U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci
žalobce Z. K., zastoupeného JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze
2, Vyšehradská 21, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti,
se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve
věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o zaplacení
156.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn.
14 C 182/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
17. 4. 2014, č. j. 58 Co 140/2014-215, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění(§ 243 f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze, jakožto soud odvolací, rozsudkem ze dne 17. 4. 2014, č. j. 58 Co 140/2014-215, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 12. 2013, č. j. 14 C 182/2010-190, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná
byla povinna zaplatit žalobci částku 156.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na
náhradu nákladů řízení (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně), a žádnému z
účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Soudy ve věci
rozhodovaly podruhé, neboť dřívější rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2012, č. j. 58 Co 600/2011-92, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne
18. 8. 2011, č. j. 14 C 182/2010-56, byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze
dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2310/2012, publikovaném ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod číslem 60/2013, a věc byla vrácena Obvodnímu soudu
pro Prahu 2 k dalšímu řízení. Dovolání, které žalobce podal proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2014, č. j. 58 Co 140/2014-215, Nejvyšší soud podle ust. § 243c odst. 1
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do
31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a část
první, čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) - dále též jen „o. s. ř.“ odmítl,
neboť trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě podle § 241b odst. 3 odstraněny a pro
něž nelze v dovolacím řízení pokračovat. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatel přípustnost dovolání shledává ve skutečnosti, že dovolání směřuje
proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, když právní
otázka vyřešená soudem má být dovolacím soudem posouzena jinak. K tomuto dále
dovolatel upřesňuje, že se jedná zejména o otázku posouzení závaznosti
rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci proti České republice,
otázku diskriminace a tím (potažmo) i výše odškodnění poškozeného v případě, že
byl amnestován.
Samotné vymezení přípustnosti dovolání naznačuje nepochopení jednotlivých
předpokladů přípustnosti dovolání, neboť předpoklad přípustnosti dovolání
spočívající v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena
jinak, míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho
dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit
tuto otázku jinak), a to postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a
soudcích. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že projednání
dovolání není možné, aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní)
ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která
konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena
nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého)
řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla
odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13;
rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na
www.nsoud.cz, usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz). Podle obsahu dovolání rovněž nelze mít za to, že by se dovolatel domáhal
odklonu od řešení některé z otázek, jež je vyřešena dovolacím soudem, když
neidentifikuje žádné konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu (např. spisovou
značkou, informací o publikaci, či např. datem rozhodnutí), ale ani neuvádí, v
čem by dosavadní rozhodovací praxe měla spočívat. Dovolání tak ve své podstatě
představuje rekapitulaci argumentů, které dovolatel přednesl již v předchozím
průběhu řízení, a projev nesouhlasu s dostatečností zadostiučinění, jež bylo
poskytnuto formou zastavení trestního stíhání v souladu s rozhodnutím
prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. ledna 2013 vyhlášené pod č. 1/2013
Sb. Uvedeným způsobem dovolatel vyjádřil pouze nezpůsobilý předpoklad
přípustnosti. Jelikož tato vada nevymezení přípustnosti nebyla dovolatelem
odstraněna v zákonné lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř.), nelze v dovolacím řízení
pokračovat. Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.