ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona
ve věci žalobce R. L., zastoupeného JUDr. Karlem Seidlem, Ph.D., advokátem se
sídlem v Karlových Varech, Jiráskova 2, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu
nemajetkové újmy ve výši 360.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod
sp. zn. 15 C 232/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 27. 6. 2013, č. j. 20 Co 228/2013 – 154, takto:
I. Dovolání do výroku II. a závislého výroku III. rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 27. 6. 2013, č. j. 20 Co 228/2013 – 154, se zamítá.
II. Ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení mezi účastníky (výrok III.). K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 3. 2011, č. j. 20
Co 57/2011 – 57, potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně co do „částky
150.000,- Kč s přísl. a úroku z prodlení z částky 300.000,- Kč od 16. 2. 2010
do 14. 8. 2010“ (výrok I.). Ve výroku II. změnil výrok I. rozsudku soudu
prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku
105.000,- Kč a úrok z prodlení z částky 150.000,- Kč od 15. 8. 2010 do
zaplacení ve výši tamtéž specifikované. Ve výroku III. rozhodl o náhradě
nákladů řízení mezi účastníky, a to za řízení před soudy obou stupňů. K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 6. 2012, č. j. 30 Cdo
2813/2011 – 74, rozsudek odvolacího soudu ve výrocích I. a III. zrušil a věc
vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud
usnesením ze dne 6. 9. 2012, č. j. 20 Co 57/2011 – 82, v tomtéž rozsahu zrušil
rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soud prvního stupně v pořadí druhým rozsudkem ze dne 31. 1. 2013, č. j. 15 C
232/2010 – 125, zamítl žalobu v části, v níž směřovala k zaplacení částky
150.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 300.000,- Kč od 16. 2. 2010
do 14. 8. 2010 (výrok I.), uložil žalované povinnost zaslat žalobci písemnou
omluvu ve výrokem uvedeném znění (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
mezi účastníky (výrok III.). K odvolání žalobce odvolací soud v záhlaví označeným rozsudkem odmítl odvolání
proti výroku rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti žalované zaslat žalobci
písemnou omluvu (výrok I.), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém
výroku o věci samé (výrok II.), změnil nákladový výrok soudu prvního stupně
(výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV.). Žalobce se v tomto řízení domáhal po žalované zaplacení částky v celkové výši
300.000,- Kč, a to z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla
být způsobena „nezákonným trestním stíháním“. Soudy v řízení před rozhodnutím Nejvyššího soudu vyšly při posouzení
uplatněného nároku ze zjištění, že proti žalobci bylo usnesením Policie ČR
zahájeno dne 19. 6. 2007 trestní stíhání pro trestné činy porušování povinnosti
při správě cizího majetku, zneužívání pravomoci veřejného činitele a
zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění, na základě následného usnesení o
zahájení trestního stíhání i pro trestný čin podvodu. Proti oběma usnesením
podal žalobce neúspěšnou stížnost. Posléze byl žalobce pro spáchání těchto
trestných činů obžalován. Rozsudkem Okresního soudu v Karlových Varech ze dne
27. 6. 2008, sp. zn. 3 T 110/2007, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v
Plzni ze dne 4. 9. 2009, sp. zn. 6 To 98/2008, byl obžaloby v plném rozsahu
zproštěn (ve smyslu § 226 písm. b/ tr. řádu), neboť skutky, které mu byly
kladeny za vinu, nebyly trestnými činy. Žalovaná v rámci předběžného projednání nároku vyslovila dne 25. 8. 2010
žalobci omluvu za „nezákonné trestní stíhání“, což považovala za dostatečné
zadostiučinění.
Soudy dospěly k závěru, že „nezákonnost rozhodnutí o zahájení trestního
stíhání“ žalobce byla mezi účastníky nesporná, a zabývaly se proto formou a
výší adekvátního zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu ve smyslu § 31a
zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné
moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České
národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) –
dále jen „OdpŠk“. Oba soudy též shodně dospěly k závěru, že samotné konstatování porušení práva
se v daném případě nejeví jako dostačující, a proto je namístě přiznat žalobci
zadostiučinění v peněžní formě. Soud prvního stupně vycházel při stanovení přiměřené výše zadostiučinění
zejména z rozsahu žalobci hrozícího trestu (odnětí svobody s maximální horní
hranicí tři roky nepodmíněně) a shledal přiměřenou částku 15.000,- Kč za každý
rok odnětí svobody, který žalobci hrozil. Právě tato hrozba je nejvýznamnější
skutečností působící v trestním stíhání žalobce v osobnostní rovině na jeho
psychiku. Do stanovené výše zadostiučinění byl promítnut i zájem médií o danou
kauzu. Přiznaná částka odpovídá základním částkám, které jsou vnitrostátními
soudy v řízeních o nemajetkové újmě přiznávány a je v ní zahrnut i faktor
odškodnění za období, po které trestní stíhání běželo. Odvolací soud se neztotožnil s výší žalobcem přiznané částky zadostiučinění,
ani s tím, jak soud prvního stupně k této částce dospěl. V tomto případě bylo
trestní stíhání žalobce spojeno s jeho předchozím výkonem veřejné funkce, bylo
široce medializováno, a žalobce tak velmi výrazně poškodilo na jeho dobré
pověsti zejména v místě jeho bydliště. Žalobcem tvrzené skutečnosti v tomto
směru žalovaná nijak nerozporovala, proto nebylo třeba je dokazovat. Základem
určení výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu žalobce musí být v daném
případě dvojnásobek částky poskytované v případech zadostiučinění za
nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku nepřiměřené délky řízení, tedy 30.000,-
Kč. Významnou není otázka, jaký trest odnětí svobody žalobci hrozil, ale spíše
jak dlouho trvalo trestní řízení, v jehož průběhu nemajetková újma vznikala. Tato újma však vzhledem k tomu, že trestní stíhání žalobce vešlo ve všeobecnou
známost, vzniká nepochybně i po jeho skončení, jelikož negativní důsledky pro
pověst žalobce budou nadále po určitou dobu přetrvávat. Odpovídající kompenzaci
představuje částka 150.000,- Kč jako součin částky 30.000,- Kč a tří let trvání
trestního řízení s připočtením dalších dvou let po jeho skončení. První dovolání žalobce v této věci shledal dovolací soud přípustným pro
posouzení otázky, jak je třeba postupovat při stanovení přiměřeného
zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou zahájením trestního řízení
(stíhání), jež neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem. Dovolací soud
uvedl, že soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází zejména z
povahy trestní věci, též z délky trestního stíhání a především dopadů trestního
stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby.
Forma a případná výše
zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti,
tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy,
jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo
dostat. V konečném důsledku musí výše soudem přiznaného zadostiučinění
odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných
znacích (poměřovaných zejména s ohledem na uvedená kritéria) shodují. Dovolací
soud dospěl k závěru, že odvolací soud postupoval při stanovení výše
přiměřeného zadostiučinění na základě neúplného právního posouzení, tudíž
postupoval nesprávně. Dále dovolací soud uvedl, že odvolací soud nesprávně do
časového rámce trestního stíhání zahrnul i dobu, která nastala po skončení
trestního řízení. Dovolací soud tak shledal postup odvolacího soudu při
stanovení výše zadostiučinění nesprávným a přiznané zadostiučinění v konečném
výsledku nepřiměřeně nízkým (a to i za přihlédnutí k nesprávně žalobci
příznivému hodnocení kritéria délky řízení). Soud prvního stupně následně doplnil dokazování, přičemž uvedl, že byl prokázán
zásah do osobní roviny žalobce s tím, že trestní stíhání způsobilo změnu
chování žalobce – byl podrážděný, trpěl nespavostí, což vyústilo k odděleným
prostorám ke spaní a následně i manželské krizi. Žalobce neměl radost ze
života, na fotbale jej označovali za zloděje. Při rodinných setkáních ani
členové rodiny nevěřili, že je nevinný. Žalobce měl dále těžkosti s pracovním
zařazením. Povaha trestné činnosti, pro kterou byl žalobce stíhán, zpravidla
nepůsobí přílišné společenské odsouzení stíhaného, jak by tomu mohlo být v
případech trestního stíhání pro trestný čin proti životu a zdraví, proti
svobodě a lidské důstojnosti nebo hrubě narušující občanské soužití, apod.,
avšak jeho trestní stíhání vešlo ve všeobecnou známost, bylo medializováno. Soud se neztotožnil s výkladem televizní reportáže, když neshledal, že by v ní
státní zástupce informoval veřejnost zaujatě. Státní zástupce je ze své profese
„zaujatý“ a musí být přesvědčen o vině pachatele. V televizní reportáži nijak
nevybočil z obvyklých informativních rozhovorů pro média. Soud prvního stupně
dospěl k závěru, že již přiznaná částka předcházejícím rozhodnutím ve výši
150.000,- Kč je finančně dostačujícím zadostiučiněním za nemajetkovou újmu
vzniklou žalobci vydáním nezákonného rozhodnutí. Nad rámec požadavku žalobce
uložil soud žalované povinnost zaslání písemné omluvy. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Co do výroku o
povinnosti žalované zaslat žalobci písemnou omluvu odvolání žalobce jako
subjektivně nepřípustné odmítl. Dále odvolací soud uvedl, že závěr dovolacího
soudu, dle nějž je žalobci dosud (pravomocně) přiznané finanční zadostiučinění
nepřiměřeně nízké, je nutno chápat podmíněně v závislosti na následně učiněných
zjištěních ohledně konkrétních poškození v osobnostní sféře žalobce a na
posouzení dovolacím soudem uvedených kritériích.
Z poměrně nízké trestní sazby
i z povahy skutků, jež měly být uvedenými trestnými činy, vyplývá nízká míra
společenské nebezpečnosti trestných činů kladených žalobci za vinu. Na
obviněného z trestných činů hospodářského a souvisejícího charakteru pohlíží
veřejnost obecně shovívavěji než na obviněného z obecné kriminality. Nelze
dovozovat, že žalobci mohla vzniknout vyšší nemajetková újma z toho důvodu, že
byl trestně stíhán v době, kdy vykonával veřejnou funkci. Kdo vykonává veřejnou
funkci, si naopak musí být vědom toho, že jeho činnost je pod vyšší veřejnou
kontrolou a zároveň je třeba u takové osoby předpokládat vyšší míru odolnosti
vůči stresovým faktorům, mezi něž se řadí i trestní stíhání. Není namístě
přeceňovat prohlášení státního zástupce v podvečerních televizních zprávách,
které nevybočilo z mezí pouhého konstatování faktu (že dotyčný zástupce ještě
osobně neřešil případ, kdy by byl takový rozsah /trestné/ činnosti). V důsledku
dotyčného trestního stíhání došlo po přechodnou dobu k narušení manželského
souladu, který však v rozvrat manželství žalobce nevyústil, naopak se jeho
manželství následně zkonsolidovalo a narodilo se mu další dítě. Míra
negativního dopadu trestního stíhání žalobce nebyla vysoká ani v oblasti jeho
pracovního uplatnění. Nejvíce v důsledku trestního stíhání žalobce zjevně
utrpěla jeho pověst v místě jeho bydliště, což bylo umocněno tím, že se jedná o
malou obec, kde žalobce vykonával veřejnou funkci. Tuto skutečnost, stejně jako
medializaci žalobcova případu, však odvolací soud zhodnotil již ve svém
předchozím rozhodnutí. Žalobce obdržel na již přiznaném a vyplaceném finančním
zadostiučinění 50.000,- Kč za jeden rok trvání řízení, případně za rok
hrozícího trestu odnětí svobody. To je za toto období více, než bylo přiznáno
např. ve věci vazebně stíhaného poškozeného s hrozící podstatně vyšší trestní
sazbou, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 297/2011, v
částce 45.000,- Kč za rok. Odvolací soud tak uzavřel, že již přiznané
zadostiučinění v celkové výši 150.000,- Kč i se soudem prvního stupně přiznanou
písemnou omluvou je dostatečnou satisfakcí. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož
přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž dovolatel odkazuje na
závěry uvedené v předcházejícím rozhodnutí dovolacího soudu v této věci. Jako
dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel
namítá:
a) Odvolací soud (ani soud prvního stupně) nepostupoval v souladu se
závazným právním názorem dovolacího soudu, když nerespektoval závěr o tom, že
již přiznané finanční zadostiučinění je nepřiměřeně nízké.
b) Při stanovení rozsahu nemajetkové újmy nebylo postupováno v duchu
kritérií, která stanovil dovolací soud. Z provedeného dokazování nebyly
vyvozeny správné skutkové ani právní závěry (pokyny dovolacího soudu nebyly
zcela splněny a kritéria byla hodnocena nelogicky v dovolatelův neprospěch).
c) Vyšší míra odolnosti voleného politika nemůže být hlediskem pro
posouzení míry nemajetkové újmy vyplývající z trestního stíhání. Volený politik
jistě nemůže s vyšší pravděpodobností očekávat trestní stíhání své osoby, a
proto ani způsobená újma nemůže být menší než u osoby, která politikem není.
Naopak lze očekávat, že v případě nezákonného jednání státu bude u takové osoby
újma vyšší a i společenské odsouzení veřejností větší. Tyto úvahy navíc v
řízení nikdo netvrdil.
d) Nelze souhlasit se závěrem, že na obviněného z trestných činů
hospodářského a souvisejícího charakteru pohlíží veřejnost obecně shovívavěji
než na obviněného z obecné kriminality. Trestné činy veřejných činitelů jsou v
současnosti zvláště odsuzovány, aniž by byly srovnávány trestní sazby
jednotlivých trestných činů. Soudy by se měly více zabývat újmou na dobré
pověsti člověka, nikoliv srovnávat trestní sazby trestných činů.
e) Pokud se zkušený a věkově starší státní zástupce do televizního
vysílání vyjádří, že s takto rozsáhlou trestnou činností se ještě nesetkal, pak
jistě nelze souhlasit, že by se jednalo jen o pouhé konstatování faktu, ale
došlo ke zdůraznění závažnosti tvrzeného trestného činu (a jeho následků).
f) Odvolací soud zcela přehlíží, že došlo téměř k rozpadu manželství a
rodiny v důsledku trestního stíhání a tuto újmu „bagatelizuje“ tím, že
manželství se zkonsolidovalo a dovolateli se narodilo další dítě. Rozhodující
je způsobená nemajetková újma, nikoliv skutečnosti, které nastaly po jejím
způsobení.
g) Závěry odvolacího soudu neobstojí ani z pohledu srovnávání s jiným
jím citovaným případem, neboť dovolateli nejsou známy okolnosti tohoto jiného
případu a jen těžko lze takový závěr přezkoumat. Posuzování nemá být jen
mechanické či matematické, ale má se přihlížet ke konkrétním okolnostem
případu. Dovolateli není jasné, v čem spočívají srovnatelné okolnosti případu
mimo srovnávání přiznaných částek za jeden rok vedeného trestního řízení.
h) Odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí jinak než soud prvního stupně.
Z provedeného dokazování vyvodil jiné skutkové a právní závěry, čímž dovolatele
zbavil ochrany jeho práv ve dvouinstančním soudním řízení. Byť je výrok
rozsudku potvrzující, fakticky jde o jiné odůvodnění rozhodnutí. Závěry
odvolacího soudu nejsou podpořeny žádným dokazováním. Odvolací soud z
oprávněných námitek dovolatele nevyvodil odpovídající závěry (výroky státního
zástupce v mediích jsou podle názoru soudu prvního stupně v souladu s tím, že
musí být z povahy věci „zaujatý“, zatímco odvolací soud je posoudil jako
nestranné konstatování faktu).
i) Odvolací soud v průběhu odvolacího jednání připustil, aby žalovaná
uváděla nové skutečnosti vztahující se k trestnímu řízení, kdy bylo ze strany
žalované zlehčováno její chování v trestním řízení v tom směru, že dovolatel si
měl sám přivodit trestní řízení, tudíž vzniklá újma nemůže být přičítána jen
žalované, když dovolatel funkci starosty nevykonával dostatečně odborně.
Odvolací soud tak svým postupem porušil ustanovení § 205a o. s. ř.
j) Omluva byla dovolateli zaslána před zahájením řízení. Jelikož byla
shledána nedostačující, bylo přistoupeno k uložení povinnosti zaplatit finanční
zadostiučinění. Soud překročil žalobní návrh a rozhodl o něčem, co bylo buď již
splněno před zahájením řízení, anebo co žalobce ani nenavrhoval.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz
čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností. Ohledně výroku I. napadeného rozhodnutí, jímž bylo z důvodu subjektivní
nepřípustnosti odmítnuto odvolání žalobce co do části rozsudku soudu prvního
stupně, jíž byla žalované stanovené povinnost písemně se omluvit, dovolací soud
uvádí, že judikatura Nejvyššího soudu setrvává na závěru, že k podání dovolání
je účastník řízení oprávněn jen tehdy, vznikla-li mu rozhodnutím odvolacího
soudu procesní újma, která může být zrušením rozhodnutí odvolacího soudu
napravena. Dovolání tudíž může podat jen účastník, jehož nároku nebylo zcela
vyhověno nebo jemuž byla naopak soudem uložena povinnost - tzv. subjektivní
přípustnost dovolání (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. SJ 3/1998,
nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Odo 2357/2000,
uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, svazek 2, pod č. C 154). Byla-li žalované stanovena povinnost písemně se žalobci omluvit,
nemohlo toto rozhodnutí žalobci způsobit jakoukoliv újmu, a to i za situace,
kdy žalobce v řízení omluvu nepožadoval, neboť žalovaná se žalobci omluvila ve
svém vyjádření již před zahájením řízení. Co do této části rozhodnutí je tudíž
dovolání žalobce subjektivně nepřípustné, a proto dovolací soud dovolání v
tomto rozsahu odmítl. V ostatním by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen z důvodů uvedených v
ustanovení § 237 o. s. ř.: „Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“
Námitka dovolatele spočívající v tom, že odvolací soud nedodržel závazný právní
názor dovolacího soudu, neboť dovolateli nebylo přiznáno vyšší finanční
zadostiučinění oproti předcházejícímu rozhodnutí, přestože dovolací soud ve
svém rozhodnutí uvedl, že přiznané zadostiučinění je v konečném výsledku
nepřiměřeně nízkým, nemůže založit přípustnost dovolání. Dovolací soud při svém
rozhodování vychází ze skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů. Uvedl-li dovolací soud v předcházejícím rozhodnutí, že přiznané zadostiučinění
je nepřiměřeně nízkým, pak se tento závěr vztahoval ke skutkovému stavu, jak
byl doposud zjištěn soudy nižších stupňů.
Z čehož ovšem nelze dovodit, že
následným rozhodnutím muselo být dovolateli bez dalšího přiznáno více. Dovolací
soud totiž nemůže předvídat, jaké další skutkové okolnosti v následném řízení
budou zjištěny a jak budou na základě stanovených kritérií hodnoceny. Otázkou, jak je třeba postupovat při stanovení přiměřeného zadostiučinění za
nemajetkovou újmu způsobenou zahájením trestního řízení (stíhání), jež
neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se dovolací soud obšírně zabýval
v předcházejícím rozhodnutí v této věci. Dovolací soud stanovil kritéria, která
pravidelně mohou indikovat rozsah způsobené nemajetkové újmy. Z odůvodnění
napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud hodnotil jak povahu trestní
věci, tak délku trestního řízení a rovněž následky způsobené trestním řízením v
osobnostní sféře dovolatele. Namítá-li dovolatel, že odvolací soud daná
kritéria zhodnotil v dovolatelův neprospěch, nemůže tato námitka založit
přípustnost dovolání. Odvolací soud totiž na základě daných kritérií posuzoval
rozsah způsobené nemajetkové újmy. Pro určení rozsahu nemajetkové újmy nemohou
být zohledněny pouze ty skutečnosti, které nemajetkovou újmu umocňují, ale je
nutné rovněž zohlednit ty skutečnosti, které naopak rozsah újmy snižují. Ani
námitka, dle níž z provedeného dokazování byly dovozeny nesprávné skutkové
závěry, nemůže založit přípustnost dovolání za situace, kdy dovolacím důvodem
je pouze nesprávné právní posouzení věci. Přípustnost dovolání tudíž nemohou
založit ani námitky dovolatele výše uvedené pod písm. e), f) a h), neboť
dovolatel těmito námitkami napadá skutková zjištění soudů nižších stupňů. Srovnával-li odvolací soud povahu trestných činů, z nichž byl dovolatel
obviněn, s jinými trestnými činy, postupoval zcela v souladu s prvním kritériem
uvedeným v předcházejícím rozhodnutí dovolacího soudu. Odvolací soud zohlednil
závažnost trestných činů kladených dovolateli za vinu, hrozbu trestního postihu
i charakter veřejného zájmu chráněného trestními předpisy v tomto případě. Námitka dovolatele, že odvolací soud neměl posuzovat trestní sazby, tudíž
přípustnost dovolání rovněž nezakládá. Odvolací soud dále postupoval v souladu s předcházejícím rozhodnutím dovolacího
soudu, srovnal-li výši přiznaného zadostiučinění v této věci se zadostiučiněním
přiznaným v jiné věci, kde poškozený byl navíc stíhán vazebně a hrozila mu
vyšší trestní sazba. Dovolací soud v předcházejícím rozhodnutí uvedl, že
porovnání shody a odlišností obdobných případů má být součástí úvahy o
přiměřenosti přiznaného zadostiučinění, jen tak soudní rozhodovací praxe naplní
své poslání formovat i mimosoudní právní jednání účastníků a vytvoří předpoklad
omezení nadbytečně vedených sporů. Nadto odvolací soud na této otázce své
rozhodnutí nepostavil, nejedná se tak o otázku, na jejímž vyřešení by napadené
rozhodnutí záviselo, tudíž ani tato námitka dovolatele přípustnost dovolání
nezakládá.
Dovolací soud shledal dovolání přípustným pro posouzení otázky, zda lze při
posuzování újmy vzniklé trestním stíháním přihlédnout k tomu, že poškozeným je
osoba veřejně činná (politik), a z toho důvodu zvýšit či snížit částku
finančního zadostiučinění. Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení před oběma soudy nebylo postiženo
vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř.,
jakož i jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud žádné vady řízení ve
smyslu citovaného ustanovení nezjistil, a to ani dovolatelem tvrzenou vadu
spočívající v tom, že odvolací soud navzdory koncentraci řízení připustil nová
skutková tvrzení žalované, že dovolatel si měl sám přivodit trestní řízení,
neboť funkci starosty vykonával neodborně, což bylo prokazováno rozsudkem
Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 27. 6. 2008, sp. zn. 3 T 110/2007. Uvedená vada nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť daný
rozsudek byl předložen jako důkaz dovolatelem již před koncentrací řízení a
nadto z napadeného rozhodnutí nijak nevyplývá, že by odvolací soud k výše
uvedené skutečnosti tvrzené žalovanou jakkoliv přihlédl. Dovolací soud se tak
dále zabýval posouzením důvodnosti dovolání, přičemž dovolání důvodným
neshledal. Dovolací soud ve své judikatuře opakovaně uvádí, že osoba, která vstupuje na
veřejnou scénu, musí počítat s tím, že jakožto osoba veřejně známá bude pod
drobnohledem veřejnosti, která se zajímá o její jak profesní, tak i soukromý
život, a současně jej hodnotí, zvláště jedná-li se o osobu, která spravuje
veřejné záležitosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007,
sp. zn. 30 Cdo 1174/2007, uveřejněné pod číslem 29/2009 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Z tohoto závěru vyplývá, že osoby veřejně činné jsou
povinny snést vyšší míru kritiky než osoby jiné. Tento závěr však nelze bez
dalšího vztáhnout na situaci trestního stíhání. Ani veřejně činná osoba nemůže
dopředu očekávat, že by mohla být trestně stíhána. Lze přisvědčit námitce
dovolatele, že zde není relevantní důvod domnívat se, že veřejně činné osoby
případné trestní stíhání snášejí lépe než jiné osoby, a tudíž jim vzniká menší
nemateriální újma. Na druhou stranu však nelze souhlasit ani s názorem dovolatele, že v případě
veřejně činných osob je nemateriální újma vzniklá v důsledku trestního stíhání
bez dalšího větší. V případě veřejně činné osoby může větší újma spočívat v
tom, že dojde k medializaci případu. Medializací se však odvolací soud zabýval
již ve svém prvním rozhodnutí ve věci. Výše uvedenou otázku tudíž nelze hodnotit obecně. Vždy je třeba přihlížet k
intenzitě újmy konkrétní osoby, ať už daná osoba je veřejně činnou, či nikoli. Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí intenzitou újmy dovolatele dle kritérií
stanovených dovolacím soudem v předcházejícím rozhodnutí v této věci podrobně
zabýval, přičemž dovolací soud výši přiznaného zadostiučinění zjevně
nepřiměřenou neshledal. Dovolací soud proto postupoval podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. a
dovolání zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b, § 151 odst. 1
části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání
bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a žalované v dovolacím
řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.