U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v
právní věci žalobce Ing. F. H., zastoupený Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se
sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 2097/10, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o 4 000
000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 81/2013, o
dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2016, č.
j. 55 Co 396/2015-422, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Předmětem řízení byl nárok žalobce na zaplacení částky 4 000 000 Kč
jako náhrady nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání žalobce, neboť byl
sedm let trestně stíhán pro trestný čin podvodu, přičemž toto trestní stíhání
skončilo zproštěním obžaloby. Napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně, který žalobu o zaplacení částky 4 000 000 Kč zamítl a rozhodl, že žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odvolací soud dále rozhodl,
že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení
300 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Mezi účastníky nebyl sporný uplatněný odpovědnostní titul, včetně
časové posloupnosti, délky řízení a tam prováděných důkazů. Nesporné mezi
účastníky bylo i to, že žalobce svůj nárok na náhradu škody za nemajetkovou
újmu u žalovaného uplatnil opožděně, tedy po uplynutí zákonné šestiměsíční
lhůty ve smyslu ustanovení § 32 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Podle
odvolacího soudu se soud prvního stupně se správně zaměřil na posouzení otázky,
zda žalovanou vznesená námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy či
nikoliv. Jako správný potvrdil závěr, že žalobci objektivně nic nebránilo, aby
svůj nárok uplatnil v promlčecí době, a současně nelze dovodit, že by i
žalovaná v této situaci svého práva proti žalobci jakýmkoliv způsobem zneužila. Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce, zastoupený
advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do
31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl dílem jako nepřípustné a dílem pro
vady. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatel ve svém podání rekapituluje proběhlé řízení a to zejména
vady, kterými měly soudy obou stupňů řízení zatížit a to zejména tím, že řádně
nezohlednily okolnosti námitky promlčení žalované a její údajný rozpor s
dobrými mravy. Dovolatel cituje řadu rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu,
ze kterých podle něj plyne, že odmítnout námitku promlčení pro rozpor s dobrými
mravy je možné pouze ve výjimečných a řádně individuálně odůvodněných případech.
Dovolatel vznáší dvě otázky, které podle jeho názoru dosud nebyly v
rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, a sice zda „je povinností soudu,
aby při posuzování námitky rozporu s dobrými mravy, přihlížel i k chování a
zacházení účastníka, vůči němuž námitka rozporu s dobrými mravy směřuje, ve
vztahu ke druhému účastníku řízení, jestliže důvody nemravnosti mají původ v
jiném řízení, zda je přípustné, aby soud přiznal právní ochranu námitce
promlčení za situace, kdy druhý účastník namítá, že se to příčí dobrým mravům
proto, že se vůči němu prvý účastník dopustil v jiném případě zacházení, které
je v rozporu s dobrými mravy.“
Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že dobrým mravům zásadně neodporuje,
namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut
promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a
tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona
promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch
výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor
účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za
takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl
nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím
uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, a též v
časopise Právní rozhledy č. 12/2002; a dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002; ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo
2905/99; ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000; ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 484/99; ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99; tato i níže
citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na jeho webových
stránkách www.nsoud.cz). Je přitom nutno zdůraznit, že tyto okolnosti by musely
být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný
zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku
promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo
2905/99). Jak je z výše uvedeného patrno, otázky vznesené dovolatelem již byly
v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešeny a nemohou tak založit přípustnost
dovolání. Závěry odvolacího soudu přitom nejsou v rozporu ani s nálezem Ústavního
soudu ze dne ze dne 14. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 1532/16, když ani z důvodu
doručení konečného rozhodnutí, ani z důvodu po určitou dobu trvajícího
zdravotního stavu žalobce, nebyla žalobci natolik zkrácena doba, ve které mohl
svůj nárok uplatnit, aby vznesená námitka promlčení byla v rozporu s dobrými
mravy. Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a
odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v
uvedeném rozsahu pokračovat.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, pak dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání
přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s.
ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. 2. 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu