U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní
věci žalobce J. O., zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem v
Plzni, náměstí Republiky 2, proti žalovanému F. V., zastoupenému Mgr. Zdeňkem
Turkem, advokátem se sídlem v Plzni, Slovanská třída 66, o určení
spoluvlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Chebu pod
sp. zn. 11 C 124/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Plzni ze dne 11. března 2014, č. j. 13 Co 503/2013-268, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dospěl totiž k závěru, že kupní smlouva ze
dne 26. října 2007 [na základě které žalobce převedl předmětný spoluvlastnický
podíl na uvedených nemovitostech na původně žalovanou S. V., která v průběhu
tohoto prvoinstančního řízení z titulu výlučné vlastnice - darovací smlouvou ze
dne 31. května 2010 - darovala předmětné nemovitosti (jež byly dotčeny určovací
žalobou v této věci) svému synovi – žalovanému], je podle § 37 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatná. K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni (dále již „odvolací soud“) rozsudkem
ze dne 11. března 2014, č. j. 13 Co 503/2013-268, změnil rozsudek soudu prvního
stupně tak, že předmětnou určovací žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů
řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud po zopakování předmětných
listinných důkazů učinil příslušná (v odůvodněné písemného vyhotovení svého
rozsudku podrobně rozvedená) skutková zjištění a poté dospěl oproti soudu
prvního stupně k závěru, že předmětná kupní smlouva je platná a že (ve
stručnosti shrnuto) žalobce po právu od této smlouvy neodstoupil. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již „dovolatel“)
prostřednictvím svého advokáta dovolání, které je však třeba podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout, neboť dovolatel v dovolání nevymezil dovolací důvod
způsobem stanoveným v § 241a odst. 1 ve vazbě na § 237 o. s. ř., takže pro tuto
vadu nelze v dovolacím řízení pokračovat (k tomu srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013; všechna zde
označená rozhodnutí dovolacího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových
stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz). Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací
řízení končí, je totiž podle § 237 dána pouze tehdy, pokud se odvolací soud 1. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2. která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3. je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo 4. má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak. Z uvedeného vyplývá, že na dovolání je možno pohlížet jako na
přípustné jen tehdy, je-li v něm alespoň naznačena existence právní otázky
odpovídající požadavkům stanoveným v § 237 o. s. ř., jejímž zodpovězením by se
měl Nejvyšší soud zabývat. Tak tomu ovšem v daném případě, jak bude rozvedeno
níže, není. V úvodu svého dovolání dovolatel namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu „závisí
na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, že napadené rozhodnutí „je v
rozporu s principem předvídatelnosti a principem legitimního očekávání“, a že
„odvolací soud porušil (dovolatelovo) právo na spravedlivý proces dle čl. 36
odst.
1 Listiny, neboť vydal rozhodnutí, jež neobstojí z hlediska požadavků
řádného a přesvědčivého odůvodnění.“ Poté dovolatel převážnou část svého
dovolání věnuje referování o důvodech rozhodnutí obou soudů (jak byly vyloženy
v odůvodnění písemných vyhotovení rozsudků) a teprve až v závěru dovolání
přistupuje k vymezení dovolacího důvodu následovně:
„Odvolací soud jednak naprosto pomíjí provedené dokazování, kterým bylo
prokázáno, že převážná část plateb (které odvolací soud dokonce opsal do
odůvodnění rozsudku) nebyla vůbec provedena a dále naprosto pomíjí přesvědčivou
a vyčerpávající argumentaci soudu nalézacího, včetně odkazů na příslušnou
judikaturu dovolacího soudu k nemožnosti posouzení tohoto úkonu jako započtení. K tomu dovolatel zdůrazňuje, že některé platby teprve měly být provedeny, takže
započtení není možné. Všechny možnosti a varianty vyčerpávajícím způsobem
rozebírá soud nalézací. Odvolací soud se nadto rovněž nijak nevypořádává se
škálou tvrzení ohledně obsahu vůle na obou stranách, které v konfrontaci se
samotným obsahem dohody potvrzuje její neurčitost a tedy absolutní neplatnost.“
Dovolatel zcela pomíjí, že přípustnost dovolání nezakládá případné odlišné
řešení příslušné právní otázky odvolacím soudem oproti soudu prvního stupně,
nýbrž naplnění jedné ze čtyř (shora již připomenutých) variant předvídaných v §
237 o. s. ř., a to při splnění zákonem stanovených náležitostí dovolání dle §
241 o. s. ř. Dovolatel ovšem žádnou z těchto variant zakládajících přípustnost
dovolání ve svém dovolání (prostřednictvím shora vymezeného dovolacího důvodu)
neuvádí. Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že dovolatel zčásti své dovolání
staví na polemice se skutkovými závěry, z nichž při meritorním rozhodování
vycházel odvolací soud, ačkoliv na podkladě takové argumentace přípustnost
dovolání – jak vyplývá z § 241a odst. 1 o. s. ř. – posuzovat nelze. Dovolání
lze totiž podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (založeném na nesprávně řešení právní otázce
hmotného nebo procesního práva, případně obou takovýchto v dovolání
specifikovaných otázek). Nelze-li v dovolacím řízení revidovat skutková
zjištění, pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje
oponentní právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím
základě posuzoval přípustnost dovolání. Kromě toho z vymezeného dovolacího
důvodu dovolatelem, ale ani z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku
odvolacího soudu nelze vyvodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo mj. v řešení právní otázky procesního práva, kterou by navíc odvolací soud řešil v
rozporu s rozhodovací prací dovolacího soudu, a proto by bylo možno v uvedeném
směru shledat přípustnost dovolání. Dovolacímu soudu ani nepřísluší v dovolacím řízení posuzovat „hodnocení“ důkazů
odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §
132 o. s. ř.), přičemž i případná možnost, že důkazy bylo možno hodnotit více
způsoby a s jiným možným výsledkem, neznamená, že zvolené hodnocení odvolacím
soudem je nesprávné.
Jinými slovy řečeno, úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat
správnost věcného rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti
dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele,
aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil dovolací
důvod z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z
oblasti hmotného či procesního práva. Protože tomuto požadavku na obsahovou
kvalitu mimořádného opravného prostředku podané dovolání nevyhovuje, dovolacímu
soudu nezbylo, než dovolání odmítnout. Jelikož dovolání není přípustné, nebylo možné přihlédnout k příp. (jiným) vadám
řízení podle § 242 odst. 3 o. s. ř., ani se zabývat relevancí dovolatelem v
dovolání tvrzených vad, jež údajně měly zatěžovat odvolací řízení a mohly mít
za následek nesprávné posouzení věci. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
poslední o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.