U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka, ve věci
žalobce F. J., zastoupeného Mgr. Marií Smolíkovou, advokátkou se sídlem v
Hrušovanech nad Jevišovkou, Nádražní 550, proti žalované České republice –
Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 6, o
zaplacení částky 2,000.000,-Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Klatovech pod sp. zn. 6 C 25/2009, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského
soudu v Plzni ze dne 27. 5. 2014, č. j. 10 Co 143/2014 – 221, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se v řízení domáhá náhrady nemajetkové újmy, kterou v žalobě vymezil
tak, že tato újma spočívá ve zbavení majetku nelegální stavbou zabraného
pozemku komerčně využívaného bez souhlasu žalobce a proti jeho vůli. Vznik újmy
žalobce spojil s tím, že doposud nebylo ve správním řízení pravomocně
rozhodnuto o jeho stížnosti ze dne 29. 1. 1999, jíž se domáhal odstranění
stavby. Toto řízení bylo rozhodnutím Okresního úřadu Klatovy ze dne 30. 5.
2002, zn. RRR 69/2002-330, přerušeno z důvodu probíhajících soudních řízení
vedených u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 C 218/2001 a 6 C 129/99.
Žalobce obsahově totožnou žalobu podal u Okresního soudu v Klatovech již dne
27. 9. 2007. Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 30. 1. 2008, č. j. 8 C
271/2007-27, žalobu zamítl. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 2. 10. 2008,
č. j. 10 Co 409/2008-48, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud
uvedl, že žalobce byl ve sporu o odstranění stavby – betonového oplocení – na
jeho pozemku úspěšný v řízení vedeném u Okresního soudu v Klatovech, když
rozsudek ze dne 30. 9. 2004, č. j. 6 C 260/2003-87 byl rozsudkem Krajského
soudu v Plzni ze dne 13. 1. 2006 potvrzen až na požadavek předání 5 kg travního
semene a ohumusování pozemku. Pokud byl žalobce neúspěšný ve svých žádostech,
směřujících na správní orgány k dosažení téhož cíle, a byly mu dále uloženy
povinnosti k náhradě nákladů řízení, vzniklých v souvislosti s neúspěšnými
žalobami u soudu směrující proti České republice – Ministerstvu pro místní
rozvoj, existence těchto závazků spočívajících v náhradě nákladů řízení není
tou nemajetkovou újmou, o které hovoří ust. § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o
odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo
nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992
Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Dovolání žalobce proti tomuto
rozsudku bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, č. j. 30 Cdo
1114/2009-78, odmítnuto.
V tomto řízení dospěl soud prvního stupně k závěru, že je zde dána překážka
věci pravomocně rozhodnuté a řízení usnesením ze dne 7. 8. 2012, č. j. 6 C
25/2009-150, zastavil. Rozhodnutí potvrdil Krajský soud v Plzni usnesením ze
dne 30. 1. 2013, č. j. 11 Co 34/2013-162.
Žalobce podáním ze dne 27. 5. 2013 požádal o osvobození od soudních poplatků.
Okresní soud v Klatovech usnesením ze dne 5. 3. 2014, č. j. 6 C 25/2009-206,
žádost žalobce zamítl, neboť dospěl k závěru, že ze strany žalobce se jedná o
svévolné a zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. Krajský soud v Plzni v záhlaví
uvedeným usnesením potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. V odůvodnění
rozhodnutí odvolací soud uvedl, že pokud soud prvního stupně i odvolací soud
shodně dospěly v této věci k závěru, že zde existuje překážka věci pravomocně
rozhodnuté, pro kterou je nutno dané řízení zastavit, přičemž tyto své závěry
přesvědčivě odůvodnily a ani nyní odvolací soud nemá důvodu se od těchto závěrů
odchylovat, je nutno na podanou žalobu a posléze žalobcem uplatněné opravné
prostředky, včetně podaného dovolání, skutečně hledět jako na zřejmě bezúspěšné
uplatňování nebo bránění práva.
Usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu napadl žalobce dovoláním. Splnění
předpokladů přípustnosti dovolání dovolatel vymezil citací části ust. § 237 o.
s. ř. Dovolatel v dovolání zrekapituloval průběh řízení. Dovolatel brojí proti
závěru odvolacího soudu, dle nějž jde ze strany dovolatele o zřejmě bezúspěšné
uplatňování práva. Dle dovolatele není v řízení dána překážka věci pravomocně
rozhodnuté, neboť nelegální stavba na pozemku existovala i v průběhu tohoto
řízení a ve správním řízení nebylo doposud rozhodnuto. Skutkový stav je tak
vymezen k datu podání žaloby. Dovolatel dovolání dále doplnil dalším podáním
sepsaným právní zástupkyní ze dne 16. 8. 2014. V tomto podání dovolatel
zopakoval své majetkové poměry. Ohledně závěru o zřejmě bezúspěšném uplatňování
práva uvedl, že v řízení prokázal existenci nelegální stavby. Dovolatel
navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání plně ztotožnila s napadeným
rozhodnutím, neboť žalobce neuvedl v dovolání žádné nové skutečnosti. Žalovaná
navrhuje, aby soud dovolání odmítnul.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31.
12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č.
293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §
241 odst. 1 o. s. ř.
Žalobce nikde v dovolání nevymezil, který z předpokladů uvedených v § 237 o. s.
ř. považuje za naplněný. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl,
že projednání dovolání není možné, aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké
(konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil,
která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem
vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve
přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost
byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS
3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na
www.nsoud.cz, usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Rovněž Ústavní soud ve zmíněném usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13 potvrdil, že
„[k] tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného
obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení § 241a
odst. 2 o. s. ř.).“
Ústavní soud se dále k otázce vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp.
zn. III. ÚS 1675/14, kde vysvětlil, že: „(…) novelizace občanského soudního
řádu (zákon č. 404/2012 Sb., který zavedl nově povinnost pro dovolatele uvést,
v čem konkrétně spatřuje splnění přípustnosti dovolání) řešila přetížení
Nejvyššího soudu neúměrným množstvím podaných dovolání v občanskoprávních a
obchodních věcech, které Nejvyšší soud nestíhal v přiměřené lhůtě vyřizovat.
Novela chtěla reagovat i na to, že ‚velmi často se objevují případy, kdy
kvalita dovolání sepisovaných advokáty je na opravdu nízké úrovni. Nejčastěji
se jedná o dovolání, v nichž advokáti zaměňují ustanovení občanského soudního
řádu o přípustnosti dovolání s dovolacími důvody (...)‘ (viz důvodová zpráva k
zákonu č. 404/2012 Sb.). Z toho plyne, že záměrem novely (v podobě vytvoření
příslušné nové náležitosti dovolání) byla regulace vysokého počtu problematicky
formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních
dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem
zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát
při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání
rozumný smysl podávat nemá. To v konečném důsledku může snížit finanční náklady
potenciálních dovolatelů za dovolací řízení. Konečně smyslem zakotvení této
nové obligatorní náležitosti může být i urychlení dovolacího řízení, protože
důsledně vzato je Nejvyššímu soudu advokátem dovolatele interpretována jeho
vlastní judikatura, což může Nejvyššímu soudu práci ulehčit (byť tím nebude
vázán).“
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání žalobce trpí
vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a která nebyla žalobcem
odstraněna v zákonné lhůtě (§ 241b odst. 3 a § 243c odst. 1 o. s. ř.). Nutno
upozornit, že § 43 o. s. ř. pro dovolací řízení neplatí (§ 243b o. s. ř.).
Nad rámec tohoto rozhodnutí dovolací soud dodává, že napadené rozhodnutí je
postaveno na závěru, že ze strany žalobce jde o zřejmě bezúspěšné uplatňování
práva. Tento závěr by nemohlo změnit ani jiné posouzení otázky, zda je v řízení
dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, když v posuzovaném přerušeném
správním řízení nebylo doposud pravomocně rozhodnuto. V předcházejícím řízení
totiž soudy dospěly k závěru, že dané správní řízení žalobou vymezenou újmu
žalobci nepůsobí, když o téže otázce, která je předmětem správního řízení, již
bylo pravomocně rozhodnuto v řízení soudním. Na tomto závěru nemůže nic změnit
ani další doba uplynutá od zahájení řízení.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. února 2015
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu