybňuje správnost skutkových zjištění, čímž dovolatel v dovolání nepřípustně uplatňuje dovolací důvody ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., neboť jejich prostřednictvím přípustnost dovolání posuzovat nelze (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.).“
Předseda senátu 30 Cdo Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“) - v souvislosti s vyjádřením ke stížnosti, kterou podal na všechny členy senátu 30 Cdo Nejvyššího soudu (kteří v této právní věci rozhodovali) dovolatel svým podáním (ze dne 25. dubna 2013) adresovaným (a doručeným téhož dne) předsedkyni Nejvyššího soudu České republiky - zjistil zřejmou nesprávnost v odůvodnění shora cit. usnesení. Ve shora označené části odůvodnění písemného vyhotovení rozhodnutí byla totiž citována pasáž, jež neměla podklad v obsahu podaného dovolání dovolatele [dovolatel v dovolání neuvedl, že se odvolací soud či oba soudy „nevypořádal s důkazy, které byl(y) u soudu předvedeny“, nýbrž ve svém dovolání mj. namítal, že: „V daném případě soudy obou stupňů přistoupily k hodnocení provedených důkazů velmi formalisticky…“ (str. 2 dovolání; dále již odkaz na přísl. str.), že „soudy obou stupňů hodnotily důkazy, které byly v řízení provedeny pouze izolovaně a nikoliv v jejich souvislosti, v důsledku čehož pak daný případ nesprávně hmotněprávní posoudily“ (str. 2), že „soud I. stupně k tvrzením nepřihlédl a důkazy nehodnotil…“ (str. 10), že „Závěr o skutkovém stavu je zde silně zatížen libovůlí při výběru skutkových zjištění a soud se zkrátka přiklonil k výpovědím věřitelů…aniž by vyložil, jakými úvahami se při hodnocení těchto protichůdných důkazů řídil…proč nebere zřetel k opačným tvrzením a zjištěním…“ (str. 11), že „soud nevzal v úvahu důkaz listinou…soud se neobtěžoval zjistit a to ani jednoduchým dotazem, proč jsou tyto posudky natolik rozdílné a zamítl provedení důkazu, který tento rozdíl objasňoval“, a že „Žalobce odvolacímu soudu navrhnul provedení důkazu, ke zpochybnění věrohodnosti důkazů již provedených, konkrétně pak výpovědi věřitelů a jejich pomocníka. Soudy věrohodnost těchto důkazních prostředků vůbec nehodnotily…“ (str. 11-12) atd.]. Nejvyšší soud proto podle ustanovení § 164 o.s.ř. za použití § 243c odst. 1 o.s.ř., vydal opravné usnesení, jímž tuto zřejmou nesprávnost shora uvedeným způsobem opravil. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 23. května 2013
JUDr. Pavel Vrcha předseda senátu
Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně, když uvedl, že smlouva ze dne 19. března 2008 nemůže být posouzena jako tzv. propadná zástava. Z tohoto pohledu by bylo významné, pokud by již v době uzavření kupní smlouvy ze dne 19. března 2008 byla na žalovanou postoupena pohledávka vůči žalobci z titulu smlouvy o půjčce, včetně zajišťovacího závazku ve formě zástavní smlouvy, která byla uzavřena mezi žalobcem a Ing. Peřinou. Provedeným dokazováním však bylo prokázáno, že nejprve došlo k uzavření kupní smlouvy ze dne 19.
března 2008 a teprve následně byla žalovanou podepsána (tedy účinně uzavřena) smlouva o postoupení pohledávky mezi žalovanou a Ing. Peřinou. Nemůže být tedy dán důvod neplatnosti kupní smlouvy ze dne 19. března 2008. Pokud žalobce namítal, že ze strany žalované byla kupní smlouva ze dne 19. března 2008 uzavřena, tedy podepsána až dne 31. března 2008, což mělo vyplývat z ověřovací doložky k ověření o pravosti podpisu, pak již ze samotného názvu je zřejmé, že dne 31. března 2008 bylo toliko ověřováno, že podpis na kupní smlouvě je podpisem pravým, nikoliv že tohoto dne byla smlouva podepsána.
Předmětnou kupní smlouvu ze dne 19. března 2008 nelze shledat ani v rozporu s dobrými mravy, když sám žalobce připustil, že v případě, kdy by bylo žalobě vyhověno, není připraven vrátit žalované bezdůvodné obohacení, které mu vzniklo ve výši zaplacené kupní ceny, když potřebnou finanční částku má pouze přislíbenou. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
a za dovolací důvod výslovně označuje § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; z obsahu podaného dovolání je však zřejmé, že dovolatel prostřednictvím vylíčených okolností uplatňuje rovněž i dovolací důvody ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř. Kromě procesních námitek a námitek brojících do nesprávně zjištěného skutkového stavu věci dovolatel ve svém rozsáhlém podání, analyzujícím judikaturu týkající se propadné zástavy, uvádí, že zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje ve skutečnosti, že soudy obou stupňů posoudily platnost předmětné kupní smlouvy coby izolovaného dokumentu, nikoli v kontextu vývoje celé skutkové situace, z níž vyplývá protiprávnost jednání žalované, omezily se pouze na konstatování, že žalobce nemovitosti „chtěl prodat“, aniž by se jakkoliv zabývaly právním hodnocením zjištěných skutečností ve světle zástavního práva.
Dále se domnívá, že „judikatura v otázce propadných zástav není jednotná a je nutno nalézt správné parametry (právně významné okolnosti) pro jednoznačné určení jak existence tak i neexistence propadné zástavy a to tak, aby tím nebyly zpochybněny mnohé předchozí rozsudky, přičemž toto řešení pak bude mít zásadní judikatorní přesah“. Také uvedl, že soudy nesplnily povinnost uvést výklad o tom, které skutečnosti, významné pro rozhodnutí věci, mají za prokázané, které nikoli a jak je hodnotily.
Navrhl, aby Nejvyšší soud
České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil rozsudky odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil Okresnímu soudu ve Frýdku- Místku k dalšímu řízení. Žalovaná ve svém písemném vyjádření k dovolání uvedla, že dokazování bylo provedeno zcela správně a soudy vyvodily správné právní závěry. Dovolatel se v podaném dovolání snaží odkazem na množství judikatury přesvědčit soud, že v případě vztahu mezi žalobcem a žalovanou se jedná o tzv. propadnou zástavu. Jen velmi omezený počet judikátů, na které se žalobce dovolává, se však vztahuje k projednávané věci, neboť většina z těchto judikátů se týká případu, kdy došlo nejprve k postoupení pohledávky a teprve poté v uzavření kupní smlouvy.
V této projednávané věci však nejprve došlo k uzavření kupní smlouvy a teprve následně k postoupení pohledávky. Judikatura, na kterou dovolatel poukazuje, tak prakticky není relevantní k projednávané věci. Závěrem žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání dovolatele odmítl. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.
s .ř. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§ 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, a dále publikované (s citovanou právní větou) v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C.
H. Beck, pod č. 5042]. Dovolatel ve svém dovolání ovšem [z pohledu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.] neformuloval (žádnou) právní otázku, která dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena nebo by měla být řešena jinak a jejíž řešení by v dané věci bylo relevantní. Ani z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) nebylo možno vyvodit jiný (relevantní) důvod, pro který by rozhodnutí odvolacího soudu mohlo být považováno za rozhodnutí zásadního významu.
Z dovolání je totiž zřejmé, že dovolatel brojí proti výsledkům dokazování odvolacím soudem (oběma soudy), a dále namítá, že se odvolací soud (resp. oba soudy) „nevypořádal s důkazy, které byl(y) u soudu předvedeny“, čímž dovolatel v dovolání nepřípustně uplatňuje dovolací důvody ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3, o. s. ř., neboť jejich prostřednictvím přípustnost dovolání posuzovat nelze (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.). Pokud pak dovolatel polemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem, činí tak právě s ohledem na svou skutkovou verzi případu; ani tato okolnost ovšem přípustnost dovolání nezakládá.
K otázce právního posouzení věci lze pak uvést, že skutkový stav, z nějž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud a jímž byl při posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vázán dovolací soud, umožňovaly odvolacímu soudu přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru, jak byl zákonu odpovídajícím způsobem (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) vyložen v odůvodnění (písemného vyhotovení) jeho dovoláním napadeném rozsudku. Z dovoláním napadeného rozsudku nebylo možno ani vyvodit, že by se odvolací soud při posuzování věci ve světle zjištěných skutkových okolností případu odchýlil od konstantní judikatury Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud proto dovolání dovolatele podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem (vyjádření k dovolání) v částce 5.000,- Kč [§ 5 písm. b), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.] a z náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 300,- Kč, vše navýšeno o 21 % DPH (tj. o částku 1.113,- Kč).
Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 6.413,- Kč je dovolatel povinen zaplatit žalované k rukám jejího advokáta, který žalovanou v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.