30 Cdo 392/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Karla Podolky v právní
věci žalobkyně E. S., zastoupené advokátem, proti žalovanému V. S.,
zastoupenému advokátem, o zvýšení výživného pro zletilé dítě, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 9
pod sp. zn. 8 C 200/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 8. října 2003, č.j. 62 Co 378/2003-72, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. října 2003 pod č.j. 62 Co 378/2003-72
potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 13. června 2003, č.j.
8 C 200/2002-49, ve znění opravného usnesení ze dne 13. června 2003, č.j.
8 C 200/2002-54, pokud jím bylo rozhodnuto o běžném výživném pro žalobkyni
a o nákladech řízení. Naopak byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku
o nedoplatku na zvýšeném výživném. Rozhodnuto bylo současně o náhradě nákladů
odvolacího řízení.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný ve lhůtě stanovené v
ustanovení § 240 občanského soudního řádu (dále jen \"o.s.ř.\") dovolání s
odkazem
na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jímž žádá, aby rozsudky soudů
obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
K uvedenému dovolání žalovaného nebylo podáno vyjádření.
Dovolání žalovaného není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu
- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst.
1 písm. a/ o.s.ř.),
- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto,
že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil
(§ 237 odst. 1
písm. b/ o.s.ř.),
-jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).
Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. b) o.s.ř. však podle výše uvedených
ustanovení není až na výslovně uvedené výjimky dovolání přípustné ve věcech
upravených zákonem o rodině. Protože pak v souzeném případě jde o nárok
vycházející ze zákonné úpravy obsažené v zákoně o rodině, kdy současně nejde o
případnou alternativu zmíněné výjimky, není v této věci dána přípustnost
dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. Současně přípustnost dovolání v
této věci není založena ani na základě ustanovení § 238, § 238a a § 239
o.s.ř., když nejsou naplněny předpoklady obsažené v těchto ustanoveních.
Protože tak není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud
České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) proto dovolání žalovaného
jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení
s § 218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a
odst. l věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b
odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3
o.s.ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto, avšak v dovolacím řízení
úspěšné žalobkyni žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. března 2004
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu