Žalobce se proti žalované domáhal vydání bezdůvodného obohacení ve výši
jednonásobku odměny, která by byla obvyklá za získání licence k přenosu
rozhlasového a televizního vysílání chráněných děl v období od 1. listopadu
2012 do 31. října 2013, původně ve výši 13.060.410,- Kč s příslušenstvím. Svůj
nárok odůvodnil tím, že žalovaná v uvedeném období neoprávněně užívala při
přenosu televizního vysílání prostřednictvím satelitu chráněná autorská díla,
žalobci nesdělila počty zákazníků a přes pokus žalobce uzavřít se žalovanou
hromadnou licenční smlouvu, na tuto možnost nepřistoupila a následně ani přes
výzvu žalobci nezaplatila vyúčtované bezdůvodné obohacení. Krajský soud v Brně (dále též „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. října
2016, č.j. 23 C 176/2013-230, výrokem I. uložil žalované povinnost zaplatit
žalobci částku 11.102.444,60 Kč s příslušenstvím a výrokem II. jí uložil
zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 653.020,- Kč. Uvedl, že
žalovaná zpřístupňovala, a tedy i sdělovala chráněná autorská díla nové
veřejnosti prostřednictvím přenosu televizního vysílání v rámci služby DIGI TV. K tomuto přenosu docházelo prostřednictvím kabelového přenosu rozhlasového nebo
televizního vysílání jinou osobou než byl vysílatel ve smyslu § 22 odst. 2
zákona č. 121/2000 Sb., autorského zákona (dále též „aut. zák.“). Dovodil, s
poukazem na rozsudek Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ze dne 13. října 2011 ve spojených věcech C 431/09 a C 432/09 (Airfield NV) a na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2015, sp.zn. 30 Cdo 796/2015, že v rámci
eurokonformního výkladu aut. zák. pod legislativní zkratkou „kabelový přenos“ v
tomto ustanovení je nutné rozumět (byť z jazykového hlediska poněkud nešťastně)
i přenos prostřednictvím družice. Vrchní soud v Olomouci (dále též „odvolací soud“ nebo soud „druhého stupně“)
rozsudkem ze dne 11. května 2017, č.j. 4 Co 1/2017-284, rozsudek soud prvního
stupně podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) ve
výroku I. potvrdil a ve výroku II. ho změnil tak, že žalované uložil povinnost
zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 457.114,- Kč. Rozhodl též o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Nejprve odmítl námitku žalované, že odvoláním
napadený rozsudek je nepřezkoumatelný. Za rozhodující právní otázku odvolací
soud považoval to, zda ustanovení § 22 odst. 2 autorského zákona je možno
vyložit za pomoci eurokonformního výkladu tak, že pod v tomto ustanovení
uvedený pojem „kabelový přenos“ lze zahrnout i přenos prostřednictvím družice. Se shora uvedeným názorem soudu prvního stupně se pak ztotožnil. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dne
18. července 2017 dovolání (doplněné podáním ze dne 19. února 2018), jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o.s.ř. Za v rozhodovací praxi
dovolacího soudu dosud nevyřešenou právní otázku, popřípadě právní otázku sice
vyřešenou, která by ale měla být posouzena jinak, považuje posouzení ustanovení
§ 22 odst. 2 aut. zák. soudy obou stupňů. Touto otázkou podle žalované je, zda
ustanovení § 22 odst. 2 aut. zák.
má být vykládáno tak, že její činnost je
kabelovým přenosem rozhlasového nebo televizního vysílání díla, když ve
skutečnosti je poskytovatelem satelitního balíčku a neprovozuje kabelový
přenos, vysílání pomocí družice je upraveno v § 21 odst. 3 aut. zák. a
rozhodnutí SCEU ve věci Airfield výslovně uvádí, že činnost poskytovatele
satelitního balíčku spadá pod článek 1 odst. 2 (a) a (c) směrnice Rady č. 93/83/EHS ze dne 27. září 1993 (dále jen „Směrnice 93/83), který je téměř
doslovně převzat do § 21 odst. 3 aut. zák. Dovolatelka dále podotýká, že si je
vědoma toho, že dovolací soud se již zabýval činností poskytovatele satelitního
balíčku ve svém rozhodnutí ze dne 16. září 2015, sp.zn. 30 Cdo 796/2015,
nicméně v tomto rozhodnutí se nezabýval tím, zda je možné podřadit činnost
poskytovatele satelitního balíčku pod § 22 odst. 2 aut. zák. Domnívá se také,
že postupem odvolacího soudu došlo k porušení jejích základních práv a svobod,
když rozsudek soudu prvního stupně byl ve skutečnosti nepřezkoumatelný a
odvolací soud ho z tohoto důvodu nezrušil. Také došlo k porušení jejího práva
vlastnit majetek, když soud žalovanou zavázal k platbě autorských poplatků,
jejichž výše je zcela nedůvodná a nelegitimní. Konečně uvedl, že soudy porušily
její právo na spravedlivý proces, když soud prvního stupně vydal
nepřezkoumatelný rozsudek a odvolací soud se řádně nevypořádal s ani jedním
jejím argumentem a ani k jednomu neposkytl řádné odůvodnění. Dovolatelka
předložila také posudek prof. JUDr. Iva Telce, CSc. ze dne 7. února 2018, kde
se uvádí, že § 22 odst. 2 aut. zák. nelze vykládat v tom smyslu, že pojem
„kabelový přenos rozhlasového nebo televizního díla“ zahrnuje také přenos
rozhlasového nebo televizního vysílání, který se uskutečňuje pomocí družice, že
kolektivní správci v České republice v období do účinnosti novely aut. zák. účinné od 20. dubna 2017 nebyli zmocněni k povinné kolektivní správě ani v
oblasti užití děl dle § 21 odst. 3 aut. zák., ani dle § 22 odst. 1 aut. zák. a
konečně, že uvedenou novelu aut. zák. není možné vykládat tak, že by povinná
kolektivní správa v oblasti užití děl posledně uvedenými způsoby byla zavedena
retroaktivně. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že návrh
žalobce zamítne a žalované přizná náhradu nákladů řízení, popřípadě aby
rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K podanému dovolání, včetně jeho doplnění, se vyjádřil žalobce, který se
domnívá, že otázka, kterou klade žalovaná byla vyřešena v rozhodnutí dovolacího
soudu ze dne 16. září 2015, sp. zn. 30 Cdo 796/2015, a proto dovolání žalované
není přípustné, nesouhlasí s názorem dovolatelky, že bylo porušeno její právo
na spravedlivý proces a souhlasí s eurokonformním výkladem ustanovení § 22
odst. 2 aut. zák. soudy obou stupňů. Navrhuje proto, aby dovolání žalované bylo
jako nepřípustné odmítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze
znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se nejprve
zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání s pozitivním závěrem. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím
soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.). Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno,
proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá,
vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede
právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na
podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v
odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy (odst. 6). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání
(§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.). Dovolací soud je přitom vázán konkrétním
vymezením (popisem) dovolacího důvodu. Dovolací soud není vázán vymezením toho,
v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolací soud konstatuje, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu
oprávněnou, a splňující předpoklady ve smyslu ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř. Je přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena, a to otázky zda ustanovení § 22 odst. 2 aut. zák. je možno
vyložit za pomoci eurokonformního výkladu tak, že pod v tomto ustanovení
uvedený pojem „kabelový přenos“ lze zahrnout i přenos prostřednictvím družice. Dovolací soud však současně poukazuje na skutečnost, že s ohledem na ustanovení
§ 242 odst. 4 o.s.ř. a s přihlédnutím k ustanovení § 241a odst. 6 téhož zákona,
nebyl povolán přihlížet k doplnění dovolání žalované, které bylo datováno dne
19. února 2018 (tj. řadu měsíců po uplynutí lhůty k dovolání) a nebral v úvahu
ani návrhy v tomto podání učiněné.
Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2
písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovéto případné vady se však z
napadeného rozhodnutí nepodávají. Nejvyšší soud za popsaného stavu přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska
dovolatelkou vymezeného důvodu (srov. § 242 odst. 3 větu první o.s.ř.) a dospěl
k závěru, že však není důvodné. Soudy obou stupňů poukázaly na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2015,
sp. zn. 30 Cdo 796/2015, v němž dovolací soud řešil otázku, zda je opodstatněné
klasifikovat žalované jako servisní organizace vysílatele či jako jiné osoby ve
smyslu § 22 odst. 1 autorského zákona. Konstatoval, že správné uchopení této
otázky je stěžejní pro odlišení jednání pod vedením a na odpovědnost vysílatele
podle § 21 autorského zákona od jednání samostatného podle § 22 autorského
zákona, které by vyžadovalo individuální souhlas autorů s užitím díla, a dospěl
k závěru, že v souzeném případě šlo o situaci přenosu rozhlasového nebo
televizního vysílání díla - tedy zpřístupňování díla současným, úplným a
nezměněným přenosem vysílání díla rozhlasem nebo televizí bezdrátově nebo po
drátě, který uskutečňuje jiná osoba než vysílatel takového vysílání. Z tohoto
hlediska také předtím podal výklad rozsudku SDEU ze dne 13. října 2011 Airfield
NV a Canal Digitaal BV proti Belgische Vereniging van Auteurs, Componisten en
Uitgevers CVBA (Sabam) (C-431/09) a Airfield NV proti Agicoa Belgium BVBA
(C-432/09) a aplikace Bernské úmluvy (Bernská úmluva o ochraně literárních a
uměleckých děl ze dne 9. září 1886, vyhlášené pod č. 133/1980 Sb.). I když
Nejvyšší soud uvedeným rozsudkem zrušil potvrzující rozsudek odvolacího soudu i
rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba na vydání
bezdůvodného obohacení, nezabýval se v něm výkladem pojmu „kabelový přenos“ v
ustanovení § 22 odst. 2 aut. zák. V citovaném rozsudku však Nejvyšší soud současně připomenul, že po přistoupení
České republiky k EU jsou podle čl. 10 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Ústava“), komunitární
akty pro Českou republiku závazné a mají aplikační přednost. Veškeré orgány
členského státu, včetně soudů, jsou podle ustálené judikatury Evropského
soudního dvora povinny při uplatňování vnitrostátního práva vykládat toto právo
v co možná největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice či jiného
právního předpisu Unie, k jehož implementaci slouží (viz např. rozsudky
Soudního dvora Evropské unie ze dne 10. dubna 1984, Von Colson and Kamann v. Land Nordhein-Westfalen, 14/83 a ze dne 13. listopadu 1990, Marleasing SA v. La
Comercial Internacional de Alimentacion SA., C-106/89). Eurokonformní výklad
vychází z toho, že unijní právo a judikatura SDEU slouží jako vodítko pro
výklad národního práva, pokud bylo vykládané ustanovení přijato za účelem
sbližování českého práva s právem unijním.
Je proto správný závěr soudů obou stupňů, že v nyní posuzované věci je nezbytné
při výkladu ustanovení § 22 odst. 3 aut. zák. použít eurokonformního výkladu. Vodítko pro tento výklad je třeba hledat v ustanoveních Směrnice rady 93/83/EHS
ze dne 27. září 1993 o koordinaci určitých předpisů týkajících se autorského
práva a práv s ním souvisejících při družicovém vysílání a kabelovém přenosu
(dále jen „Směrnice“). V preambuli Směrnice pod bodem 25 se uvádí, že vzhledem k tomu, že ochrana práv
souvisejících s autorským právem v případech sdělení veřejnosti pomocí družice
by měla být přizpůsobena ochraně obsažené ve směrnici Rady 92/100/EHS ze dne
19. listopadu 1992 o právu na pronájem a půjčování a některých právech v
oblasti duševního vlastnictví souvisejících s autorským právem; že zejména toto
zajistí, aby výkonní umělci a výrobci zvukových záznamů měli zajištěnou
odpovídající odměnu za své výkony a zvukové záznamy při sdělení veřejnosti
pomocí družice. Podle jejího článku 2 členské státy stanoví, že autor má
výlučné právo na to, aby souhlasil se sdělením autorského díla veřejnosti
pomocí družice, pokud jsou splněna ustanovení této kapitoly. Podle čl. 3 odst. 1 členské státy zajistí, aby souhlas podle článku 2 bylo možné získat pouze
smluvně. Konečně ve smyslu čl. 4 odst. 1 pro účely sdělení veřejnosti pomocí
družice jsou práva výkonných umělců, výrobců zvukových záznamů a vysílajících
organizací chráněna články 6, 7, 8 a 10 směrnice 92/100/EHS a podle odst. 2
téhož článku pro účely odstavce 1 se „bezdrátovým vysíláním“ ve směrnici
92/100/EHS rozumí také sdělení veřejnosti pomocí družice. Lze proto uzavřít, že ustanovení § 22 odst. 2 autorského zákona je možno
vyložit za pomoci eurokonformního výkladu tak, že pod v tomto ustanovení
uvedený pojem „kabelový přenos“ lze zahrnout i přenos (sdělení veřejnosti)
prostřednictvím družice. Ve vztahu k výši bezdůvodného obohacení, resp. nákladům řízení dovolatelka
neuplatňuje existenci žádné z alternativ zakládajících přípustnost dovolání. Dovolací soud proto uzavírá, že rozsudek odvolacího soudu z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu hodnotí jako správný a dovolatelkou namítané vady
řízení, k nimž u přípustného dovolání dovolací soud přihlíží z úřední
povinnosti (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o.s.ř.), se ve vztahu k závěrům
odvolacího soudu otevřeným dovolacímu přezkumu ze spisu nepodávají. Nejvyšší
soud za tohoto stavu tedy dovolání podle § 243d odst. 1 písm. a) o.s.ř. zamítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b, §
224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 o.s.ř. a s přihlédnutím k ustanovení § 151
odst. 3 o.s.ř.a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., neboť žalovaná s ohledem
na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalobci,
který v dovolacím řízení nebyl zastoupen zástupcem, byla podle § 137 odst. 2
o.s.ř. přiznána paušální náhrada hotových výdajů. Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.