30 Cdo 4/2018-201
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně
obce Mnich, se sídlem v Mnichu, identifikační číslo osoby 002 48 665,
zastoupené Mgr. Janem Cimbůrkem, advokátem se sídlem v Bořetíně 73, proti
žalovaným 1) J. Z., zastoupené JUDr. Josefem Doubkem, advokátem se sídlem v
Pelhřimově, Tylova 242, a 2) P. D., o vyklizení nemovitých věcí, vedené u
Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 5 C 119/2016, o dovolání žalované 1)
proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne
7. září 2017, č. j. 15 Co 305/2017-153, takto:
I. Dovolání žalované 1) se odmítá.
II. Žalobci se vůči žalované 1) právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení nepřiznává.
Úvodem Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací
soud“) předesílá, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací
řízení (do 29. září 2017) vyplývá z bodu 2., článku II., části první zákona č.
296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
a některé další zákony.
Dovolání žalované 1) (dále též „dovolatelka“) proti v záhlaví označenému
rozsudku odvolacího soudu neobsahuje právně relevantní vymezení dovolacího
důvodu ve smyslu § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. ani vymezení předpokladu
přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 a § 237 o. s. ř.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 241a o. s. ř. lze dovolání
podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje,
v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a
čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se
vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za
nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení
(odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za
řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání
nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §
237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by
v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu
přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného
nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí
alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí
se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž
závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba
vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře
dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto
rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její
dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést,
pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena
jinak).
Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze
jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění
jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže
otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014; ústavní stížnost proti tomuto
rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. června 2015, sp. zn. I. ÚS
2967/2014).
V posuzovaném případě dovolatelka ve smyslu shora připomenuté procesní úpravy
dovolacího řízení řádně nevymezila dovolací důvod (v dovolání pouze uvedla, že
„byla v minulosti porušena vlastnická práva moje a mého syna, tato naše práva
nebyla soudními orgány ochráněna a namítám též nesprávný postup insolvenčního
správce, který bez mého vědomí, jako předchozí vlastnice a dlouholeté
uživatelky, převedl tyto nemovitosti do vlastnictví žalobkyně...“), ani
neuvedla (nevymezila), v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání
(pokud dovolatelka v dovolání parafrázuje všechny zákonem předvídané
předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., nelze takovou
formulaci považovat za naplnění podmínky dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 a §
237 o. s. ř.).
Pouhá právní polemika s právním posouzením věci odvolacím soudem nenaplňuje
předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované 1) podle § 243c odst. 1 věty první o. s.
ř. odmítl.
Ústavní soud v nálezu ze dne 9. února 2016, sp. zn. I. ÚS 2933/15 (in
http://nalus.usoud.cz), vyložil, že i rozhodnutí soudu o nákladech řízení musí
být v souladu s průběhem řízení. Pokud by k náhradě nákladů měl být podle
obecných zákonných zásad zavázán účastník, který byl dříve v řízení osvobozen
od placení soudních poplatků, pak je obecný soud při rozhodování o nákladech
řízení povinen uvážit poměry účastníka, které vedly k jeho osvobození, a
posoudit, zda není namístě uplatnění § 150 o. s. ř., jež sice podléhá poměrně
široké míře soudního uvážení, ne však libovůli.
S přihlédnutím k poměrům žalobkyně, která (jak se podává již ze zjištění soudu
prvního stupně obsaženého v odůvodnění jeho písemného vyhotovení shora
označeného rozsudku) nemá žádný hodnotný majetek, a v procesní situaci, kdy z
těchto důvodů byl dovolatelce ustanoven zástupce z řad advokátů, jakož i s
ohledem na poměry žalobkyně (veřejnoprávní korporace), Nejvyšší soud dospěl k
závěru, že tomto případě jsou ve smyslu § 243b a § 150 o. s. ř. splněny
podmínky pro výjimečné nepřiznání náhrady nákladů dovolacího řízení žalobkyni
vůči dovolatelce, čemuž odpovídá výrok II. tohoto usnesení.
Závěrem, nad rozsah zákonem stanovených podmínek pro písemné vyhotovení
odůvodnění „odmítacího“ usnesení, Nejvyšší soud připomíná stanovisko Ústavního
soudu České republiky ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, v
němž je mj. vyloženo, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů
přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro
vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nevymezí-li
dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní
stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva
nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve
znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 24. ledna 2018
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu