ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobkyně Mgr. J. P., zastoupené JUDr. Jiřím Novákem, advokátem se sídlem
v Praze 2, Sokolská 60, proti žalované České republice – Ministerstvu
spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky
830.286,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn.
13 C 54/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
8. dubna 2014, č. j. 25 Co 42/2014-141, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. dubna 2014, č. j. 25 Co
42/2014-141, v části jeho výroku II., jímž byl rozsudek Obvodního soudu pro
Prahu 2 ze dne 9. října 2013, č. j. 25 Co 42/2014-141, v zamítavém výroku VII.
ohledně částky 200.000,- Kč s příslušenstvím zrušen a věc i v tomto rozsahu
vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení, se zrušuje a věc se v
tomto rozsahu vrací tomuto odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9.
října 2013, č. j. 13 C 54/2012-86, zamítl ve výroku VII. žalobu ohledně nároku
žalobkyně, aby jí žalovaná zaplatila částku 200.000,- Kč s příslušenstvím.
Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení
(výrok VIII.).
Rozhodl tak o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala podle zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem (dále již „OdpŠk“) peněžitého zadostiučinění ve
výši 200.000,- Kč (dále již „nárok na zadostiučinění“). K případné námitce
promlčení tohoto nároku žalovanou uvedla, že tuto námitku by považovala za
námitku uplatněnou v rozporu s dobrými mravy. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobkyně uplatnila nárok na
zadostiučinění u žalované dne 16. dubna 2010, a to v souvislosti s trestním
řízením vedeným u pod sp. zn. 80 T 13/2009. Předmětné trestní řízení bylo
ukončeno usnesením Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 12. června 2009,
čj. 80 T 13/2009-762, jež nabylo právní moci dne 29. září 2009, a jímž bylo
trestní stíhání žalobkyně zastaveno z důvodu, že jí přičítaný skutek nebyl
shledán trestným činem (§ 172 odst. 1. písm. b/ trestního řádu). Žalobkyně
nárok na zadostiučinění uplatnila u soudu prvního stupně dne 2. února 2012
(správně 6. února 2012). Žalovaná namítla, že nárok na zadostiučinění je
promlčen. Soud prvního stupně dovodil, že nárok na zadostiučinění je promlčen, neboť byl
u soudu uplatněn až po více než 18 měsících od právní moci shora uvedeného
usnesení o zastavení trestního řízení, tedy až po uplynutí šestiměsíční zákonné
promlčecí doby k uplatnění uvedeného nároku. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví
citovaným rozsudkem zrušil ohledně částky 200.000 Kč rozsudek soudu prvního
stupně a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (výrok II.). Odvolací soud se ohledně uvedeného nároku na zadostiučinění zabýval v napadeném
rozhodnutí otázkou, zda v předmětné věci není na místě posoudit námitku
promlčení jako námitku uplatněnou v rozporu s dobrými mravy. Vyšel ze závěru,
že žalobkyně již v žalobě argumentovala tím, že s přihlédnutím ke stanovisku
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 26. srpna 2009, sp. zn. 31 Cdo 3489/2007 (dále již „stanovisko
Nejvyššího soudu“), k výkladu § 8 odst. 3 OdpŠk, žalobu nepodala u soudu poté,
co nebyla souladně s tímto stanoviskem uspokojena žalovanou v předběžném řízení
o nároku na zadostiučinění. Žalobu podala u soudu prvního stupně v přiměřené
lhůtě (6. února 2012) po publikaci nálezu Ústavního soudu České republiky (dále
již „Ústavní soud“) ze dne 3. srpna 2011, sp. zn. I. ÚS 1066/11. Odvolací soud
dovodil, že v daném případě námitka promlčení nebyla uplatněna v souladu s
dobrými mravy, neboť žalobkyně uplatnila u soudu nárok na zadostiučinění v
„přiměřené lhůtě“ poté, kdy byla citovaným nálezem Ústavního soudu změněna
dosavadní soudní praxe sjednocená citovaným stanoviskem Nejvyššího soudu České
republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud.“). Přiměřenost
časového odstupu od vydání citovaného rozhodnutí Ústavního soudu odvolací soud
posoudil také s přihlédnutím k datu nového stanoviska Nejvyššího soudu ze dne
13. června 2012, sp. zn. 31 Cdo 2805/2011, vydaném v reakci na rozhodnutí pléna
Ústavního soudu ze dne 14.
