30 Cdo 3947/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Pavlíka a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci
žalobkyně I. S., zastoupené advokátem, proti žalované obchodní společnosti T.
O. C. R., a.s. (dříve Č. T. a.s.), o zaplacení 748.671,20 Kč, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 41/2003, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. září 2005, č.j. 29 Co
185/2005-82, t a k t o :
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. září 2005, č.j. 29 Co 185/2005-82,
se zrušuje, a věc se vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 9. prosince 2004, č. j. 10 C 41/2003-57, Obvodní soud pro
Prahu 9 ve výroku I. stanovil, že žalobkyně není povinna zaplatit žalovanému za
telekomunikační služby účet za zúčtovací období květen 1998 vystavený žalovanou
na částku 479.408,80 Kč a účet za zúčtovací období červen 1998 vystavený
žalovanou na částku 269.262,40 Kč (výrok I.). Ve výroku II. stanovil, že toto
rozhodnutí nahrazuje v plném rozsahu rozhodnutí M. d. a s. ČR, Č. t. ú. –
odboru pro oblast P., ze dne 24. ledna 2001 pod čj. 526464/2000-631/Mai/F,
potvrzeného rozhodnutím předsedy Č. t. ú. ze dne 3. července 2001 pod čj.
11656/2001-603. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Soud prvního
stupně mimo jiné poukázal na skutečnost, že za situace, kdy byla sporná otázka
rozsahu telekomunikačních služeb poskytnutých v sporem dotčeném období za
měsíce květen a červen 1998, v nichž došlo k mimořádnému nárůstu
protelefonovaných částek, byla tato otázka předmětem dokazování. Bylo na
žalované, aby prokázala, že žalobkyně jako telefonní účastník využila
telekomunikačních služeb žalované v rozsahu, v jakém se žalovaná jako
poskytovatel telekomunikačních služeb domáhal úhrady za využití služeb.
Žalované však v této souvislosti neoznačila žádné důkazy, a ani z obsahu
připojeného správního spisu nebylo v řízení prokázáno, že by žalovaná poskytla
žalobkyni telekomunikační služby v tvrzeném rozsahu. Jediným důkazem
předloženým žalovanou v rámci správního spisu byla jednotlivá vyúčtování za
měsíce, které nejsou předmětem řízení. Tyto doklady proto podle soudu nemohou
prokázat, že by telekomunikační služby v předmětném období v květnu a červnu
byly žalobkyni v daném rozsahu poskytnuty. V řízení před správním orgánem a v
řízení před soudem nebyl (žalovanou) předložen žádný důkaz k prokázání výše
hovorného, ani výše základní sazby ve smyslu ustanovení § 30 odst. 1 a 2
Telefonního řádu. V souvislosti s námitkou žalované, že nebyl dohledán počet
impulsů a jejich rozsah za předmětné období podle soudu prvního stupně nemohla
žalovanou zprostit důkazního břemene. Soud též měl pochybnosti o řádném
doručení příslušných vyúčtování žalobkyni, přičemž připomněl, že v správním
řízení nebylo prokázáno doručení jakékoliv upomínky žalobkyni. Za tohoto stavu
Obvodní soud pro Prahu 9 uzavřel, že s přihlédnutím k obsahu správního spisu
nebylo v řízení prokázáno, že by žalovaná žalobkyni poskytla telekomunikační
služby v rozsahu jí tvrzeném a účtovaném, a že by jednotlivá vyúčtování řádně
doručila. Podle názoru soudu správní orgán svá rozhodnutí vydal na základě
nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Soud proto ve smyslu ustanovení §
250j občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) žalobě vyhověl s tím, že
tímto rozsudkem nahradil v plném rozsahu napadená správní rozhodnutí.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. září 2005, č.j. 29 Co 185/2005-82, k
odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil
podle ustanovení § 220 odst. 2 o.s.ř. tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl.
Rozhodl též
o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. V odůvodnění tohoto rozhodnutí
odkázal na ustanovení § 250i o.s.ř., z něhož vyplývá, že soud žalobu (podle
části páté o.s.ř.) zamítne, dospěje-li k závěru, že správní orgán rozhodl o
sporu nebo jiné právní věci správně. Tak tomu podle odvolacího soudu bylo i v
souzené věci, neboť konstatoval, že správní orgány vycházely při svém
rozhodnutí z postačujících důkazů
a správně dovodily, že žalobkyni se nepodařilo v řízení prokázat nic, co by
svědčilo
o tom, že zařízení spravovaná žalovanou, sloužící k registraci impulzů, které
jsou podkladem pro výpočet ceny za služby žalobkyni poskytované, nebyla funkční
nebo trpěla závadami, nebo, že by snad její linku neoprávněně používala cizí
osoba. Nic z toho se žalobkyni nepodařilo prokázat ani v řízení před soudem.
Soud druhého stupně poukázal na to, že z důkazů provedených v řízení před ním
zjistil, že doba volání, odpovídající používání přístupu k audiotextovým
službám, je reálně možná a odpovídá
i tomu, co sama žalobkyně uvedla v rámci reklamačního řízení v roce 1998.
Tvrzení soudu prvního stupně, že žalobkyně neobdržela vyúčtování za sporné
měsíce není podle odvolacího soudu logické, neboť částky, které má zaplatit,
reklamovala, přičemž
pro posouzení věci není rozhodné ani to, že neexistují výpisy aktivního
telefonního styku za sporná období.
Rozsudek Městského soudu v Praze byl doručen zástupci žalobkyně dne 8.
listopadu 2005 a týž den nabyl právní moci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 6. ledna 2006 včasné
dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.,
přičemž jako dovolací důvody označuje ustanovení § 241a odst. 2 písm. a), b) a
odst. 3 o.s.ř.
(tj. vytýká, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, dále, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a že toto rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování). Dovolatelka především nesouhlasí se závěrem odvolacího
soudu,
že v zápisu z jednání ze dne 16. října 1998 měla potvrdit volání na
audiotextové služby ve sporných obdobích. V něm se totiž hovoří o takovémto
volání pouze ve dvou případech. Nesouhlasí též s přehodnocením závěru soudu
prvního stupně, že žalovaná neprokázala, že žalobkyně využila telekomunikačních
služeb žalované v rozsahu, v jakém se tento poskytovatel telekomunikačních
služeb domáhal úhrady za toto využití. Pro stanovení výše hovorného je
rozhodující počet impulsů vykázaných počitadlem v telefonní ústředně. Stav
počitadla však žalovaná žádným způsobem neprokázala. Jako nesprávný se
dovolatelce jeví i závěr odvolacího soudu, že „z důkazů provedených v odvolacím
řízení soud nadto zjistil, že doba volání, odpovídající používání přístupu k
audiotextovým službám, je reálně možná a odpovídá i tomu, co sama žalobkyně
uvedla v rámci reklamačního řízení v roce 1998“. Jde o závěr nelogický a
neodpovídající provedenému dokazování, resp. je v příkrém rozporu s vyjádřením
žalobkyně při reklamaci. Doplnění řízení ceníkem vnitřních telekomunikačních
služeb platného od 1. dubna 1998, které provedl odvolací soud, se dovolatelce
jeví – s ohledem na absenci výpisu aktivní hovorové korespondence žalobkyně, i
s přihlédnutím k absenci průkazu stavu počitadla impulsů v ústředně žalované na
počátku i konci sledovaných období – jako nadbytečné. Dovolatelka proto žádá,
aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Dovolací soud po té, co přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů,
a další související zákony, konstatuje, že dovolání bylo podáno oprávněnou
osobou, zastoupenou advokátem ve smyslu ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo
se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., přičemž je
charakterizováno obsahovými
i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. a je
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Dovolací soud poté napadený rozsudek odvolacího soudu ve výroku ve věci samé
přezkoumal v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru,
že nelze toto rozhodnutí hodnotit jako správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího
soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je tak vázán nejen rozsahem dovolacího
návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání
přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným
vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i
tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Z napadeného rozhodnutí pak vyplývá,
že řízení je poznamenáno i takovouto vadou.
Podle § 250i o.s.ř. soud žalobu zamítne, dospěje-li k závěru, že správní orgán
rozhodl o sporu nebo o jiné právní věci správně.
Podle ustanovení § 250j o.s.ř. dospěje-li soud k závěru, že o sporu nebo o jiné
právní věci má být rozhodnuto jinak, než rozhodl správní orgán, rozhodne ve
věci samé rozsudkem (odst. 1). Rozsudek soudu podle odstavce 1 nahrazuje
rozhodnutí správního orgánu v takovém rozsahu, v jakém je rozsudkem soudu
dotčeno. Tento následek musí být uveden ve výroku rozsudku (odstavec 2).
Jak již bylo uvedeno, soud prvního stupně dospěl k závěru, že ve věci je třeba
aplikovat ustanovení § 250j o.s.ř., přičemž důvody, které jej k této úvaze
vedly odůvodnil. Přihlédl tak mimo jiné i k absenci důkazu (a to jak v řízení
před správními orgány, tak v řízení před soudem) k prokázání výše hovorného ve
sledovaných obdobích. Je pak nepochybné, že seznání a ověření právě této
skutečnosti, je jedním ze základních požadavků pro spravedlivé rozhodnutí v
této věci. Naproti tomu odvolací soud své rozhodnutí odůvodňuje v jediném
nepříliš obsáhlém odstavci pouze velmi stroze a v zásadě jen paušálně tvrdí, že
soud prvního stupně pochybil, když žalobě vyhověl. Přitom se však vcelku
konkrétněji a přesvědčivě nevypořádává s jeho argumentací. Sám pak poukazuje na
skutečnosti, které zcela zřetelně neinterpretuje přesně (jako např. zápis z
jednání se žalobkyní ze dne 16. října 1998, v němž sice žalobkyně připouští, že
předmětných telekomunikačních služeb využila, avšak jen v značně omezeném
rozsahu, současně však z tohoto zápisu bez dalšího neplyne, že by se byla
zavázala dlužnou částku zaplatit), nebo na fakta, z nichž nelze závěr o výši
hovorného ve sledovaných obdobích učinit. Přitom logického zdůvodnění postrádá
i závěr odvolacího soudu, že pro posouzení věci není rozhodné ani to, že
neexistují výpisy aktivního telefonního styku (žalobkyně) za sporné období.
Nepřezkoumatelný je rozsudek, jehož skutkové a právní závěry vycházejí z tzv.
souhrnného zjištění, jímž se zjišťuje rozhodný skutkový stav současně na
základě všech provedených důkazů, aniž se uvede, na základě kterých konkrétních
důkazů se to které zjištění činí a z jakých důvodů, jakož i bez vysvětlení
případných rozporů mezi nimi. (R.č. 40/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Ač odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že správní orgány
vycházely při svém rozhodnutí z postačujících důkazů a tedy rozhodly správně (§
250i o.s.ř.), a neměl tak fakticky důvod sám rozhodnout jinak (§ 250j o.s.ř.),
tuto úvahu nekonfrontuje s konkrétními závěry rozhodnutí správních orgánů, aniž
by přehledně odkázal na odpovídající důkazy provedené jak ve správním řízení,
tak v řízení před soudem, a aniž by se s nimi současně též vypořádal. Takto je
třeba napadený rozsudek odvolacího soudu pokládat za v zásadě nepřezkoumatelný
a proto nesprávný.
Protože tedy napadený rozsudek odvolacího soudu není ve výroku ve věci samé
správný, dovolací soud jej v tomto výroku a v souvisejícím výroku o náhradě
nákladů řízení zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst.
2 věta za středníkem, odst. 3 o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř.). O náhradě nákladů řízení včetně
nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d
odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. září 2009
JUDr. Pavel P a v l í k , v. r.
předseda senátu