prosince 2011 (správně nálezu pléna Ústavního soudu
ze dne 6. prosince 2011, sp. zn. Pl. ÚS 35/09) v souladu s názorem vysloveným v
nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 255/11 (správně ze dne 17. ledna 2012), že
princip předvídatelnosti rozhodnutí vyžaduje změnu právní praxe provést
rozhodnutím velkého senátu Nejvyššího soudu. Odvolací soud uzavřel, že za dané
situace by měl soud postupovat nikoli mechanicky, ale v souladu s pravidly
slušnosti (ekvity) a zásadou předvídatelnosti soudních rozhodnutí a posoudit
vznesenou námitku promlčení žalovanou jako odporující dobrým mravům ve smyslu
ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku s odkazem na
rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 1976/09 a IV. ÚS 2842/10,
a rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, sp. zn. 21
Cdo 486/2002, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000, sp. zn. 25 Cdo
484/99, sp. zn. 21 Cdo 992/1999, a sp. zn. 30 Cdo 2014/2013).
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání (dále již „dovolatelka“)
směřující proti výroku II. rozsudku v části, ve které byl rozsudek soudu I.
stupně v zamítavém výroku VII. ohledně částky 200.000,- Kč s příslušenstvím
zrušen.
Dovolatelka jeho přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř. s tím, že dovolací důvod
spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci, když odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu a napadené rozhodnutí rovněž závisí na vyřešení právní otázky, která by
měla být dovolacím soudem posouzena jinak.
Dovolatelka především namítá, že podle ustálené judikatury by se uplatnění
námitky promlčení příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy
by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí
promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na
plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve
srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které
své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v
natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu
právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. V této
souvislosti dovolatelka odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna
2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000. Podle dovolatelky byly odvolacím soudem
odkazované judikáty nesprávně interpretovány. Z jejich obsahu jednoznačně
vyplývá, že dovolatelkou vznesená námitka promlčení nesplňuje znaky
nemravnosti, neboť v daném případě nejsou dány žádné, natož pak výjimečné
okolnosti a ještě v natolik výjimečné intenzitě, aby bylo možné dovolatelkou
vznesenou námitku promlčení považovat za nemravnost. Dovolatelka navrhla
zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením
věci odvolacím soudem a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobců odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání do
shora citovaného rozsudku odvolacího proti výroku II., v části, ve které byl
rozsudek soudu I. stupně v zamítavém výroku VII. zrušen a věc vrácena k dalšímu
řízení, bylo podáno včas, osobou oprávněnou (účastníkem řízení), v zákonné
lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné.
Dovolatelka uplatnila z hlediska zákonných podmínek přípustnosti (§ 237 o. s.
ř.) dovolací důvod, nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o.
s. ř. s tím, že odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou k § 3 odst. 1
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále již „obč. zák.“) vycházel z
nesprávných předpokladů při posouzení, zda uplatněná námitka pomlčení může být
v rozporu s dobrými mravy.
Judikatura Nejvyššího soudu se z hlediska předestřené právní otázky již
ustálila v závěru, že smyslem § 3 odst. 1 obč. zák. je zamezit výkonu práva,
který sice odpovídá zákonu, avšak odporuje dobrým mravům, jež lze definovat
jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém
vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence,
jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96,
publikovaný v časopise Soudní judikatura 8/1997 pod č. 62). Není tedy
vyloučeno, že i takový výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v
rozporu s dobrými mravy a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana. Na
druhé straně však fungování systému psaného práva je založeno zejména na
důsledném dodržování pravidel vyplývajících z právních předpisů a korektiv
dobrých mravů nesmí být na újmu principu právní jistoty a nesmí nepřiměřeně
oslabovat subjektivní práva účastníků vyplývající z právních norem. Postup
soudu podle § 3 odst. 1 obč. zák. má proto místo jen ve výjimečných situacích,
kdy k výkonu práva založeného zákonem dochází z jiných důvodů, než je dosažení
hospodářských cílů či uspokojení jiných potřeb, kdy hlavní nebo alespoň
převažující motivací je úmysl poškodit či znevýhodnit povinnou osobu (tzv.
šikanózní výkon práva), případně kdy je zřejmé, že výkon práva vede k
nepřijatelným důsledkům projevujícím se jak ve vztahu mezi účastníky, tak na
postavení některého z nich navenek (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. března
2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, publikovaný pod č. 5 ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002). Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-
li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení
přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy
použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje.
Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných
případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který
marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace
zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně
tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a
s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely
být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný
zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku
promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. srpna 2002, sp. zn.
25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
59/2004, a též v časopise Právní rozhledy č. 12/2002 a dále rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002, ze dne 28.
listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, ze dne 30. května 2001, sp. zn. 33 Cdo
1864/2000, ze dne 21. dubna1999, sp. zn. 25 Cdo 484/99, ze dne 28. června 2000,
sp. zn. 21 Cdo 992/1999, a ze dne 18. března 2014, sp. zn. 30 Cdo 2014/2013,
jež jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu
http://www.nsoud.cz; citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti
přístupná na webových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz).
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud – jak vyplývá z odůvodnění napadeného
rozsudku – se neřídil shora uvedenými závěry citované ustálené judikatury
dovolacího soudu. Odkázal-li odvolací soud na podporu svého závěru též na
nálezy Ústavního soudu ze dne 13. prosince 2011, sp. zn. III. ÚS 1976/09, a ze
dne 25. května 2011, sp. zn. IV. ÚS 2842/10, dovolací soud konstatuje, že na
daný případ nedopadají. Obě citovaná rozhodnutí se totiž týkají situace, kdy
došlo ke změně judikatorní situace v souvislosti s rozsudkem velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu až poté, kdy žalobce
uplatnil své právo u soudu v důvěře ve stávající judikaturu, která do té doby
platila. V daném případě, však došlo ke změně judikatury v souvislosti s
nálezem Ústavního soudu ze dne 10. března 2011, sp. zn. IV. ÚS 3193/10, necelý
rok před tím, než žalobkyně podala žalobu u soudu prvního stupně. Dovolací soud
dále poznamenává, že ke změně soudní praxe sjednocené citovaným rozsudkem
velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne
26. srpna 2009, sp. zn. 31 Cdo 3489/2007, k výkladu § 8 odst. 3 OdpŠk nedošlo
až nálezem Ústavního soudu ze dne 3. srpna 2011, sp. zn. I. ÚS 1066/11, jak
uvádí odvolací soud, nýbrž již nálezem Ústavního soudu ze dne 10. března 2011,
sp. zn. IV. ÚS 3193/10, který byl zveřejněn dne 28. března 2011. Neobstojí tak
ani argument odvolacího soudu, že žalobkyně uplatnila u soudu nárok na
zadostiučinění v „přiměřené lhůtě“ poté, kdy byla citovaným nálezem Ústavního
soudu ze dne 3. srpna 2011, sp. zn. I. ÚS 1066/11, změněna dosavadní soudní
praxe sjednocená citovaným stanoviskem velkého senátu Nejvyššího soudu. Z
uvedeného je zřejmé, že pokud žalobkyně uplatnila u soudu nárok na
zadostiučinění dne 6. února 2012, stalo se tak, jak správně uvádí dovolatelka,
až bezmála po roce od zveřejnění shora citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne
10. března 2011, sp. zn. IV. ÚS 3193/10.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu správný. Jelikož dosavadní výsledky řízení
ukazují, že o věci nemůže rozhodnout přímo dovolací soud dle § 243d písm. b) o.
s. ř., Nejvyšší soud proto napadený rozsudek podle § 243e odst. 1 o. s. ř. v
uvedeném rozsahu zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Městskému soudu v Praze k
dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. prosince 2014
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu